Sto roků samoty

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sto roků samoty (špaň. Cien años de soledad) je nejznámější román kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze, držitele Nobelovy ceny za literaturu. Vypráví o několika generacích rozvětvené rodiny Buendíů a osudech jihoamerické vesničky Macondo v průběhu století. V rodině Buendíů se neustále vyskytují podobné povahové rysy, především sklon k osamělosti a nedostatku citu. Román byl poprvé vydán roku 1967 v Buenos Aires. V češtině vyšel poprvé roku 1971, prozatím naposledy roku 2006. Všechna česká vydání jsou v překladu Vladimíra Medka. Román patří ke stěžejním dílům magického realismu.

Příběh[editovat | editovat zdroj]

Kniha se zabývá osudy šesti generací rodu Buendíů, obývajícího jihoamerické městečko Macondo (Smyšlené městečko, do kterého Márquez zasadil většinu svých románů. Bývá ztotožňováno s Aracatacou, kde autor trávil část svého dětství u prarodičů). Děj není přesně datován, nicméně podle vývoje událostí lze soudit, že se odehrává přibližně od poloviny 19. století až do 60. let století dvacátého. Je obrazem latinskoamerických dějin od koloniálních dob (retrospektivy až do časů Sira Francise Drakea) přes období občanských válek (plukovník Aureliáno Buendía) až po pronikání amerického kapitálu (banánová společnost) a z toho plynoucí sociální rozpory (velký banánový masakr).

V knize se proplétají reálné prvky s magičnem, nadpřirozené jevy jsou popisovány zcela samozřejmě (létající koberce) zato třeba led je zobrazen jako naprostý zázrak. Záležitosti každodenního života se proplétají s dějinami jihoamerického kontinentu, mnohé postavy se dožívají nepřirozeně vysokého věku, žijí po smrti, vyprávění se často vrací nazpět, časové roviny se proplétají, je vyvolána iluze věčného opakování, návratu. Historie rodu i obce je předem popsána na pergamenech cikánského kouzelníka Melquíadese, který předčasnému vyzrazení osudu Maconda zabránil tím, že své proroctví zapsal ve svém rodném sanskrtu, zašifroval a sestavil tak, že významné události proložil jevy každodenního života.

Za osudy hrdinů románu se skrývá rodové prokletí, jímž je chronická samota všech jeho příslušníků, kteří, ač obklopeni lidmi, nejsou schopni překonat své osamělé vášně. Např. zakladatel Maconda José Arcadio Buendía je uzavřen ve světě své bezbřehé fantazie, snadno se pro něco nadchne, ale nic nedotáhne do konce, jeho osamocenost vrcholí šílenstvím a posledních padesát let života stráví venku na dvoře přivázaný ke stromu. Jeho žena Úrsula roz. Iguaránová je pro změnu zcela pohlcena pozemskými starostmi a vyděláváním peněz. Jejich syn, plukovník Aureliano Buendía, neměl nikdy nikoho rád, vedl zbytečné války, plodil děti se ženami, které nemiloval a propadal se stále více do své pýchy a samoty. Všechny postavy jsou něčím zvláštní a všichni až na Krásnou Remedios, která byla zaživa vzata na nebesa, trpí nějakou vášní nebo obsesí.

Je to velké podobenství o lidské samotě, o lásce, o válce, o stárnutí a o smrti.

Rodokmen Buendíů[editovat | editovat zdroj]

Nicanor Ulloa
 
 
 
Rebeca
Montielová
José Arcadio
Buendía
 
 
 
Úrsula
Iguaránová
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Rebeca
 
José Arcadio
 
 
 
Pilar Ternerová
 
 
 
plukovník
Aureliano Buendía
 
Remedios
Moscotová
Amaranta
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Santa Sofía
de la Piedad
 
 
 
Arcadio Aureliano José 17 Aureliánů Fernando
del Carpio
 
 
 
Renata
Argoteová
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Krásná
Remedios
José Arcadio
Segundo
Petra
Cotesová
 
Aureliano
Segundo
 
 
 
 
 
Fernanda
del Carpio
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
José
Aracadio
Mauricio
Babilonia
 
 
 
Renata
Remedios
 
 
 
 
 
 
 
 
Gastón
 
Amaranta
Úrsula
 
 
 
 
 
 
 
 
Aureliano
Babilonia
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Aureliano

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]