Třída Imperatrica Marija

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Třída Imperatrica Marija
Imperatrica MarijaImperatrica Marija
Obecné informace
Uživatelé Ruské carské námořnictvo
Sovětské námořnictvo
Kaiserliche Marine
Bělogvardějská námořní eskadra
Typ dreadnought
Lodě 3
Zahájení stavby {{{zahájení stavby}}}
Spuštění na vodu {{{spuštění na vodu}}}
Uvedení do služby {{{uvedení do služby}}}
Osud 2 zničeny
1 vyřazena
Předchůdce třída Gangut
Následovník Imperator Nikolaj I.
Technické údaje
Výtlak 22 600 t[1]
Délka 168 m
Šířka 27,4 m
Ponor 8,4 m
Pohon
Palivo {{{palivo}}}
Rychlost 21 uzlů
Dosah 4900 nám. mil
Posádka 1100
Výzbroj 12× 305mm kanón (4×3)
20× 130mm kanón (20×1)
4× 75mm kanón (4×1)
4× 450mm torpédomet
Pancíř 305mm boky
75mm paluba
305mm velitelská věž
305mm věže
Letadla {{{letadla}}}
Radar {{{radar}}}
Sonar {{{sonar}}}
Ostatní
Technické údaje {{{podtřída2}}}
Výtlak {{{výtlak2}}}
Délka {{{délka2}}}
Šířka {{{šířka2}}}
Ponor {{{ponor2}}}
Pohon {{{pohon2}}}
Palivo {{{palivo2}}}
Rychlost {{{rychlost2}}}
Dosah {{{dosah2}}}
Posádka {{{posádka2}}}
Výzbroj {{{výzbroj2}}}
Pancíř {{{pancíř2}}}
Letadla {{{letadla2}}}
Radar {{{radar2}}}
Sonar {{{sonar2}}}
Ostatní {{{ostatní2}}}

Třída Imperatrica Marija byla třída bitevních lodí Ruského carského námořnictva. Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy, určené pro službu v Černém moři. Lodě se účastnily první světové války i bojů ruské revoluce. Od třídy Gangut postavené pro baltské loďstvo, se třída Imperatrica Marija lišila kratším trupem, zesíleným pancéřováním a nižší rychlostí.

Pozadí vzniku[editovat | editovat zdroj]

Stavba dreadnoughtu Imperatrica Jekatěrina Velikaja
Imperatrica Marija

Ruské loděnice v letech 1911–1917 postavily celkem tři jednotky této třídy.[2]

Jednotky třídy Imperatrica Marija:

Jméno Založení kýlu Spuštěna Vstup do služby Další jména Osud
Imperatrica Marija 1911 1913 10. června 1915 zničena vnitřní explozí
Imperatrica Jekatěrina Velikaja 1911 1914 18. října 1915 Svobodnaja Rossija potopena vlastní posádkou
Imperator Alexander III. 1911 1914 17. července 1917 Volja
Geněral Alexejev
sešrotována

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Hlavní výzbroj po dokončení tvořilo dvanáct 305mm kanónů ve čtyřech třídělových věžích stojících v ose lodi. Sekundární výzbroj tvořilo dvacet 130mm kanónů umístěných v kasematech. Lehkou výzbroj představovaly čtyři 75mm kanóny. Lodě rovněž nesly čtyři 450mm torpédomety. Nejvyšší rychlost dosahovala 21 uzlů.[1]

Operační služba[editovat | editovat zdroj]

Vyzvednutý vrak bitevní lodě Imperatrica Marija
Geněral Alexejev v roce 1919

Černomořské loďstvo bylo zařazením bitevních lodí Imperatrica Marija a Imperatrica Jekatěrina Velikaja v roce 1915 velmi posíleno. Získalo tím jednoznačnou převahu nad bitevním křižníkem SMS Goeben (kromě rychlosti), který do té doby v Černém moři neměl rovnocenného soupeře. Obě bitevní lodě se v posledních měsících roku 1915 podílely na výpadech ruského loďstva k tureckému a bulharskému pobřeží.

Imperatrica Marija však byla překvapivě zničena 20. října 1916 v Sevastopolu vnitřní explozí.[3]

Po únorové revoluci v roce 1917 byla Imperatrica Jekatěrina Velikaja přejmenována na Svobodnaja Rossija. Třetí jednotka třídy rozestavěná jako Imperator Alexander III., byla do služby zařazena v červnu 1917 jako Volja.[3] Po říjnové revoluci byly obě bitevní lodě podřízeny ústřednímu výboru námořnických sovětů Černomořského loďstva (Centroflot) a jejich bojová aktivita ustala. Dočasný konec bojových akcí proti Centrálním mocnostem v březnu 1918 stvrdilo podepsání Brestlitevského míru.[4]

Podle podmínek mírové smlouvy mělo být loďstvo v Sevastopolu odzbrojeno pod německým dohledem. Když se však německá armáda přiblížila k městu, posádky s loděmi unikly do Novorossijska.[5] Když sovětský admirál Tichmeněv rozhodl odvést své lodě do německé internace, loďstvo se rozdělilo a část lodí vlastní posádky raději potopily. Zatímco Volja odplula do Sevastopolu, Svobodnaja Rossija vyplula 18. června 1918 před novorossijský přístav, kde ji čtyřmi torpédy potopil torpédoborec Kerč.[6]

Volja byla v červnu 1918 zajata Němci, kteří však loď nedokázali zařadit do služby (neměli na to ani dostatek námořníků). Po německé kapitulaci ukořistěné lodě 25. listopadu 1918 převzala Velká Británie, která se zde podílela na protibolševické intervenci sil Dohody v rámci ruské občanské války a její silné loďstvo ovládlo prostor Černého moře.[6]

V září roku 1919 Britové předali část ukořistěných lodí – bitevní loď Geněral Alexejev (ex Volja), křižníky General Kornilov (ex Očakov), Pamjať Merkurija, Almaz, 11 torpédoborců a pět ponorek, bělogvardějcům, což jim umožnilo stáhnout část vlastních sil z oblasti.[7] Bělogvardějská námořní eskadra měla námořní převahu v celé oblasti a soustředila se na podporu pozemních jednotek.

Námořní převaha nemohla zachránit situaci na souši. Bolševická ofenziva v říjnu 1920 rychle postupovala do oblastí, dosud ovládaných bělogvardějci. Bělogvardějská námořní eskadra proto v polovině listopadu 1920 evakuovala na 151 000 lidí do Istanbulu a posléze se, včtně bitevní lodě Geněral Alexejev, nechala internovat Francouzi v severoafrické Bizertě.[8] Sovětský svaz získal válečné lodě eskadry až v roce 1924 poté, co s ním Francie navázala diplomatické styky. Kvůli katastrofálnímu technickém stavu však musely být, včetně Geněral Alexejev, všechny sešrotovány.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Imperatritsa Mariya class battleship ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha : Naše vojsko, 1988. ISBN 28-029-88. S. 38–39. (česky) [Dále jen Hynek, Klučina a Škňouřil (1988)]
  2. Hynek, Klučina a Škňouřil (1988), s. 25.
  3. a b c HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 4. Rok 1917. Praha : Libri, 2002. ISBN 80-85983-89-3. S. 167.  [Dále jen Hrbek (2002a)]
  4. Hrbek 2002a, s. 161.
  5. HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 5. Rok 1918. Praha : Libri, 2002. ISBN 80-7277-102-7. S. 97.  [Dále jen Hrbek (2002b)]
  6. a b Hrbek 2002b, s. 100.
  7. Hrbek 2002b, s. 200.
  8. Hrbek 2002b, s. 203.

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha : Naše vojsko, 1988. ISBN 28-029-88. S. 337. (česky)