Stieg Larsson

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Stieg Larsson
Narození 15. srpen 1954
Švédsko Skellefteå
Úmrtí 9. listopadu 2004 (ve věku 50 let)
Švédsko Stockholm
Příčina úmrtí infarkt myokardu
Občanství Švédsko
Povolání spisovatel, editor a novinář
Ocenění Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq1790354, Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq572816, Cena Macavity, Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq809005, Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq809001, čestné občanství a Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq27170
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
partnerka Eva Gabrielsson

Stieg Larsson, plným jménem Karl Stig-Erland Larsson (* 15. srpna 1954, Skellefteå - 9. listopadu 2004, Stockholm), druhý nejprodávanější autor beletrie na světě za rok 2008[1], byl švédský novinář, spisovatel a významný odpůrce pravicového extremismu, který ve světě proslul především svojí trilogií Milénium.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 15. srpna 1954 nedaleko města Skellefteå na severu Švédska. Když bylo v roce 1995 ve Švédsku osm lidí zavražděno neonacisty, tento novinář se stal jednou z nejvýraznějších osobností při zakládání organizace Expo a s ní i stejnojmenného časopisu, ve kterém později pracoval jako šéfredaktor. Čtvrtletník vychází dodnes, obsahuje převážně investigativní články na téma nacionalismu, rasismu, nedemokratického a antisemitistického smýšlení. Magazín důrazně vystupuje proti extremistickým pravicovým hnutím.

Kromě práce pro Expo byl zpočátku politickým aktivistou za Kommunistiska Arbetareförbundet (Komunistickou dělnickou ligu), pracoval jako fotograf, editor trockistického Fjärde internationalen a byl dopisovatelem pro týdeník Internationalen. Na rok se stal předsedou největšího švédského fanklubu science fiction. V letech 19771999 působil jako grafik v největší tiskové agentuře ve Skandinávii Tidningarnas Telegrambyrå. Právě zde se v 90. letech zrodila myšlenka psát detektivní sérii Milénium.

Do své smrti stihl o novináři Mikaelu Blomkvistovi a svéhlavé Lisbeth Salanderové napsat jen tři romány, které byly všechny poprvé vydány až po jeho smrti - Muži, kteří nenávidí ženy (Män som hatar kvinnor, 2005), Dívka, která si hrála s ohněm (Flickan som lekte med elden, 2006), Dívka, která kopla do vosího hnízda (Luftslottet som sprängdes, 2007).

Na motivy trilogie byly natočeny tři navazující filmy. První, režírovaný dánským režisérem Nielsem Ardenem Oplevem, měl ve Švédsku premiéru v lednu 2009, druhý, režírovaný švédským režisérem Danielem Alfredsonem, byl do kin uveden téhož roku v září. Premiéra poslední části, kde si režii zopakoval Daniel Alfredson, ve Švédsku proběhla v listopadu 2009 a filmy se postupně dostávají do distribučních sítí kin na celém světě. V České republice měl první film premiéru 1. července 2010, druhý film 11. listopadu téhož roku a poslední film má premiéru 16. prosince.

Stieg Larsson zemřel ve Stockholmu 9. listopadu 2004 na těžký infarkt. Larsson ve svém notebooku, který má nyní v držení jeho dlouholetá partnerka Eva Gabrielssonová, zanechal rozepsaný čtvrtý román a existuje předpoklad, že Larsson napsal i synopsi pro pátou a šestou knihu plánované desetidílné série[2].

Spor o dědictví[editovat | editovat zdroj]

Přestože od jeho úmrtí uplynulo již mnoho let, stále panují neshody ohledně jeho dědictví. Autor napsal neověřenou poslední vůli, která je považována za neplatnou. Jeho životní partnerka Eva Gabrielssonová, kterou si nikdy nevzal, tak nemá nárok na dědictví. Žila s ním přes třicet let, ale podle švédských zákonů ani přesto nesmí dědit.

Majetek a autorská práva tedy připadly autorově rodině – otci a bratrovi, se kterými se teď Gabrielssonová soudí. Larssonovi fanoušci dokonce založili organizaci na finanční podporu Gabrielssonové – vybírají peníze, které pokryjí její výdaje za soudní proces. Ta mezitím chystá vydat vlastní knihu o dění po partnerově smrti nazvanou Rok po Stiegovi.

Jako jeden z důvodů, proč se s Larssonem nikdy nevzali, uvádí Gabrielssonová strach o vlastní bezpečí. Vzhledem k jeho práci pro organizaci Expo a jeho dalším aktivitám, zaměřeným proti extremistům, vyhrožovali Larssonovi jeho názoroví odpůrci několikrát smrtí. V případě sňatku by manželé museli podle švédských zákonů zveřejnit svou trvalou adresu, což si autor nepřál.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. AbeBooks.com: Bestselling fiction authors in the world for 2008
  2. McGrath, Charles."The Afterlife of Stieg Larsson", The New York Times Magazine, 23 May 2010. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]