Svatý Antonínek

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kaple sv. Antonína Paduánského
Kaple sv. Antonína Paduánského
Kaple sv. Antonína Paduánského
Místo
StátČeskoČesko Česko
Souřadnice48°57′34,85″ s. š., 17°28′29,32″ v. d.
kaple sv. Antonína Paduánského
kaple sv. Antonína Paduánského
Základní informace
Církevřímskokatolická církev
Statuskaple
Užíváníve správě farnosti Blatnice, přístupná, občasné bohoslužby,[1] hlavní pouť v neděli po sv. Antonínu (nejbližší 16. června 2024)
ZasvěceníAntonín z Padovy
Architektonický popis
Stavební slohbaroko
Typ stavbyrotunda s jednou lodí
Výstavba1668–1670
Specifikace
Umístění oltářevýchod
Další informace
AdresaBlatnice pod Svatým Antonínkem, ČeskoČesko Česko
Kód památky16836/7-2165 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Možná hledáte: Antonín z Padovy (světec) nebo Antonínský kopec (kopec).

Kaple svatého Antonína Paduánského nebo též Svatý Antonínek je významná římskokatolická barokní poutní kaple ze 17. století, zasvěcená svatému Antonínovi Paduánskému. Nachází se na Antonínském kopci mezi obcemi Ostrožská Lhota a Blatnice pod Svatým Antonínkem, 14 km jižně od Uherského Hradiště, na hranici okresů Uherské Hradiště a Hodonín a současně Zlínského a Jihomoravského kraje. Kaple má ochranu jako nemovitá kulturní památka České republiky.[2]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Místo[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Antonínský kopec.

Poutní kaple svatého Antonína Paduánského stojí na kopcovitém výběžku Vizovické vrchoviny mezi obcemi Ostrožská Lhota a Blatnice pod Svatým Antonínkem, 14 km jižně od Uherského Hradiště. Tento kopec v minulosti nesl různá jména a sloužil ve svém okolí jako významný orientační bod, snad sloužil i k jeho obraně. Ještě předtím, než byla na kopci v 17. století vystavěna kaple, stával prý na jeho vrcholu velmi starý kříž. Dle názoru archeologů býval kopec dříve pohanským božištěm a slovanským pohřebištěm. Dle lidové pověsti tudy dokonce v 9. století při své cestě do Veligradu procházeli sv. Cyril a Metoděj. Na svazích kopce se po staletí rozkládají vinohrady, jeho vrcholek byl zalesněn pravděpodobně až v souvislosti s konáním poutí.

Založení a stavební rozvoj[editovat | editovat zdroj]

Za vznikem poutní kaple na Svatém Antonínku stál sám kníže a majitel ostrožského panství Hartmann z Lichtenštejna, který 21. dubna 1662 požádal biskupskou konzistoř v Olomouci o povolení ke stavbě kaple na tomto kopci, čímž doufal odvrátit nepřízeň počasí, která panovala v kraji a často ohrožovala úrodu. Souhlas kníže obdržel po několika urgencích v roce 1668, kdy byl také na jaře za přítomnosti rektora uherskohradišťské jezuitské koleje a hejtmana ostrožského panství položen základní kámen kaple zasvěcené sv. Antonínu Paduánskému. Stavba byla dokončena roku 1670. V jejím inventáři z roku 1672 se nachází stříbrný kalich s patenou, ciborium z blatnického kostela, portatile (kámen s ostatky svatých) na jednom pevném oltáři a šest dřevěných svícnů.[3]

V letech 1696–1697 byla k původní osmiboké rotundě přistavěna chrámová loď za přispění italského štukatéra „Rezzy“-ho (zřejmě Rossi da Lucca),[pozn. 1] který také pro kapli zhotovil nový obraz sv. Antonína. Na výstavbě se v rámci roboty podíleli obyvatelé Blatnice, Ostrožské Lhoty a Hluku. Ve stejné době byl postaven i poutní dům poskytující poutníkům občerstvení.[3]

Blatnický farář a hlucký rodák Jiří Hnátek inicioval obnovu kaple v letech 1748–49, při níž byla nad presbytářem zbudována věžička. Při této rekonstrukci byl nedaleko vrcholu kopce odkryt vodní pramen, což mělo za následek zázračná uzdravení a zvýšení zájmu o toto poutní místo. V roce 1771 byly už v kapli dva oltáře (svaté rodiny a čtrnácti sv. pomocníků).[3]

Portál na severní straně kaple

Josefinské chátrání a následná obnova[editovat | editovat zdroj]

Následkem reforem císaře Josefa II. bylo 13. května 1784 arcibiskupskou konzistoří povoleno rozprodat vybavení kaple a v roce 1786 byla z guberniálního výnosu Nr. 8905-2143 z 10. května 1786 (oznámeného 27. května 1786 krajským hejtmanstvím v Uherském Hradišti) kaple zrušena, odsvěcena, vybavení rozebráno pro potřeby chudých kostelů a budova prodána židovce Sáře Dobruškové, která ji chtěla použít na stavební materiál.[3] Kaple byla ponechána bez dřevěného chóru, dveří, oken, střechy i stropů a v ruinách se volně procházel dobytek.[4]

Po uklidnění poměrů a v době doznívání napoleonských válek se lidová zbožnost začala obnovovat, v roce 1810[pozn. 2] dal Martin Straka z Ostrožského Předměstí u kaple postavit kříž a po jednáních z let 1812–1815 a audienci u císaře Františka I. obec Blatnice zpustošenou kapli znovu získala (zakoupila ji z dobrovolných příspěvků nákladem 2000 zlatých[5]) a 30. května 1815 se zavázala k její opravě a věčnému udržování. Oprava však byla finančně náročná a vysvěcení se tak kaple nakonec dočkala teprve 16. června 1819, a to i s využitím příspěvků z okolních obcí a dokonce ze Slovenska. Klíče od kaple míval v té době blatnický farář, kterému též připadala ofěra jako kompenzace za pobyt cizích kněží při pouti.[3]

19. a 20. století[editovat | editovat zdroj]

Plastika Poslední Večeře z roku 1888
Nedokončený obraz „Smrt sv. Antonína“ od Jana Köhlera v kněžišti

Čilý stavební ruch probíhal na přelomu 18. a 19. století: Kostelník a lidový malíř František Hána (1804–1877) zvaný „pantáta maléř“ vymaloval na strop presbytáře svůj[pozn. 3] obraz[6] sv. Antonína vznášejícího se nad kopcem s kaplí. V roce 1888 věnoval stavitel Slovák ze Strážnice kapli plastiku Večeře Páně umístěnou pod tímto obrazem. V roce 1898 proběhla generální oprava kaple nákladem obce Blatnice a při této příležitosti u ní obec vysázela jubilejní stromořadí na počest padesátiletého panování císaře Františka Josefa I. Když byl téhož roku blatnický farář a děkan Mořic Růžička prosit knížete Jana II. z Lichtenštejna o převzetí patronátu nad kaplí, sepsal za tímto účelem její možná první stručné dějiny. Kníže patronát nepřijal, ale nechal alespoň vlastním nákladem kapli vydláždit poštorenskými dlaždičkami. V květnu 1904 byl v ní Františkem Štáblem z Hodonína vystavěn nový (současný) hlavní oltář, který konsekroval 30. května 1905 olomoucký světicí biskup Karel Wisnar. Roku 1907 byly instalovány nové varhany a sochy. Roku 1913 bylo na jižní straně kaple vysázeno 26 akátů. Během první světové války byla v květnu 1917 na přání několika zbožných žen z Blatničky zakoupena pro kapli socha Panny Marie Svatohostýnské.

Další generální oprava proběhla v letech 1936–1937, kdy byla za 150.000 Kč vyzděna a železnými pásy stažena kupole, celá kaple dostala nový železobetonový strop, vyměněna byla také celá střecha i s okapy, hromosvody a kříži, rotunda nad kopulí a malá stříška byly pokryty měděným plechem, do štítu byla pořízena nová socha sv. Antonína, opraveny byly dveře, okna, přístavba sakristie i vítězný oblouk, kaple byla nově omítnuta a obílena, malá věž byla poněkud zvětšena a byla instalována nová dřevěná konstrukce pro upevnění zvonů (ke starému malému zvonu přibyl nový asi stokilogramový věnovaný dvěma místními rodinami).[7] Nástěnné malby „Sv. Antonín káže rybám“ a „Sv. Antonín káže lidu“ (též „Sv. Antonín káže v Padově“[8]) (datováno 3. srpna 1937) nad bočními oltáři jsou posledním dílem akademického malíře Jana Köhlera, který pro smrtelnou nemoc již nedokončil třetí obraz v kněžišti, „Smrt sv. Antonína“.[9] Nerealizována zůstala také malba „Zázrak s oslicí“ určená pro epištolní stranu presbytáře,[4][8] která měla nahradit velký poutavý obraz „sv. Antonín nese velebnou Svátost a zvíře padá před ní na kolena“ namalovaný na plechovém stropě kaple, který se při rekonstrukci v roce 1936 nepodařilo zachránit.[4]

V polovině 20. století byla na lesním palouku severozápadně od vrcholu postavena křížová cesta.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

V roce 2008 byl společnou iniciativou římskokatolické farnosti Blatnice pod Svatým Antonínkem, Matice svatoantonínské a Mikroregionu Ostrožsko uveden do provozu polní oltář a další zázemí pro konání bohoslužeb po straně kaple.

Dne 8. května 2008 proběhlo na Antonínku poprvé v historii setkání tří slováckých „králů“ (tj. tohoročních aktérů tradice jízda králů) z Hluku, Kunovic a Vlčnova.[10]

Při příležitosti dožínkové pouti 28. srpna 2011 a blížícího se 150. výročí narození Joži Uprky byla tomuto malíři na zdi kaple odhalena měděná pamětní deska z díla akademického sochaře Otmara Olivy,[11] kterou požehnal moravský metropolita Jan Graubner.[12]

Kaple je spravována římskokatolickou farností Blatnice pod Svatým Antonínkem, na jejím provozu se ale podílí i farníci z Ostrožské Lhoty, při jejíž hranicích se nachází.

Poutní tradice a zázraky[editovat | editovat zdroj]

Joža Uprka (1925): Poslední velká pouť u Svatého Antonínka

Tradice poutí na Svatý Antonínek začala bezprostředně po vystavění kaple, první se konala 13. června 1670. V roce 1672 se uvádí účast 5000 poutníků.[13] K účelu poutí patřilo uctít sv. Antonína, vyprosit si navrácení ztracených či ukradených věcí, prosit o pokoj v manželství či za zdraví dětí,[5] později též za nalezení životního partnera. Od nalezení vodního pramene v blízkosti kaple (zřejmě v souvislosti s přestavbou v letech 1748–1749) směřuje zájem poutníků také k tomuto prameni „zdravé vody“ (minerální obsah nebyl nikdy konstatován), který údajně na počátku způsobil zázračná uzdravení a ještě o více než století později jej poutníci kromě pití používali i k umývání dětí a nemocných, především tuberkulózou; Slováci zase ke kropení polí na ochranu před krupobitím.[5]

Poutě v minulosti tradičně začínaly v neděli po svátku sv. Antonína (13. červnu) a mše svaté byly slaveny každou neděli a svátek až do neděle po svátku sv. Cyrila a Metoděje (5. červenec od roku 1863), přičemž nejvýznamnější byly dvě tzv. hlavní poutě: v neděli po sv. Antonínu a na sv. Petra a Pavla (29. června). Navíc bývaly slouženy místní poutě ve svátek sv. Antonína a děkovná dožínková v srpnu.[5][7][14] Ještě v roce 1888 se uváděl o největších svátcích počet pouhých 2000–4000 poutníků,[5], v době největšího rozmachu poutního místa krátce před druhou světovou válkou přesahoval počet poutníků 100.000.[14] Z okolních míst lákaly poutě nejvíce poutníky z farností Blatnice, Ostrožská Lhota, Hluk, Nivnice, Dolní Němčí, Boršice, Velká, Lipov, Hroznová Lhota, Strážnice, Hodonín, Vnorovy, Veselí, Uherský Ostroh, Bzenec, Vracov, Domanín, Ostrožská Nová Ves aj. Z Uher docházeli Slováci z farností Skalica, Holíč, Senica, Myjava, Vrbovce, Šaštín a odjinud.[5]

Společenský význam[editovat | editovat zdroj]

Početná procesí poutníků vypravovaná z různých obcí na kopec, rovněž jako poutě samotné bývaly významnou společenskou událostí. Mše svaté sloužili většinou faráři blatnický, ostrožskolhotský či hlucký, zpovídalo zde někdy až 20 cizích kněží a od roku 1860 bylo možné získat i plnomocné odpustky. Po kázání pod širým nebem a mši svaté v kapli se poutníci usadili do trávy ke svačině nebo kupovali ve stáncích perníky či náboženské obrázky a předměty. Večer po pouti se v blatnické hospodě konala taneční zábava s hudbou. Pro mladé lidi byla pouť příležitostí k seznámení se s vrstevníky a hledání partnera. Mezi děvčaty platil sv. Antonín za přímluvce k vyprošení manžela, chlapci zase na poutích svým nápadnicím kupovali perníková srdce, modlitební knížky či pentle.[15]

Zázraky 1748–1749[editovat | editovat zdroj]

Dnešní podoba studánky pod kaplí, jejíž voda způsobila v letech 1748–49 zázračná uzdravení

K posílení poutí na Svatý Antonínek a obecného zájmu o toto místo došlo v důsledku zázračných uzdravení, kterými se zabývala arcibiskupská konzistoř a ke kterým došlo v letech 1748–1749 v důsledku objevení údajně léčivého pramene asi dvě stě kroků jižně od kaple.[16][17] V rozporu s lidovou tradicí[13] (šířenou i některými psanými zdroji[18]), která hovoří o vystavění kaple na místě již existujícího pramene, jehož prostřednictvím se uzdravil knížecí chlapeček, objevili podle dochovaných dokumentů pramen dělníci pracující tehdy na opravě kaple, když hledali vodu k hašení vápna. Modlitbami ke sv. Antonínu v kombinaci s pitím vody z pramene či omýváním nemocných částí těla v ní zde podle dochovaných svědectví došlo k zázračným uzdravením mnoha nemocných poutníků. Konzistoriální komise vyšetřující v roce 1749 tyto události zkoumala případy Jana Vlacha (gangréna na nohou) a Antonína Hanáka (zanícené oči) z Blatnice, Jana Galušky z Kvačic (trávicí potíže), syna Josefa Kölbela (ochrnutí nohou) a Václava Mádera; o historii poutního místa před komisí vypovídali starci Martin Miklíček a Pavel Blahuš (oba z Ostrožské Lhoty).[16][17]

Přerušení a opětovný rozkvět[editovat | editovat zdroj]

Tradice poutí byla v letech 1784–1819 následkem josefinského uzavření kaple a jejího chátrání přerušena (výnosem arcibiskupské konzistoře z 16. března 1784).[3] Poslední pouť se zde konala 1. května 1786.[5] Několik desetiletí poté, v době doznívání napoleonských válek, se k ruinám kaple znovu přicházeli lidé modlit Hodinky ke sv. Antonínu, pravděpodobně za podpory faráře Františka Kretschmera.[3] Po obnovení kaple bylo slavení mší svatých i s kázáním opět povoleno (o nedělích a svátcích v letních měsících) arcibiskupskou konzistoří k dni 28. červnu 1819. Tato obnovená bohoslužebná a pouťová tradice od té doby už trvá bez přerušení až dodnes.[4] Obnovy kaple si všímala i kramářská píseň Při Blatnici šťastné místo, vyšlá ve Skalici, jejíž text zve každého křesťana, aby kapli navštívil.[19][pozn. 4] V 19. století nabyly poutě velkých rozměrů zejména v 60. a 70. letech díky činnosti blatnického faráře Františka Vlka (v roce 1860 udělil papež Pius IX. poutníkům plnomocné odpustky) a v souvislosti s českým národním hnutím. V roce 1867 se tak hlavní pouti zúčastnilo 60 000 poutníků a 24. září 1871 se na Svatém Antonínku konal tábor lidu o účasti 30 000 lidí. V roce 1866 ve Skalici vyšla tiskem kramářská píseň Na Blatnické hoře neznámého autora, kterou si později oblíbil správce místa Antonín Šuránek.[3][13] Poprvé 27. a 28. srpna 1898 a poté i v následujících letech se na Antonínku konaly poutě mužů, které vedl duchovní otec vídeňských Čechů, strážnický rodák Antonín Horný.[7]

První světová válka a meziválečné období[editovat | editovat zdroj]

Pouť při příležitosti svátku sv. Petra a Pavla 29. června 1914 zastihly zprávy o sarajevském atentátu.

V meziválečném období za první republiky patřil Svatý Antonínek k nejvyhledávanějším turistickým cílům v regionu. Např. v průvodci Slovácko vydaném Zemským cizineckým svazem v Brně v roce 1924 je uveden mezi sedmi doporučovanými cíli zájezdů, vedle jízdy králů či velehradské pouti.[20] Poutě navštěvovali poutníci z celé Moravy i z Čech, kteří přijížděli jednotlivě či ve skupinách autobusy a zvláštními vlaky, mnozí již také osobními automobily. Tak např. v roce 1939 přijelo na pouť 7000 vozidel, která zaplnila všechny cesty v katastru obce Blatnice.[21] K zahájení provozu na části nové železniční trati Veselí nad Moravou–Nové Mesto nad Váhom v úseku z Veselí přes Blatnici pod Svatým Antonínkem do Lipova došlo v roce 1927 dne 19. června právě s ohledem na pouť na Svatém Antonínku[22] (dříve se jezdilo vlakem do Uherského Ostrohu a odtud chodilo pěšky[20] či jelo povozem[23]). Zvýšený zájem přespolních návštěvníků a českého tisku o poutní místo vedl již první léto po vzniku Československa (1919) k užívání nesprávného označení „Svatý Antoníček“ (zřejmě v analogii s takto pojmenovaným místem v brněnském Králově Poli), na jehož nesprávnost upozorňoval např. slovácký historik Ferdinand Prager.[24] Po zavedení rozhlasu v Československu (1923) byly záznamy poutí u Svatého Antonínka vysílány Českým rozhlasem, např. v podobě 35minutového pořadu v pondělí 16. června 1941.[25] Bylo vydáváno množství pohlednic, na nichž bylo poutní místo zachyceno buď na fotografii nebo v malbě (kromě obrazů Joži Uprky takto vyšla např. díla Stanislava[26] či Františka Milana Lejčka[27], K. Veleby a Dominika Černého[28]).

„ V celé Evropě a na celé zeměkouli, kromě Padovy v Italii, není poutního místa k paduánskému Divotvůrci tak oblíbeného a tak navštěvovaného, jako jest náš svatý Antoníček nad Blatnicí. “
— Antonín Cyril Stojan, 10. arcibiskup olomoucký[29]

Opereta a film „U svatého Antoníčka“[editovat | editovat zdroj]

V prvorepublikovém Československu toto poutní místo velmi proslavila opereta Járy Beneše U svatého Antoníčka z roku 1932 a především pak na ní založený stejnojmenný komediální film režiséra Svatopluka Innemanna s Ljubou Hermanovou v hlavní roli. Při jeho natáčení v roce 1933 byla na pozadí děje zachycena pouť a poutní procesí.[3] Filmování exteriérových scén na kopci a v Blatnici trvalo 10 dnů, v poutní scéně bylo zachyceno na 500 krojů a vzniklo 6000 metrů filmového materiálu převážně zvukových scén. Interiéry byly poté natáčeny již v barrandovských ateliérech.[30] Zvýšený zájem o Svatý Antonínek vyvolaný popularitou operety a filmu sice ve 30. letech zvýšil návštěvnost poutí a rozmanitost původu jejich návštěvníků, dle názorů duchovních však zvýšená účast světských poutníků rušila bohoslužby a ohrožovala náboženský charakter poutí.[4] V názvu operety i filmu se navíc opět objevilo nesprávné pojmenování „Svatý Antoníček“, proti němuž místní občané argumentovali např. platným názvem obce „Blatnice pod Svatým Antonínkem“.[31]

Příležitostné poutní poštovní razítko (české) používané v letech 1937–39
Příležitostné poutní poštovní razítko (česko-německé) používané v roce 1940

Příležitostné poštovní razítko[editovat | editovat zdroj]

V roce 1937 vyhovělo Ministerstvo pošt a telegrafů žádosti obecního zastupitelstva o povolení k používání příležitostného razítka s textem „BLATNICE POD SVATÝM ANTONÍNKEM/ POUŤ u SV. ANTONÍNKA“ (katalogové číslo pof. PR7) a se stavitelným datumovým můstkem a o povolení ke zřízení příležitostné poštovní přepážky. Uvedené razítko bylo používáno v letech 1937, 1938 a 1939, vždy ve fialové barvě. Jen v roce 1939 bylo v neděle a svátky 18., 25. a 29. června a 2., 5. a 6. července takto odbaveno 25.400 kusů obyčejných listovních zásilek. Toto razítko je pozoruhodné také tím, že šlo zřejmě o poslední protektorátní příležitostné razítko pouze v češtině.

V roce 1940 už totiž muselo být používáno nové razítko s německo-českým textem „GROSS BLATNITZ – BLATNICE POD SV. ANTONÍNKEM/ POUŤ u SV. ANTONÍNKA“ (pof. PR24). Od 13. června do 7. července 1940 bylo odbaveno 15.350 obyčejných poštovních zásilek. V roce 1941 bylo používání příležitostných razítek ukončeno, protože se nedostávalo času k výrobě nového razítka, na němž by byla do němčiny přeložena i druhá část textu („WALLFAHRT BEI ST. ANTONIUS“).[32][33]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

V době druhé světové války využívali popularity poutí na Svatém Antonínku čeští nacističtí kolaboranti. Přitom ještě krátce po okupaci v roce 1939 se zde konala protiněmecká vystoupení a při pouti 16. června 1940 byl přítomen předseda protektorátní vlády Alois Eliáš,[3][13] který se na Slovácko vypravil znepokojen zprávami o činnosti Národopisné Moravy a po pouti odjel do Hroznové Lhoty jednat s jejím předsedou Janem Uprkou (synem malíře Joži Uprky).[34]

Po zatčení Eliáše a pádu jeho vlády ovšem kolaboranti z Národopisné Moravy, podporovaní německou okupační mocí, získávali stále větší moc. Tak byla již při pouti 14. června 1941 na Antonínku zorganizována manifestace proněmecká.[35] I přesto se pouť v neděli 22. června 1941, které se zúčastnilo 20 000 lidí, stala veřejným projevem zneklidnění občanů po přepadu Sovětského svazu německou armádou, který se odehrál téhož dne nad ránem.[36]

Atentát na Heydricha[editovat | editovat zdroj]

Po atentátu na Reinharda Heydricha (27. května 1942) se Svatý Antonínek dostal na program měsíčního maratonu deseti manifestací v různých místech Protektorátu Čechy a Morava, jimiž chtěl protektorátní ministr školství Emanuel Moravec demonstrovat loajalitu českého národa Německé říši.[37] V neděli 28. června 1942 vystoupil Moravec jako hlavní řečník na smuteční tryzně,[38] které se účastnilo 35 000[39] až 40 000 osob.[40] Podle jednoho zdroje se účastnil také pouti dne 30. června 1942 (účast 40 000 lidí).[41] Na některém z těchto shromáždění na něj údajně zamýšleli spáchat atentát přítomní členové odboje (snad výsadkáři Ludvík Cupal a Vojtěch Lukaštík, kteří se sem měli dopravit autobusem Josefa Remeše z Jankovic).[42][43] Ostrožskolhotský starosta František Krchňáček byl po skončení války potrestán pokutou 200 000 Kčs a veřejným pokáráním za propagaci nacismu a organizaci výpravy mládeže na projev Emanuela Moravce na Antonínek.[40][44]

Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě[editovat | editovat zdroj]

Dne 20. června 1943 byl na Svatém Antonínku Kuratoriem pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, jemuž předsedal rovněž Emanuel Moravec, uspořádán první sraz mládeže z Moravského Slovácka za účasti 10 000 mladých lidí a 20 000 přihlížejících dospělých,[45] z nichž mnozí ovšem byli k účasti tvrdě přinuceni.[46] O akci informoval filmový týdeník Aktualita.[47] Také na těchto shromážděních vystupovali místní představitelé Národopisné Moravy.

Komunistický režim[editovat | editovat zdroj]

Během komunistického režimu, který měl ve svém programu ateizaci společnosti a likvidaci náboženství, byl význam poutního místa potlačován, věřícím byla účast na pouti různými prostředky znesnadňována a vnější projevy poutí (hromadná doprava, občerstvení, stánky, kolotoče) byly omezovány. Na počátku 50. let 20. století se však podařilo vyhnout přeměně poutí v politické prorežimní manifestace a zbožný charakter kraje zabránil úplnému zániku poutního místa. Když po pádu komunismu v roce 1989 takováto omezení zmizela, bylo umožněno opětovné oživení poutní tradice.[3]

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Hlavní pouť na Svatém Antonínku se koná okolo svátku sv. Antonína – buďto přímo 13. června, vychází-li tento den na neděli, nebo v neděli po tomto datu.[pozn. 5] Nejbližší hlavní pouť vychází na 16. června 2024. Ještě před hlavní poutí se koná tzv. domácí pouť, a to většinou přímo na patronův svátek 13. června (výjimečně už 12. června, vychází-li na 13. června hlavní pouť[pozn. 5]). Další poutě se pak konají dva týdny po hlavní pouti (tzv. druhá hlavní pouť okolo svátku sv. Petra a Pavla), o poslední neděli v srpnu (děkovná pouť) a v poslední sobotu v říjnu (dušičková pouť). Poutní mše svaté se konají v 8.00, 9.00 a 10.15 (či 10.30). V letním období se v místě v 15.00 konají nedělní mše svaté.

V místě působí Matice svatoantonínská, spolek založený 8. října 1946 Antonínem Šuránkem a obnovený v 90. letech 20. století, který má asi 800 členů ve 30 farnostech, pomáhá při organizaci poutí a vydává občasník Poutník svatoantonínský.[48]

Vojtěch Kodet jako celebrant na hlavní pouti v roce 2011

Seznam některých poutí podle let[editovat | editovat zdroj]

Rok Účast Významná návštěva Významná událost Zdroj
1670     první pouť (13. června) [13]
1672 5 000     [13]
1786     1. května poslední pouť před josefinským zákazem [5]
1819     obnovení poutí (k 28. červnu) [4]
1867 60 000   národní manifestace [14]
1887 2 000–4 000 Jindřich Wankel s rodinou ohledání kopce a podání „odborného výkladu“ o jeho původu [5]
1896   Antonín Horný   [3]
1898   Antonín Horný první pouť mužů (27. a 28. srpna) [7]
1905   Karel Wisnar, Antonín Cyril Stojan;
Karel Dostál-Lutinov, Leoš Janáček		 svěcení nového hlavního oltáře;
sběr lidových písní		 [49]
1910   Robert William Seton-Watson,
Lubor Niederle, Alois Kolísek		   [3][7][50]
1912   František Saleský Bauer   [3]
1913   Otakar Pražák, Otokar Trnka,
Otto Serényi, Jan Šrámek		   [3][7]
1914     zprávy o sarajevském atentátu (29. června)  
1916 Tea Červenková [51]
1919   Maurice Pellé, Václav Klofáč   [52][53]
1921   Antonín Cyril Stojan biřmování pod širým nebem [3][7]
1933   Svatopluk Innemann natáčení filmu U svatého Antoníčka [30]
1935   J. Butler Wright, Brackett Lewis návštěva amerického velvyslanece v doprovodu ředitele české pobočky YMCA [54]
1937   Ferdinand Bučina (fotograf a kameraman) poprvé příležitostné razítko a přepážka [32]
1939 80 000 Jaroslav Hlobil protiněmecká vystoupení;
s výjimkou poledne déšť, 7000 vozidel v Blatnici		 [3][21]
1940   Alois Eliáš, Jaroslav Jan Caha,
Hugo Strachwitz, kníže Schwarzenberg		   [13]
1941 20 000   proněmecká manifestace (14. června), přepad SSSR (22. června) [35][36]
1942 40 000 Emanuel Moravec tryzna za Reinharda Heydricha (28. června) [38]
1943 30 000 Adolf Hrubý; Hans Fischer, dr. Bayerl,
Ernst Popp, Jan Ryba, Jan Uprka, František Teuner		 první sraz Kuratoria (20. června) [45]
1948   Josef Matocha   [3]
1978   Josef Vrana   [3]
2005   Tomáš Halík   [55][56]
2006   Cyril Svoboda   [57]
2007   Jan Graubner   [55]
2008   Jan Graubner, Jan Peňáz svěcení nového polního oltáře [58]
2011   Vojtěch Kodet odhalena pamětní deska Joži Uprky (28. srpna) [11]
2013   Elias Vella duchovní obnova na téma „vnitřní uzdravení“ [59]

Osobnosti spojené s kaplí[editovat | editovat zdroj]

Joža Uprka (1894): Pouť u sv. Antonínka

Kaple a s ní spojená poutní tradice inspirovaly v roce 1893 malíře Jožu Uprku z nedalekého Kněždubu k namalování obrazu „Pouť u svatého Antonínka“, který vystavoval roku 1894 na pařížském Salónu francouzských umělců (pod francouzským názvem Les Pèlérins slovaques (de Moravie) devant l’église, tj. „Slovenští poutníci (z Moravy) před kostelem“) a získal tam za něj ocenění Mention honorable a tím pro sebe i známost v zahraničí.[60] Soubor 15 Uprkových vyobrazení pouti u sv. Antonínka s popisky v češtině a třech světových jazycích vyšel mezi lety 1920[61] a 1935[62] tiskem, doprovázený pětistránkovým komentářem etnografa Františka Kretze. Pouze na akvarelu z roku 1900 však zachytil Uprka i celou poutní kapli.[63]

V den svěcení nového oltáře 30. května 1905 kázal před kaplí Antonín Cyril Stojan, který se sem později jako arcibiskup olomoucký vrátil a biřmoval v roce 1921.

Za druhé světové války a znovu v letech 1968-1970 na Svatém Antonínku působil a o zvelebování poutního místa se staral kněz Antonín Šuránek. Po dobu deseti let jeho působení, kdy přebýval v sakristii, zde pořádal duchovní obnovy (první neděli v měsíci pro jinochy, druhou pro muže, třetí pro dívky, čtvrtou pro ženy a pátou pro mládež vycházející ze školy[4]) a mladé lidi si získal např. i nočními adoracemi.[3] Roku 1940 zde chtěl nechat za podpory Ostrožské Lhoty zřídit kapucínský klášter, tento záměr však narazil na silný odpor Blatničanů a proto nebyl realizován.[64] Když byl v letech 1951–1955 Antonín Šuránek internován v klášteře v Želivě, vyjádřil přání být v případě smrti pochován na Svatém Antonínku. Kapli navštívil ještě dva týdny před svou smrtí 3. listopadu 1982, pochován je však v kněžském hrobě na hřbitově v Ostrožské Lhotě.[65]

Dnes má správu poutního místa na starost římskokatolická farnost Blatnice pod Svatým Antonínkem a poutí se účastní kněží z Blatnice a Ostrožské Lhoty, jakož i další kněží z regionu a často také olomoucký arcibiskup.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Od sebe navzájem opisující prameny udávají většinou jen stavbu „pod vedením italského stavitele“ neitalsky znějícího jména „Rezzy“, ovšem ještě brožura Svatý Antonín na Blatnické hoře (1940) uvádí i jeho specializaci a křestní jméno „Štukatérský mistr Matheo Rezzy“. Ve stejné době se přitom „Baumeister und Stuckateur Rossi da Lucca“ uvádí jako stavitel kostela či zámku v Klášterci nad Ohří.
  2. ↑ Podle publikace Svatý Antonín na Blatnické hoře z roku 1940 nese ovšem kříž letopočet 1819, takže možná byl postaven teprve tehdy.
  3. ↑ Dříve se mělo za to, že autorem obrazu sv. Antonína je Josef Hána, teprve nedávno bylo autorství přiznáno Františku Hánovi (viz Teťhal 2008, str. 64).
  4. ↑ Píseň Při Blatnici šťastné místo byla po nalezení textu v muzejní sbírce znovu nastudována a na Svatém Antonínku uvedena odpoledne po děkovné pouti 25. srpna 2019 při příležitosti 200 let od obnovy poutní tradice. Videozáznam představení je dostupný on-line.
  5. ↑ a b V roce 2010 vyšel 13. červen na neděli a hlavní pouť se konala již 13. června, domácí 12. června. Stejná situace nastala v roce 2021.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Bohoslužby na Antonínku
  2. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 1958-05-03]. Identifikátor záznamu 127426 : kostel sv. Antonína Paduánského. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t TEŤHAL, Vladimír. Svatý Antonínek. Blatnice pod Svatým Antonínkem: Římskokatolická farnost Blatnice pod Sv. Antonínkem, 2008. ISBN 9788025421376. 
  4. ↑ a b c d e f g Svatý Antonín na Blatnické hoře. Olomouc: Lidové závody tiskařské a nakladatelské, spol. s r. o., 1940. 
  5. ↑ a b c d e f g h i EICHLER, Karel. Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a v rakouském Slezsku. Čásť 2. Brno: Dědictví ss. Cyrilla a Methoděje, 1888. 486 s. Dostupné online. Kapitola 100. Kaple sv. Antonína Paduanského nad Velkou Blatnicí, s. 434–436. 
  6. ↑ Poutní obraz Sv. Antonín Paduánský[nedostupný zdroj]
  7. ↑ a b c d e f g SMÉKAL, Josef. Z dějin poutní kaple Sv. Antonína Paduánského nad Blatnicí. Moravskoslovenské pomezí. 1938, roč. III, čís. 5, s. 4–6. 
  8. ↑ a b MALÍKOVÁ, Silvie. Jano Köhler a jeho sakrální práce v Jihomoravském kraji. Olomouc: Univerzita Palackého, Filozofická fakulta, Katedra dějin umění, 2008. 143 s. Dostupné online. S. 68–71. 
  9. ↑ Encyklopedie dějin města Brna: Jan Köhler
  10. ↑ Fojtíková, Lenka: Královské požehnání u Svatého Antonínka. In Katolický týdeník, 20/2008. ado.cz [online]. [cit. 2012-01-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-08-21. 
  11. ↑ a b Černá, Zuzana: Jožu Uprku, malíře Slovácka, spojí s Antonínkem deska.Slovácký deník
  12. ↑ Malíř Joža Uprka má pamětní desku na Svatém Antonínku
  13. ↑ a b c d e f g BUDAŘ, Slavomír. Dějiny poutní Kaple sv. Antonína Paduánského [online]. Blatnice pod Svatým Antonínkem: Římskokatolická farnost Blatnice pod Svatým Antonínkem [cit. 2011-08-30]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b c BOGAR, Josef. Městys Blatnice pod Svatým Antonínkem. Moravskoslovenské pomezí. 1938, roč. III, čís. 5, s. 2–3. 
  15. ↑ VYSKOČILOVÁ, Zuzana. Prvky slovesného písňového folklóru dokumentované v obci Blatnice pod Svatým Antonínkem a jejich místo v kulturní současnosti obce. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta, Ústav bohemistiky, 2009. 70 s. Dostupné online. S. 27. 
  16. ↑ a b BLAHUŠ, Marek. Zázraky u Svatého Antonínka 1748–1749. Malovaný kraj. 2013-03-13, roč. XLIX, čís. 2/2013, s. 8–9. Dostupné online [cit. 2016-06-11]. ISSN 0323-1542.  Archivováno 6. 8. 2016 na Wayback Machine.
  17. ↑ a b Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc: fond Arcibiskupská konsistoř Olomouc (ACO), signatura G3, stavby kostelů a kaplí Blatnice, karton 4801; přepis protokolu dostupný on-line na projektu Wikizdroje
  18. ↑ Neoficiální internetové stránky o Blatnici: Sv. Antonínek - Historie. blatnice.own.cz [online]. [cit. 2009-05-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-12. 
  19. ↑ ČERNÝ, Norman. Kramářské písně ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti. Olomouc: Univerzita Palackého, Filozofická fakulta, Katedra historie, 2010. 295 s. Dostupné online. S. 191–192. 
  20. ↑ a b KRETZ, František. Slovácko. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1924. (Propagační publikace Zemského cizineckého svazu v Brně; sv. 19). 
  21. ↑ a b Polední Národní politika, roč. 57, č. 170, 19.06.1939, str. 3
  22. ↑ 'Doprava na trati Veselí n. M.–Lipov zahájena'. Lidové noviny, 20.06.1927, str. 2
  23. ↑ BALHAR, Jakub. Průvodce lázněmi Luhačovskými na Moravě a 70 výletů do okolí. Uherský Brod: F. Hložek, 1909. 216 s. Dostupné online. Kapitola 48. Do Uh. Ostroha a okolí, s. 147–148. 
  24. ↑ Lidové noviny, 28.07.1919, str. 3
  25. ↑ Lidové noviny, 15.06.1941, str. 11
  26. ↑ VYSKOČILOVÁ, Zuzana. Prvky slovesného písňového folklóru dokumentované v obci Blatnice pod Svatým Antonínkem a jejich místo v kulturní současnosti obce. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta, Ústav bohemistiky, 2009. 70 s. Dostupné online. S. 57. 
  27. ↑ [2][nedostupný zdroj]
  28. ↑ Ctitelé starých tradic míří na Hlucké folklórní dny. Dobrý den Slovácko. 1998-10-26, čís. 43. Dostupné online [cit. 2013-02-25]. 
  29. ↑ ŠORM, Antonín. Sborník úcty sv. Antonína Paduánského v Českých zemích. Praha: Antonín Šorm, 1925. 136 s. Kapitola Arcibiskup dr. Antonín C. Stojan zvláštním ctitelem sv. Antonína, s. 112–114. Obsahuje bibliografii. 
  30. ↑ a b Národní listy, 24.06.1933, str. 15
  31. ↑ Lidové noviny, 26.05.1933, str. 9
  32. ↑ a b Sběratelství / Odborné články / Blatnice pod Sv. Antonínkem (PR7 a PR24)
  33. ↑ pohlednice pof. 344, příležitostné razítko pof. PR7 !
  34. ↑ MEZIHORÁK, František. Hry o Moravu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1997. 142 s. ISBN 80-204-0675-1. S. 82. 
  35. ↑ a b studenti Purkyňova gymnázia ve Strážnici. Zmizelí sousedé z Kněždubu Felsenbergovi [online]. Strážnice: Purkyňovo gymnázium Strážnice, 2009 [cit. 2011-08-28]. Kapitola Z kroniky obce Kněždub. Dostupné online. 
  36. ↑ a b BARTOŠ, Josef; TRAPL, Miloš. Dějiny Moravy. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004. 287 s. (Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada; sv. 9). ISBN 8072750445. Kapitola 6.2, s. 245. 
  37. ↑ PERNES, Jiří. Až na dno zrady. Praha: Themis, 1997. 287 s. ISBN 8072750445. Kapitola IX. Nejnenáviděnější muž v národě, s. 186–187. 
  38. ↑ a b BARTOŠ, Josef; TRAPL, Miloš. Dějiny Moravy. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004. 287 s. (Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada; sv. 9). ISBN 8072750445. Kapitola 5.6, s. 232. 
  39. ↑ SLEZÁK, Filip. Svátky a manifestace v období Protektorátu Čechy a Morava 1939-1945. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav, 2012. 63 s. Dostupné online. S. 47. 
  40. ↑ a b BEER, Lukáš. Nedokončená pouť Kuratoria. Kapitola Slib věrnosti Říši (8.). Nás směr [online]. 04.07.2012 [cit. 10.07.2012]. Dostupné online. 
  41. ↑ POLÁKOVÁ, Miroslava. Protifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939-1945. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav, 2010. 243 s. Dostupné online. S. 90. 
  42. ↑ REMEŠOVÁ, Michaela. Jak zasáhl osud výsadků TIN a INTRANSITIVE do historie obce Jankovic. Slovácké noviny plus. 16. červen 2006, s. 5. 
  43. ↑ KOPEČNÝ, Petr. Stínoví vojáci (5) : Rodáci z jihovýchodní Moravy ve speciálních operacích 2. světové války. Malovaný kraj. 1999, roč. 35, čís. 6, s. 12–13. 
  44. ↑ MITÁČKOVÁ, Jana. Nevyhnutelnost kolaborace aneb Pomahači zla v Protektorátu Čechy a Morava a v Nizozemí. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav, 2008. 151 s. Dostupné online. S. 129. 
  45. ↑ a b BEER, Lukáš. Nedokončená pouť Kuratoria. Kapitola 8: Aktivity Kuratoria v létě 1943. Nás směr [online]. 28.11.2009 [cit. 28.08.2011]. Dostupné online. 
  46. ↑ MEZIHORÁK, František. Hry o Moravu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1997. 142 s. ISBN 80-204-0675-1. S. 92. 
  47. ↑ ČÁSLAVSKÝ, Karel; VANTUCH, Pavel. Kuratorium. Hledání ztraceného času. Česká televize, 2008. Dostupné online. 
  48. ↑ Matice svatoantonínská[nedostupný zdroj]
  49. ↑ VYSKOČILOVÁ, Zuzana. Prvky slovesného písňového folklóru dokumentované v obci Blatnice pod Svatým Antonínkem a jejich místo v kulturní současnosti obce. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta, Ústav bohemistiky, 2009. 70 s. Dostupné online. S. 16. 
  50. ↑ Angličtí hosté na Mor. Slovensku. Čech: politický týdenník katolický. Praha: Antonín Schmitt, 1910-07-03, roč. 35, čís. 180, s. 5. Dostupné online. 
  51. ↑ ČERVENKOVÁ, Tea. Toulky Moravským Slovenskem : dojmy, nálady a vzpomíky. Praha: Grosman a Svoboda, [1917]. 79 s. 
  52. ↑ Lidové noviny, 22.07.1919, str. 4–5
  53. ↑ KLOFÁČ, Václav. Nezapomenu. Moravskoslovenské pomezí. 1938, roč. III, čís. 5, s. 3–4. 
  54. ↑ Lidové noviny, 19.06.1935, str. 7
  55. ↑ a b Pozvánka na Antonínek, svěcení sochy i zpívání sborů...A pozvánka do Lhoty
  56. ↑ Blatnické nezávislé noviny: Archiv. www.bnn.sk [online]. [cit. 2012-10-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-08-16. 
  57. ↑ Cyril Svoboda ve Lhotě a na pouti u Antoníčka. web.ostrozskalhota.cz [online]. [cit. 2012-10-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05. 
  58. ↑ Antonínek slavil 340 let. www.nase-rodina.cz [online]. [cit. 2012-10-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-13. 
  59. ↑ P. Elias Vella. www.antoninek.cz [online]. [cit. 2019-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-08-13. 
  60. ↑ Joža Uprka: 1861-1940 : Evropan slováckého venkova : [průvodce výstavou : Národní galerie v Praze - Sbírka umění 19. století, Valdštejnská jízdárna 23.9.2011-22.1.2012]. Praha: Národní galerie v Praze pro Nadaci Moravské Slovácko, 2011. 117 s. ISBN 978-80-7035-482-7. 
  61. ↑ Katalog knihovny Uměleckoprůmyslového musea v Praze: Joža Uprka : na pouti u sv. Antoníčka / slovem doprovází Frant. Kretz. wwwopac.upm.cz [online]. [cit. 2012-09-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-05. 
  62. ↑ Katalog Moravské zemské knihovny: Na pouti u sv. Antoníčka
  63. ↑ VYSKOČILOVÁ, Zuzana. Prvky slovesného písňového folklóru dokumentované v obci Blatnice pod Svatým Antonínkem a jejich místo v kulturní současnosti obce. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta, Ústav bohemistiky, 2009. 70 s. Dostupné online. S. 31. 
  64. ↑ MALŮŠ, Radim. Dějiny farnosti Ostrožská Lhota se zřetelem na 20. století. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Teologická fakulta, Katedra církevních dějin, 2009. 138 s. Dostupné online. S. 60. 
  65. ↑ Vzpomínky pana Slavomíra Budaře na P. Šuránka

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TEŤHAL, Vladimír. Svatý Antonínek. Blatnice pod Svatým Antonínkem: Římskokatolická farnost Blatnice pod Sv. Antonínkem, 2008. ISBN 9788025421376. 
  • Svatý Antonín na Blatnické hoře. Olomouc: Lidové závody tiskařské a nakladatelské, spol. s r. o., 1940. 
  • Svatý Antonín na Blatnické hoře : průvodce kaplí. Olomouc: Zatímní duchovní správa u svatého Antonínka, 1943. 15 s. ČNB cnb000760103. 
  • BENEŠ BUCHLOVAN, Bedřich. Putovník po hradišťském Slovácku. Redakce Ruda Kubíček. Uherské Hradiště: Národohospodářský poradní sbor při ONV v Uherském Hradišti – komise pro cizinecký ruch, 1948. 82 s. Kapitola U Sv. Antonínka, s. 72–76. 
  • EICHLER, Karel. Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a v rakouském Slezsku. Čásť 2. Brno: Dědictví ss. Cyrilla a Methoděje, 1888. 486 s. Dostupné online. Kapitola 100. Kaple sv. Antonína Paduanského nad Velkou Blatnicí, s. 434–436. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Wikizdroje[editovat | editovat zdroj]


Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Svatý_Antonínek&oldid=23474756“