Swissmetro

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Swissmetro byl projekt bezdotykově magneticky uložené vysokorychlostní dráhy, zpočátku na území Švýcarska později i Evropy, která by jezdila v tunelech zbavených vzduchu až k technicky možné hranici vakua.

Tím by bylo možné dosáhnout cestovní rychlosti vyšší než u dnešních pozemních rychlodrah, přes 500 km/h, při zachování snadné dostupnosti stanic v centrech měst. Vlakové soupravy Swissmetra by jezdily v minimálních intervalech 5 až 10 minut – jako u metra (dnešní takt rychlíkových železničních spojení mezi centry Švýcarska je půlhodinový).

Nicméně v Evropě se rychle rozvíjí vysokorychlostní železnice založená na konvenční soustavě kolo-kolejnice. Projekt Swissmetro je pro nedostatečnou podporu od listopadu 2009 v likvidaci.[1][2]

Výhody a projekt[editovat | editovat zdroj]

Podzemní spojení by mělo radikálně zkrátit čas cestování mezi centry aglomerací, letišti a dopravními uzly. Centra Curychu a Ženevy by se přiblížila na něco přes půl hodiny, včetně zastávek v Bernu a Lausanne (dnes drahou nebo po dálnici kolem 3 hodin, letadlem obdobně), Curychu a Basileje na něco přes deset minut (dnes kolem hodiny).

Podzemní poloha má dále výhodu v tom, že dráha by nebyla slyšet a že by bylo možné se vyhnout dlouhodobým politickým procesům a vysokým finančním odškodněním pro zajištění trasy. Ochrana před hlukem a ochrana majetku, zakotvené v zákonech, jsou v hustě osídleném Švýcarsku z hlediska provozovatelů dopravních systémů jedním z hlavních problémů.

V letech 2004/2005 byly na ETH Lausanne projektem HISTAR (High Speed Train Aerodynamic Rig) zahájeny výzkum a testy, které mají za cíl připravit první etapu realizace (kolem roku 2020).

Technologie[editovat | editovat zdroj]

Swissmetro je koncipováno jako magnetická dráha ve dvojici jednosměrných tunelů, každý o průměru pouhých 5 metrů. Problém odporu vzduchu by byl vyřešen technicky zvládnutelným zředěním vzduchu v tunelech (vakuum). Tím by byla umožněna vysoká rychlost a nižší spotřeba energie (polovina než u tradiční železniční dráhy).

Vozy Swissmetra by byly poháněny lineárními elektrickými motory, které by spolu s magnetickým nosným a řídícím systémem zaručovaly bezdotekový let na polštáři magnetického pole rychlostí 500–600 km/h ve vakuu tunelů.

Síť[editovat | editovat zdroj]

Návrh sítě Swissmetra z roku 2005

Projekt předpokládá zpočátku dvě hlavní linky. Spojení východ–západ, St. Gallen–Ženeva, a sever–jih, Basilej–Bellinzona (jedna z tradičních křižovatek Evropy). V druhé etapě by přišla spojení do Sionu a Churu (turismus a rozvoj regionů).

Jako pilotní trasa je plánováno spojení Basilej–Curych, s počátečním zkušebním provozem prvních 20 kilometrů, které by měly být realizovány v roce 2020.

Eurometro[editovat | editovat zdroj]

Další vizí, pokračováním Swissmetra, je Eurometro. Cesta Basilej–Hannover 1 1/2 hodiny (dnes letadlem 3 hodiny, ICE 5 hodin).

Zejména ale by šlo o dnes ještě zanedbávané spojení na ose západ–východ. Přímé spojení, s cestovní rychlostí kolem 600 km/h, LyonMnichov by se zkrátilo na 1 hodinu 20 minut (dnes drahou 9 1/2 hodiny), Lyon–Vídeň na 2 1/4 hodiny (dnes drahou 12 1/2 hodin). Pomalejší spojení se zastávkami ve všech důležitých městech s cestovní rychlostí kolem 450 km/h by byla Lyon–Mnichov 2 hodiny 10 minut, Lyon–Vídeň 3 1/2 hodiny.

Další osy Eurometra by byly MadridVídeň a PařížŘím.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.swissmetro.ch/sites/default/files/news-press/Medienmitteilung_Swissmetro_AG_-_31-10-09_def-1.pdf[nedostupný zdroj]
  2. Archivovaná kopie. www.swissmetro.ch [online]. [cit. 21-05-2013]. Dostupné v archivu pořízeném dne 27-04-2012. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]