Sýkora modřinka
 Sýkora modřinka | |
|---|---|
 Sýkora modřinka | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | pěvci (Passeriformes) |
| Čeleď | sýkorovití (Paridae) |
| Rod | sýkora (Cyanistes) |
| Binomické jméno | |
| Cyanistes caeruleus (Linnaeus, 1758) | |
 Rozšíření sýkory modřinky
celoroční výskyt
zimoviště
| |
| Synonyma | |
Parus caeruleus | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Sýkora modřinka (Cyanistes caeruleus) je malý sýkorovitý pěvec.
Taxonomie[editovat | editovat zdroj]
Sýkoru modřinku poprvé popsal Carl Linné v roce 1758 v díle Systema naturae pod vědeckým názvem Parus caerulaus.[2] Tvoří superdruh se sýkorou azurovou (Cyanistes cyanus) a sýkorou kanárskou (C. teneriffae). Rozlišuje se 11 poddruhů, z nichž se v Evropě vyskytuje prvních 7:[3][4]
- C. c. obscurus (Prazák, 1894) – Britské ostrovy
- C. c. caeruleus (Linnaeus, 1758) – většina kontinentální Evropy
- C. c. ogliastrae (E. J. O. Hartert, 1905) – jih Pyrenejského poloostrova, Korsika a Sardinie
- C. c. balearicus (Jordans, 1913) – Malorca
- C. c. calamensis (Parrot, 1908) – Řecko
- C. c. satunini Zarudny, 1908 – Krym, Kavkaz a území od východního Turecka po Írán
- C. c. orientalis Zarudny & Loudon, 1905 – jih evropské části Ruska
- C. c. raddei (Zarudny, 1908) – severní Írán
- C. c. persicus (Blanford, 1873) – severozápadní Írán
- C. c. ultramarinus (Bonaparte, 1841) – severozápadní Afrika od Maroka východně po Tunisko
- C. c. cyrenaicae (E. J. O. Hartert, 1922) – Libye
Někteří autoři poslední dva severoafrické poddruhy spolu se sýkorou kanárskou označují za další samostatný druh sýkoru modrokřídlou (Cyanistes ultramarinus).
Popis[editovat | editovat zdroj]
- Délka těla: 11–13 cm
- Rozpětí křídel: 20 cm
- Hmotnost: 11 g
Menší než sýkora koňadra, s malou kulatou hlavou vmáčklou mezi ramena (působí dojmem, jako by neměla krk). Nejvýraznějšími znaky, kterými se liší od všech ostatních středoevropských druhů sýkor, jsou modré temeno a černý proužek přes oko. Hlava je jinak bílá, hřbet a kostřec olivově zelený a křídla modrá s úzkou bílou páskou. Spodina je žlutá s úzkým šedočerným středovým pruhem, ocas modrý bez bílého zbarvení. Nohy jsou tmavě modrošedé, oči hnědé. Obě pohlaví jsou zbarvena podobně, samice však bývá o něco matnější. Mladý pták má matnou čepičku a žluté tváře. Je velmi aktivní, na stromech se pohybuje kodrcavými poskoky podobně jako šoupálkovití, při hledání potravy často visí hlavou dolů. Létá pomalu a vlnkovitě.
Hlas[editovat | editovat zdroj]
Často a hlasitě se ozývá. Vábí rychlým „sisisydu“ s hlubším posledním tónem nebo jen ostrým „sisisi“, varuje chvějivým „cerretetetetet“. Zpěv má několik variant, nejčastěji „cií cií cií sirr“.[3][5]
Rozšíření[editovat | editovat zdroj]
Hnízdí ve většině Evropy s výjimkou nejsevernějších oblastí, dále v severní Africe, Malé Asii a na Blízkém východě. Severní hranice v Evropě se ve Skandinávii pomalu posouvá k severu. Je převážně stálá, ovšem zvláště mladí ptáci a samice ze severních populací podnikají během některých zim delší potulky nebo tahové přesuny, které mohou občas dosáhnout až irupčního charakteru. Sýkora modřinka patří k nejpomaleji táhnoucím ptákům vůbec; průměrná denní vzdálenost uražená na tahu se pohybuje mezi 11 a 38 km.[3][6] Evropská populace je odhadována na více než 20 milionů párů a druh je charakterizován jako zabezpečený.[7] Obývá listnaté a smíšené lesy, méně jehličnaté porosty s vtroušenými listnáči a běžně také parky, zahrady a stromořadí.
Výskyt v Česku[editovat | editovat zdroj]
V ČR hnízdí dosti početně na celém území, nejpočetněji v nižších polohách do 800 m n. m. S vyšší nadmořskou výškou ubývá, ale ojediněle hnízdí i značně vysoko (v Krušných horách v 1200 m n. m., v Krkonoších v 1160 m n. m.). Celková početnost byla v letech 2001–2003 odhadnuta na 800 000 až 1 600 000 párů.
Tah[editovat | editovat zdroj]
Ptáci hnízdící v ČR jsou částečně tažní. Migrace na delší vzdálenosti jsou přitom téměř výlučně výsadou mladých ptáků, kteří byli již zaznamenáni i několik stovek kilometrů od rodiště (nejvzdálenější nález pochází z jižní Francie). Dospělí ptáci se naopak po celý rok zpravidla zdržují ve svých teritoriích nebo v jejich okolí.[3][6]
Hnízdění[editovat | editovat zdroj]
Hnízdí jednotlivě a teritoriálně. Většinou je monogamní, ale běžně se objevuje i simultánní polygynie (1 samec hnízdí s 2–3 samicemi). Hnízdo je typicky v dutinách stromů nebo hnízdních budkách, méně často v hromadách dřeva, ve škvírách ve zdech, v pařezech, ve starých hnízdech jiných ptáků či veverek apod. Hnízdní budka by měla být vysoká 25 cm s rozměrem dna 12×13 cm a kulatým vletovým otvorem s průměrem 27–28 mm, aby ji nevypudily silnější sýkory koňadry. Stavebním materiálem je mech a tráva, kotlinka je vystlána srstí, žíněmi a peřím. Hnízdo staví pouze samice po dobu 4–12 dnů, občas s přinášením materiálu pomáhá i samec. Hnízdí 1–2× ročně od dubna do července, přičemž za zničenou snůškou následuje náhradní hnízdění. Kompletní snůška je v porovnání s mnoha jinými pěvci poměrně početná a většinou obsahuje 9–13 bílých, červenohnědě skvrnitých vajec o rozměrech 15,5 × 11,9 mm. Snášena jsou denně, někdy i ve vícedenních intervalech. Samice na vejcích sedí sama 12–14 dnů a samec ji během tohoto období přináší potravu. Pokud je její hnízdo ohrožováno, naježí chocholku na hlavě, začne vydávat syčivé zvuky a do predátora klovat. Mláďata jsou krmena oběma rodiči a hnízdo opouštějí ve stáří 15–23 dnů. S rodiči setrvávají i přes zimu a poprvé hnízdí ve druhém kalendářním roce života.
Úspěšnost hnízdění silně kolísá hlavně vlivem predace a počasí. Ve 129 československých hnízdech činily ztráty na vejcích 14,8 % a ve 121 československých hnízdech ztráty na mláďatech 7,3 %. Nejvyšší známý věk je 11 let a 1 měsíc.[3]
-
Hnízdo s vejci -
Líhnutí -
„Hotové“ sýkorky -
Mládě krátce po opuštění hnízda
_juvenile.jpg)
Potrava[editovat | editovat zdroj]
Sýkora modřinka patří mezi cenné požírače rostlinných škůdců, jako jsou např. motýlí housenky, křísci nebo mšice, ačkoli na jaře oštipuje i mladé pupeny a listy stromů a vyhledává různá semena. V zimním období si na krmítku potravu ráda zpestří burskými oříšky nebo živočišným tukem. Dospělí ptáci se živí převážně motýly (až 76 %), stejnokřídlými (až 66 %), dvoukřídlými (až 36 %), blanokřídlými (až 34 %) a brouky (až 23 %), pravidelně požírají také pavouky. V potravě mláďat výrazně převažují housenky a dospělci motýlů (45–91 %) a méně jsou zastoupeni pavouci (4–30 %). Potravu sbírá hlavně za aktivního pohybu na stromech a keřích, méně na zemi a v zimě ve smíšených hejnech často na krmítkách.[3] Při získávání potravy je velmi vynalézavá a adaptabilní, což dokazuje i skutečnost, že se v Anglii naučila rozklovávat hliníková víčka lahví s mlékem a sezobávat smetanu pod nimi.[8]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
- ↑ LINNÉ, Carl. Systema naturae per regna tria naturae, secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. Tomus I. Editio decima, reformata. Holmiae: impensis Laurentii Salvii, 1758, p. 190. „P. remigibus caerulescentibus : primoribus margine exteriore albis, fronte alba, vertice caeruleo.“ (latinsky)
- ↑ a b c d e f HUDEC, Karel, a kol. Fauna ČR. Ptáci 2. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.
- ↑ GOSLER, A. & CLEMENT, P. Family Paridae (Tits and Chickadees). In: HOYO, Josep del; ELLIOT, Andrew, & CHRISTIE, David. A., eds. Handbook of Birds of the World. Vol. 12. Picathartes to Tits and Chickadees. Barcelona: Lynx Ed., 2007. ISBN 84-96553-42-6.
- ↑ SVENSSON, Lars, a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2. vyd. Praha: Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.
- ↑ a b CEPÁK, Jaroslav, a kol. Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Aventinum, 2008. ISBN 978-80-86858-87-6.
- ↑ BURFIELD, Ian; BOMMEL, Frans van. Birds in Europe: population estimates, trends and conservation status. Cambridge: BirdLife International, 2004. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-03. ISBN 978-0946888535. Archivováno 3. 2. 2014 na Wayback Machine.
- ↑ SASVÁRI, Lajos. Observational learning in great, blue and marsh tits. Animal Behaviour. 1979, čís. 27. DOI 10.1016/0003-3472(79)90012-5.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Další druhy sýkor vyskytující se na území ČR:
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu sýkora modřinka na Wikimedia Commons - Galerie sýkora modřinka na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo sýkora modřinka ve Wikislovníku
