Svantovít
| Svantovít | |
|---|---|
 Svantovítův kněz (žrec) s obětním rohem (případně Svantovít sám), žulová deska z Rujány v období let 1150–1200, později umístěna do zdi kostela v Altenkirchenu. | |
| Symboly | roh hojnosti, bílý kůň, meč, čtyřhlavost |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Svantovít či Svantovit (v pramenech Suantovitus u Saxona,[1] Zuantevith u Helmolda,[2] Svantaviz v Sáze o Knýtlinzích,[3]) byl slovanský bůh uctívaný polabskými Slovany, resp. kmenem Ránů na Rujáně. Díky politickému vlivu Rujány byl často ctěn okolními kmeny jako nejvyšší z bohů (deus deorum), dary mu přinášely kmeny od Vagrie po Pomořansko, dokonce i dánský král Sven III., ač byl křesťan, mu obětoval skvostnou číši.[4] Jméno lze vykládat pravděpodobně jako kompozitum ze slov svętъ (mocný, silný) a koncovky –vit (pán, vládce, vítěz, bojovník), tedy přibližně mocný pán. To může naznačovat, že původně nešlo o jméno boha, ale o přízvisko. Mohlo se tedy jednat o hypostazi či polabsko-slovanskou variantu Peruna, Svarožice či jiného boha.[5] Později byl také uměle ztotožňován s křesťanským sv. Vítem.[6]
Svantovítova modla[editovat | editovat zdroj]
Možný vzhled Svantovítovy modly v arkonské svatyni nejlépe vystihuje pasáž z Dějin Dánů kronikáře Saxona Grammatika:[7]
Ve svatyni stála ohromná modla, která svou velikostí přesahovala všechny míry lidského těla, podivuhodná čtyřmi hlavami na stejném počtu krků, z nichž dvě se dívaly dopředu a dvě dozadu. Mimoto vždy jedna z těch dopředu i dozadu otočených [hlav] upírala zraky doprava, druhá doleva. Vyholení vousů a zastřižení vlasů bylo ztvárněno tak, že by ses domníval, jako by umělcovou snahou bylo napodobit obvyklou úpravu vlasů Rujánců. V pravé ruce držela z různých druhů kovu vybraně zpracovaný roh, jejž kněz, znalý jejích obřadů, každoročně naplňoval vínem a ze stavu této tekutiny předvídal úrodu na následující rok. Levá paže byla zpodobena obloukem opřená v bok. Suknice dosahovala až k holením, které byly vytvořeny z jiného druhu dřeva a byly propojeny s koleny tak umným spojem, že místo spojení nebylo možno zjistit jinak, než velmi důkladným pohledem. Nohy bylo vidět, jak se dotýkají země; jejich podstavec byl skryt pod ní. Nedaleko bylo možno spatřit uzdu i sedlo modly a také mnohé jiné odznaky boha. Obdiv nad tím umocňoval nápadně veliký meč, k jehož pochvě i jílci sváděl pohled kromě znamenitě ozdobného tepání i postříbřený zevnějšek.[8]
Často se v tomto případě odkazuje na podobu tzv. Zbručského idolu, jež Saxonovu popisu Svantovítovy modly překvapivě dobře odpovídá, ačkoliv jakékoliv spojování těchto dvou dokladů slovanského náboženství je pouze hypotetické.
Svantovítovy kompetence[editovat | editovat zdroj]
Svantovít v sobě spojoval vlastnosti válečného i hospodářského boha. Z jeho rohu naplněného vínem kněz věštil úrodu na následující rok. Ve Svantovítově arkonské svatyni stála socha s pohárem, z něhož se po celý rok odpařovalo víno. Čím méně ho zůstalo, tím horší měla být úroda v dalších letech.[9] Rituál za zvýšení úrody se také konal s medovým koláčem, za kterým se kněz skrýval (tento rituál měl paralely takřka ve všech slovanských kulturách,[10] což svědčí pro možnou domněnku o hlubokých kořenech tohoto zvyku). Chrámoví kněží cítili ke Svantovítovi takovou úctu, že při uklízení svatyně zadržovali dech, aby chrám nezneuctili dechem smrtelníka, a pro nadechnutí vybíhali ven. Teprve pak se zase vrátili a pokračovali v úklidu.[11]
Saxo Grammaticus popisuje svatyni jako budovu, okolo níž byla dřevěná ohrada s malbami a řezbami. Samotný chrám byl dřevěnou stavbou rozdělenou uvnitř závěsy, za nimiž stála modla. Na stěnách visely atributy boha a v truhlách chrámové kněžstvo ukládalo cennosti získané na válečných výpravách nebo darem.[12]
Svantovítovými atributy spojenými s jeho válečnickou kompetencí byli velký meč, sedlo, uzda[7] a také posvátný bílý kůň,[13] na němž směl jezdit pouze kněz a Svantovít samotný, který na něm údajně podnikal noční výpravy. Důkazem toho prý bylo, že přestože byl obvykle celou noc zavřený ve stáji, ráno byl samý pot a bláto.
Stejně jako u retranského Svarožice[14] či štětínského Triglava[15] sloužil kůň také jako válečné orákulum. Věštilo se pomocí tří řad dvou do země zapíchnutých a překřížených kopí, která kůň překračoval. Překročil-li všechny pravou nohou, bylo to bráno za příznivé znamení pro zahájení válečné výpravy; pokud byť jedinou řadu překročil levou, od výpravy bylo upuštěno.[16] Svantovítovi rovněž náležela družina tří set jezdců a bohatství shromážděné z poplatků a darů.[17] Jeho velekněz měl větší autoritu než rujánský kníže – arkonský kult nesl celou řadu teokratických rysů.[18] Podle Helmoldova tvrzení docházelo na Arkoně dokonce k obětování člověka.[19]
Historie[editovat | editovat zdroj]
Rozkvět Svantovítova kultu[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
Největšího rozkvětu dosáhl kult tohoto božstva počátkem 12. století, z dřívější doby o něm nejsou zprávy. V té době se totiž Rujána v důsledku rozpadu Lutického svazu, jenž do té doby dominoval slovanským oblastem v Polabí, stala střediskem slovanského náboženství.[20]
Podle pověsti (či spíše interpretatio christiana) zaznamenané Helmoldem i Saxonem[21] přinesli křesťanský kult sv. Víta na Rujánu benediktinští mniši z kláštera v Corvey, a ten pak prý Ránové převzali v překroucené podobě a uctívali v něm pohanského boha; sám Helmold však tuto verzi pokládá za „nejistou zvěst“ a Saxo tuto interpretaci poněkud uměle vkládá do úst dánského krále Valdemara I.
Zánik Svantovítova kultu[editovat | editovat zdroj]
Rujánské hradiště Arkona se Svantovítovým chrámem byly vyvráceny roku 1168 dánským králem Valdemarem I., který dobyl celou Rujánu.[22] Tímto datem zanikl poslední organizovaný náboženský kult Slovanů. Svatyně byla vypleněna a Svantovítova dřevěná socha vláčena k potupě Slovanů před jejich zraky po městě, rozbita na kusy a ještě téhož dne večer spálena.[23] Ránové byli poté násilně pokřtěni.
Svantovít, zbručský a wolinský idol v umění[editovat | editovat zdroj]
- moderní:
-
novější Svantovít na mysu Arkona na Rujáně -
Svantovít od Andreje Šiškina, 2017 -
Ralswiek, Rujána -
replika dřevěného wolinského idolu, který je obecně považována za místní variantu rujánského boha Svantovíta. -
Svantovítova socha v Głogówě, Polsko -
čtyřhlavý idol nalezený v polském Wolinu je považován za zpodobnění slovanského Svantovíta. Na obrázku novodobá kopie původního idolu -
Svantovít v polských Otrębusach -
hlava s čtyřmi tvářemi označovaná jako Svantovít, přestože klobouk je inspirován zbručským idolem
.JPG)
- historické:
-
kresba Svantovítova kněze s rohem na žulové desce z Rujány -
-
Svantovít, kresba z roku 1722, jejíž autorem je benediktinský mnich Bernard de Montfaucon -
Svantovít podle Andreje Kajsarova, rok 1804 -
Svantovít, Vollmer, 1834
.jpg)
.png)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Saxo, Gesta Danorum XIV.39.9.
- ↑ Helmold, Cronica Slavorum I.52.
- ↑ Knýtlinga saga, k. 122.
- ↑ Saxo, Gesta Danorum XIV.39.8.
- ↑ Lubor Niederle, Slovanské starožitnosti: Oddíl kulturní, dílu II. svazek 1.(oddíl VI.: Víra a náboženství), Praha, 1916, s. 129-131 a 136n.
- ↑ Viz Saxo, Gesta Danorum XIV.39.13 a Helmold, Cronica I.6.
- ↑ a b Saxo, Gesta Danorum XIV.39.3.
- ↑ DYNDA, Jiří. Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech. Praha: Scriptorium, 2017. 365 s. ISBN 978-80-88013-52-5. S. 203.
- ↑ Saxo, Gesta Danorum XIV.39.5.
- ↑ Milovan Gavazzi, „Jedan običaj od Sventovidovih svećenika do bosansko-hercegovačkih seljaka“, in: Napredak: Hrvatski narodni kalendar 1939, s. 37–40; Dušan Třeštík, Mýty kmene Čechů: Tři studie ke „Starým pověstem českým“, Praha, 2003, s. 7-27; Vitomir Belaj, Hod kroz godinu: Pokušaj rekonstrukcije prahrvatskoga mitskoga svjetonazora (2. izd.), Zagreb, 2007, s. 15–16.
- ↑ Saxo, Gesta Danorum XIV.39.4.
- ↑ Saxo, Gesta Danorum XIV.39.1n.
- ↑ Saxo, Gesta Danorum XIV.39.9.
- ↑ Thietmar, Chronicon VI.24
- ↑ Ebbo, Vita Ottonis episcopi Babenbergensis III.1
- ↑ Saxo, Gesta Danorum XIV.39.10.
- ↑ Saxo, Gesta Danorum XIV.39.7.
- ↑ Libuše Hrabová, Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, České Budějovice: Bohumír Němec – Veduta, 2006, s. 114-127; Lubor Niederle, op. cit., s. 139.
- ↑ Helmold, Cronica Slavorum I.52 a II.108.
- ↑ Libuše Hrabová, op. cit., s. 116.
- ↑ Helmold, Cronica Slavorum I.6, I.108 a II.12; Saxo, Gesta Danorum XIV.39.13.
- ↑ Viz celou XIV. knihu Saxonových Gesta Danorum.
- ↑ Helmold, Cronica Slavorum II.108; Saxo, Gesta Danorum XIV.39.31–34.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
Prameny
- Saxo Grammaticus,Gesta Danorum; v edici Jørgen Olrik & Hans Ræder (eds.), Saxonis Gesta Danorum, Hauniæ, 1931.
- Helmold z Bosau, Cronica Slavorum; v edici: Iohannes M. Lappenberg & Bernhardus Schmeidler (edd.), Helmoldi Bozoviensis Cronica Slavorum, Hannoverae et Lipsiae, 1937.
- Sága o Knýtlinzích (Knýtlingasaga); v edici: Bjarni Kolbeinsson (bp.), Jomsvikingasaga ok Knytlinga, med tilheyrandi tattum: Eptir gomlum handritum, Kaupmannahofn, 1828.
- Thietmar z Merseburku, Chronicon; v edici: Robert Holzmann (Hrsg.), Die Chronik des Bischofs Thietmar von Merseburg und ihre Korveier Überarbeitung, Berlin, 1935.
- Ebbo, Vita Ottonis episcopi Babenbergensis; v edici: G. H. Pertz (ed.), Herbordi Dialogus de vita Ottonis episcopi babenbergensis, Hannoverae, 1868.
Sekundární literatura
- Vitomir Belaj, Hod kroz godinu: Pokušaj rekonstrukcije prahrvatskoga mitskoga svjetonazora (2. izd.), Zagreb, 2007.
- Milovan Gavazzi, „Jedan običaj od Sventovidovih svećenika do bosansko-hercegovačkih seljaka“, in: Napredak: Hrvatski narodni kalendar 1939, s. 37–40.
- Aleksander Gieysztor, Mitologia Słowian, Warszawa, 2006.
- Libuše Hrabová, Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, České Budějovice: Bohumír Němec – Veduta, 2006.
- Jan Máchal, Bájesloví slovanské, Votobia, Olomouc, 1995.
- Lubor Niederle, Slovanské starožitnosti: Oddíl kulturní, dílu II. svazek 1. (oddíl VI.: Víra a náboženství), Praha, 1916.
- Martin Pitro, Zdeněk Vokáč, Bohové dávných Slovanů, ISV, Praha, 2002.
- Naďa Profantová, Martin Profant, Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Libri, Praha, 2000.
- Michal Téra, Perun, bůh hromovládce: Sonda do slovanského archaického náboženství, Červený Kostelec: Nakladatelství Pavel Mervart, 2009.
- Dušan Třeštík, Mýty kmene Čechů: Tři studie ke „Starým pověstem českým“, Praha, 2003.
- Zdeněk Váňa, Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha, 1990.
- Irena Šindlářová, Josef Růžička, Báje a mýty starých slovanů, Fontána, 2003
- Zuzana Řezáčová Lukášková, Bohové a bohyně v nás, Zoner Press, 2016
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Svantovít na Wikimedia Commons - Svetovit – Zbrucz Archeologiczne Muzeum w Krakówie - Polska Archivováno 9. 1. 2007 na Wayback Machine.
- Svetovit figurka odkryta na wyspie Wolin - Polska
