Stendhalův syndrom

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Stendhalův syndrom byl pojmenován po Henri-Marie Beylovi (23.ledna 1783 – 23.března 1842), známém pod pseudonymem Stendhal

Stendhalův syndrom (známý také jako Florentský syndrom nebo Hyperkulturémie) je psychosomatická nemoc, která způsobuje zrychlený tep, závratě, zmatení a dokonce i halucinace v případě, že je jedinec vystaven výtvarným dílům, především "nádherným" dílům nebo většímu počtu děl umístěných na jednom místě ve Florencii.

Symptomy a pacienti[editovat | editovat zdroj]

Stendhalův syndrom postihuje především pacienty v rozmezí 26 až 40 let, kteří málokdy opouštějí domov.

Nejčastějšími průvodními symptomy Stendhalova syndromu je zrychlený tlukot srdce, závratě, omdlévání, žaludeční bolesti, dušnost a záchvaty paniky, u některých pacientů se také objevují halucinace nebo sexuální puzení. Tyto symptomy se mohou rozvinout v dočasnou psychózu.

Zajímavou skutečností také je, že samotní Italové jsou vůči tomuto stavu imunní - možná je to způsobeno tím, že Italové znají Florencii velice dobře a jsou unaveni její krásou.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Tento stav byl pojmenován po známém francouzském spisovateli 19. století, Stendhalovi (vlastním jménem Henri-Marie Beyle), který jako první popsal svou zkušenost s tímto jevem během své návštěvy Florencie v roce 1817 ve své knize Neapol a Florencie: Cesta z Milana do Reggia: "Když jsem opouštěl kostel Santa Croce, ucítil jsem tlukot mého srdce. Život ze mě vyprchával, zatímco jsem šel, obávaje se pádu."

Přestože existuje mnoho lidí poukazujících na tento jev již v raném 19. století, syndrom byl pojmenován až v roce 1979, kdy byl popsán italskou psychiatričkou Graziellou Magherini. Stendhalův syndrom byl poprvé diagnostikován v roce 1982.

Výzkum a studie[editovat | editovat zdroj]

Doktorka Graziella Magherini studuje Stendhalův syndrom již od raných 80. let minulého století. Výsledky svého bádání shrnula v knize Stedhalův syndrom (La Sindrome di Stendhal), vydané v roce 1989.

Podle Grazielly Magherini může pohled na výtvarná umění starých mistrů škodit mentálnímu zdraví jedince. Každý rok pozoruje, jak se u hrstky návštěvníků Florencie rozvíjí podivný patologický jev, způsobený setkáním s kulturními poklady města. Vysvětluje, že mnoho lidí přistupujících k uměleckým dílům podlehne syndromu. Ti ostatní mají mentální imunitu, 'vždy zůstávají racionálními' na rozdíl od estetického požitku z města.

Magherini označila jedince, kteří podlehli Stendhalovu syndromu, jako "neintelektuální, ale sensitivní a snadno podléhající emocím". Dalším vysvětlením je psychický i fyzický stav turistů, kteří jsou většinou vystresováni neklidnou cestou.

Na rozdíl od moderní metodologie profesorky Magherini, Stendhalův syndrom naráží na dávný strach ze zhoubného působení kulturního umění na emocionální citlivost. Podle příkladu doktorky Magherini, zaznamenali její kolegové z italské vědecké komunity více milostných reakcí na umění. Nedávno například sexuoložka Serenella Salomoni zveřejnila svou studii zabývající se Rubensovým syndromem, kde došla k závěru, že nádherné malby mohou provokovat silné sexuální pocity.

Místa provokující Stendhalův syndrom[editovat | editovat zdroj]

Místa, která nejčastěji provokují tyto záchvaty:

  1. Capella Niccolini v Santa Croce, s Giottovými freskami
  2. Accademia, s Michelangelovou sochou Davida
  3. Místnost v Uffizi s Botticelliho Primaverou
  4. Sagrestia Nuova v San Corenzo, s Michelangelovým sousoším Čtyři roční doby
  5. Sál v planetáriu galerie Palatina v Pallazzo Pitti
  6. Sál Luca Giordana v Palazzo Medici Ricciardi
  7. Sál v Uffizi s obrazem Vévoda a vévodkyně z Urbina od Piera Francesca

další památky:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Graziella Magherini. La Sindrome di Stendhal. Firenze, Ponte Alle Grazie, 1989. [1]
  • článek ve Frieze Magazin [2]
  • Top 10 bizarních nemocí [3]
  • Stendhalův syndrom - 7 nebezpečných míst [4]