Třída Benham

Třída Benham
Obecné informace
Uživatelé	US Navy
Typ	torpédoborec
Lodě	10
Zahájení stavby
Spuštění na vodu
Uvedení do služby
Osud
Předchůdce	třída Somers
Následovník	třída Sims
Technické údaje
Výtlak	1657 t (standardní) 2251 t (plný)
Délka	103,86 m
Šířka	10,82 m
Ponor
Pohon	2× turbína, 3× kotel
Palivo	{{{palivo}}}
Rychlost	38,5 uzlů
Dosah
Posádka	184
Výzbroj	4× 127mm kanón (4×1) 4× 12,7mm kulomet (4×1) 16× 533mm torpédomet (4×4)
Pancíř
Letadla
Radar
Sonar
Ostatní
Technické údaje {{{podtřída2}}}
Výtlak	{{{výtlak2}}}
Délka	{{{délka2}}}
Šířka	{{{šířka2}}}
Ponor	{{{ponor2}}}
Pohon	{{{pohon2}}}
Palivo	{{{palivo2}}}
Rychlost	{{{rychlost2}}}
Dosah	{{{dosah2}}}
Posádka	{{{posádka2}}}
Výzbroj	{{{výzbroj2}}}
Pancíř	{{{pancíř2}}}
Letadla	{{{letadla2}}}
Radar	{{{radar2}}}
Sonar	{{{sonar2}}}
Ostatní	{{{ostatní2}}}

Třída Benham byla třída torpédoborců námořnictva Spojených států amerických. Celkem bylo postaveno 10 jednotek této třídy. Všechny jednotky bojovaly ve druhé světové válce, přičemž dvě byly v boji ztraceny. Přeživší lodě byly po válce dílem sešrotovány a dílem použity jako cíle při jaderných zkouškách na atolu Bikini.

Stavba

USS Rowan

Stavba této třídy byla schválena ve finančním roce 1936. Celkem bylo postaveno 10 jednotek této třídy. Na jejich stavbě se podílelo celkem šest loděnic Federal Shipbuilding, Boston Navy Yard, Philadelphia Naval Shipyard, Norfolk Naval Shipyard, Charleston Navy Yard a Puget Sound Naval Shipyard.

Konstrukce

USS Rhind v roce 1945 v Atlantiku

Torpédoborce navrhla společnost Gibbs & Cox. Základní výzbroj tvořily čtyři 127mm kanóny, z nichž přední dvojice byla umístěna v krytých dělových věžích a  zadní pár stál v nekrytých postaveních. Torpédovou výzbroj představovalo celkem 16 hlavní ráže 533 mm – loď nesla čtyři čtyřhlavňové torpédomety. Naopak protiletadlovou výzbroj zpočátku tvořily pouze čtyři 12,7mm kulomety.

Během války se výzbroj jednotlivých plavidel měnila, zejména s ohledem na jejich eskortní úkoly. Torpédomety byly postupně demontovány a nahrazovány rychlopalnými protiletadlovými kanóny – na konci války tak nesly až osm 20mm a osm 40mm kanónů. Zvyšoval se přitom rovněž počet vrhačů hlubinných pum.

Pohonný systém tvořily tři kotle Babcock and Wilcox a dvě turbíny Westinghouse. Lodní šrouby byly dva. Nejvyšší rychlost dosahovala 38,5 uzlu.

Operační nasazení

Všechny torpédoborce se zapojily do druhé světové války (jak na evropském válčišti, tak v oblasti Pacifiku), přičemž už před samotným zapojením USA se podílely na doprovodu konvojů (tzv. Neutrality Patrol). V dubnu 1942 Benham, Ellet, Dunlap a Fanning doprovázely letadlovou loď USS Hornet plující podniknout Doolittlův nálet na Japonsko.

Zatímco Benham byl potopen v roce 1942 v námořní bitvě u Guadalcanalu, Rowan byl potopen v roce 1943 ve Středomoří německými motorovými torpédovými čluny.

Nedlouho po skončení války byly zbylé torpédoborce vyřazeny ze služby. Sterett, Ellet a Lang byly v letech 1946–1948 prodány k sešrotování. Mayrant, Trippe, Rhind, Stack a Wilson byly v roce 1946 použity jako cvičné cíle při jaderných testech Able a Baker, realizovaných na atolu Bikini. Oba výbuchy přečkaly, poté na nich byly zkoumány účinky radiace, až je roku 1948 poblíž Kwajaleinu potopily konvenční municí jako cvičné cíle.

Odkazy

Literatura

• PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha : Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 369.  

Externí odkazy

• (anglicky) Profil na serveru Destroyerhistory.org
• (anglicky) Profil na serveru Globalsecurity.org