Třída Barbel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Třída Barbel
USS Barbel
Obecné informace
Uživatelé Námořnictvo Spojených států amerických
Typ ponorka
Lodě 3
Zahájení stavby
Spuštění na vodu
Uvedení do služby
Osud vyřazeny
Předchůdce Darter
Následovník
Technické údaje
Výtlak 2146 t (na hladině)
2639 t (pod hladinou)
Délka 66,8 m
Šířka 8,8 m
Ponor
Pohon 3 diesely, 1 elektromotor
Palivo {{{palivo}}}
Rychlost 15 uzlů (na hladině)
21 uzlů (pod hladinou)
Dosah
Posádka 77
Výzbroj 6× 533mm torpédomet
Pancíř
Letadla
Radar
Sonar BQS 4
Ostatní
Technické údaje {{{podtřída2}}}
Výtlak {{{výtlak2}}}
Délka {{{délka2}}}
Šířka {{{šířka2}}}
Ponor {{{ponor2}}}
Pohon {{{pohon2}}}
Palivo {{{palivo2}}}
Rychlost {{{rychlost2}}}
Dosah {{{dosah2}}}
Posádka {{{posádka2}}}
Výzbroj {{{výzbroj2}}}
Pancíř {{{pancíř2}}}
Letadla {{{letadla2}}}
Radar {{{radar2}}}
Sonar {{{sonar2}}}
Ostatní {{{ostatní2}}}

Třída Barbel byla poslední postavená třída diesel-elektrických ponorek námořnictva Spojených států amerických. Skládala se z jednotek USS Barbel (SS-580), USS Blueback (SS-581) a USS Bonefish (SS-582), zařazených do služby v roce 1959. Tyto ponorky jako první válečné lodě využily kapkovitého tvaru trupu, výrazně zlepšujícího jejich výkony při plavbě pod hladinou a vyzkoušeného na experimentální ponorce USS Albacore.

Všechny tři čluny byly vyřazeny v letech 1989–1991. Blueback se zachovala jako muzeum. Modifikací tohoto amerického projektu vznikly rovněž dvě nizozemské ponorky třídy Zwaardvis a dvě tchaj-wanské ponorky třídy Hai Lung.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Interiér ponorky

Stavba této třídy byla zahájena v roce 1956, v letech 1958–1959 byly jednotlivé ponorky spouštěny na vodu a v roce 1959 všechny vstoupily do aktivní služby.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Ve své době se jednalo o technologicky velice pokročilou konstrukci, jak po stránce tvaru trupu, použitého pohonu i elektroniky.[1] Novinkou bylo u těchto ponorek použití kapkovitého tvaru trupu, který jim dával mnohem lepší vlastnosti při plavbě pod hladinou. Dvouplášťový trup byl přitom postaven z vysokopevnostní oceli typu HY80 (u této třídy byla použita poprvé).[2] Rovněž to byly první americké ponorky, které měly všechna kontrolní a povelová pracoviště soustředěna do jednoho velícího střediska.[3] Výzbroj ponorek tvořilo šest 533mm torpédometů, umístěných v přídi. Zásoba torpéd byla 18 kusů. Sonar byl typu BQS 4.

Pohonný systém tvořily tři diesely Fairbanks-Morse a jeden elektromotor Westinghouse. Ty poháněly jeden lodní šroub. Ponorky dosahovaly nejvyšší rychlosti 15 uzlů na hladině a 21 uzlů pod hladinou. Energie z akumulátorů dovolovala plavbu plnou rychlostí po 30 minut či po 102 hodin rychlostí 3 uzly.[1]

Operační služba[editovat | editovat zdroj]

Blueback kotvící v Portlandu

Ponorky čekala dlouhá operační služba trvající prakticky až do konce studené války. Vyřazení ponorky Bonefish přitom uspíšil požár akumulátorů, který ji vážně poškodil v dubnu 1988. Při požáru zahynuli tři námořníci a ponorka poté již nebyla opravena.[1]

BarbelBlueback byly vyřazeny v roce 1991. Barbel byla v roce 2001 potopena jako cvičný cíl. Blueback se tak stala poslední diesel-elektrickou ponorkou, která byla přijata do stavu amerického námořnictva a zároveň poslední konvenční bojovou ponorkou, která z něj byla vyřazena. Nyní je z ní muzeum. Po roce 1991 tak americké námořnictvo používá pouze jaderné ponorky, USS Nautilus počínaje.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d SS-580 Barbel [online]. Globalsecurity.org, rev. 2010-11-03, [cit. 2010-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. SS-580 Barbel - Design Innovations [online]. Globalsecurity.org, rev. 2010-11-03, [cit. 2010-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha : Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 75.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha : Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]