Stavovské panství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mapa Wodzislavského stavovského pantví z r. 1736

Stavovské panství též immediátní panství (německy Freie Standesherrschaft, polsky Państwo stanowe) byla správní jednotka ve Slezsku a v Lužici od 15. století.

Pojem stavovská panství se používal ještě ve dvou dalších významech:

1. Panství německých mediatizovaných rodů po roce 1806 (bývalá říšská knížectví a hrabství) v jejich názvu se vynechává výraz "Svobodné" na rozdíl od Svobodných stavovských panství zemí Koruny české. Více pod hesly mediatizace a mediatizovaná území

2. Tzv. stavovská panství zřizovaná v 19. století Pruskou korunou mimo bývalé země Koruny české, disponovala jen malou mírou autonomie (1814 panství Neu-Hardenberg v Braniborsku, 1840 hrabství Dohna ve Východním Prusku,1819 vévodství Krotoszyn v Poznaňsku).

Svobodná stavovská panství ve Slezsku[editovat | editovat zdroj]

Stavovská panství vznikala ze slezských knížectví, v kterých vymřel knížecí rod a připadla panskému rodu, případně došlo k povýšení prostého panství na stavovské. Stavovská panství se dělila na status minor a svobodná stavovská panství status maior, která disponovala stejnou mírou autonomii, jen jejich držitelé mohli navíc zasedat na sněmu slezských knížat. K autonomním právům, víceméně stejným, jakými byly obdařena slezská knížectví, patřilo právo vlastní správy s funkcemi jako kancléř, komoří apod., kostelní a školní patronát, výkon soudnictví druhé instance (původně i hrdelní soudnictví pro poddané), dohled nad lesní správou a lovectvím, v některých případech horní regál, právo na vlastní lenní šlechtu a v době protireformace velmi důležité právo na určení "státního" náboženství na panství. O autonomii přišla panství v Prusku kolem roku 1830, v Českém Slezsku roku 1848, resp. 1850, některá práva, zejména u pruských panství, ale přetrvala do konce monarchie, potažmo do roku 1945.

Svobodná stavovská panství byla vyloučena z knížecí správy a podléhala bezprostředně českému králi. Pokud se týkalo justice, odvolacím soudem byl až pražský apelační soud. Majitelé svobodných stavovských panství zasedali ve slezském sněmu ve knížecí kurii, nicméně měli jen jeden hlas dohromady (zatímco knížata měla každý svůj hlas).

Mapa Bílského panství z r. 1746

Stavovská panství status minor byla taktéž vyňata ze správy knížectví, v jehož hranicích ležela, ale neměla zastoupení v knížecí kurii. V roce 1740 jich bylo ve Slezsku 24.

Svobodná stavovská panství ve Slezsku byla tato[editovat | editovat zdroj]

Svobodná menší panství (status minor) ve Slezsku byla tato[editovat | editovat zdroj]

Svobodná stavovská panství v Horní a Dolní Lužici[editovat | editovat zdroj]

Stavovská panství v obou Lužicích se rozsahem své samosprávy shodovala s panstvími ve Slezsku. Pouze namísto zastoupení na sněmu knížat, který v Lužicích neexistoval, bylo zde určeno právo nezávislosti na nařízení zemského fojta, který zastupoval panovníkovy zájmy. Panovník sám tak byl jediným pojítkem mezi držitelem panství a korunní zemí. Autonomie pruských panství skončila kolem roku 1830, saských pak v roce 1856. Pro panství v Dolní Lužici nelze obvykle jasně určit datum zřízení, většina jich vznikla spontánně z pozemků nejmocnějších dolnolužických šlechticů. Obojí Lužice také zná pouze pansví se statusem maior.

Čtyři stavovská panství ležela v Horní Lužici, a to Muskau, Závidov (později Reibersdorf), Hoyerswerda a od roku 1562 Königsbrück.

V Dolní Lužici je za stavovská panství považováno jedenáct panství:

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Stanisław Śreniowski, Historia ustroju Śląska, Katowice Wrocław 1948, s.89-90
  • Historia Śląska, t.I, do roku 1763, red. Karol Maleczyński, díl III, od końca XVI w. do 1763, pr. zb., Wrocław Warszawa Kraków 1963, s. 472