Starověké římské vojenství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Busta Julia Caesara, jednoho z nejlepších vojevůdců všech dob

Starověké římské vojenství bylo syntézou toho nejlepšího, co vzniklo na starověkém bojišti. Každá část římského vojska prošla mnoha reformami a v největší slávě Starověkého Říma nebylo armády, která by se dala porovnat se sílou starověkého římského vojenství.

Nejsilnější, nejdůležitější a nejlepší část římské armády byla nepochybně pěchota. Římská pěchota byla jedinečná a její síla byla tak obrovská, že díky ní dokázala Římská říše dosáhnout takové velikosti a udržet svoji celistvost na dlouhou dobu. Hlavní formací římské pěchoty byla legie a zbraní římských pěšáků byl meč. Meč byl pro Římany symbol války a Římané nikdy nepřestali používat meč jako hlavní pěchotní zbraň. Postupem času se kvality římské pěchoty stále zhoršovaly, což mělo neblahý následek. Ke konci Západořímské říše narůstal vliv jízdy, ale pěchota neztratila své výsadní postavení jako hlavní složka římské armády.

Jízdní vojsko bylo na počátku existence římského státu velice řídce zastoupeno a příslušníci jízdy byli nevalní jezdci. V pozdním období republiky a v raném císařství byla římská jízda složena převážně ze žoldáků či auxilia (pomocné sbory). Tito jezdci byli pečlivě cvičeni a římská jízda se stávala více a více obávanou. V pozdním období římského císařství získávala jízda stále větší respekt, což ji předurčilo k tomu, aby se stala hlavní složkou armád ve středověku.

Pokud jde o římské obléhací techniky, Římané převzali to nejlepší, co bylo ve starověku vynalezeno, a ještě to podstatně zdokonalili. Neexistovala žádná pevnost, která by mohla být před Římany v bezpečí, a mnoho historiků soudí, že Římská říše byla vybojována spíše rýčem než mečem. A konečně římské námořnictvo, které rovněž převzalo to nejlepší ze starověkého bojiště.

V největší slávě Římské říše ovládalo římské námořnictvo celé Středozemní moře, kterému se přezdívalo mare nostrum (naše moře) a spojovalo římské provincie. Z toho všeho lze vyvodit, že starověké římské vojenství bylo velice silné a spolupráce všech těchto složek představovala to nejúčinnější co bylo do té doby k vidění a co se neobjevilo ještě dlouho po pádu Římské říše.[1]

Římská pěchota[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Římská legie a Starověká římská pěchota.

Pěchota republikánské doby[editovat | editovat zdroj]

V počáteční existenci byl římský stát ovlivněn keltskou kulturou. Římské armády té doby byly nejspíše složeny z válečníků, kterým více než o blaho státu a boj šlo o vlastní prospěch. Výzbroj těchto vojáků byla stejná jako výzbroj jejich keltských protějšků, tedy dlouhý meč, štít, přilba a velice nekvalitní (či žádné) brnění.[2] Taktika této armády byla velice prostá, zaútočila a pokud byla odražena, tak prohrála. To všechno změnili až Etruskové, kteří si podrobili Řím kolem roku 600 př. n. l. Provedli zde vojenské reformy, díky kterým se Řím zviditelnil a stal se silnějším. Jednou z nejdůležitějších reforem bylo zavedení falangy a všeobecné branné povinnosti. Etruský král Servius Tullius rozdělil římský lid do majetkových tříd odpovídajících bohatství a sociálnímu postavení jejich příslušníků.[2] Nejmajetnější měli hoplítské brnění a nejchudší byli většinou prakovníky nebo příslušníky lehké pěchoty.

Řím si i po vyhnání králů ponechal etruskou falangu. Ukázalo se však, že falanga není vhodná pro válčení v hornatém terénu a Římané na konci čtvrtého století př. n. l. zavedli takzvané manipuly. Z toho vzniklo manipulové válečnictví. Nepřátelům se mohla jevit manipulová formace jako šachovnicový vzorec a vojáci v této formaci se dělili na tři skupiny, hastati, principes a triarii, přičemž hastati byli vpředu, principes uprostřed a triarii na konci. Díky těmto reformám dokázal Řím porazit své nepřátele a ovládl celou Itálii. Během punských válek došlo k dalšímu vývoji pěchoty. Vojenská služba se prodlužovala a hlavní jednotkou té doby byla legie, která čítala něco mezi 4200 až 5000 muži.[3] Výzbroj římského pěšáka té doby tvořil meč, oštěp, štít, přilba a samozřejmě brnění. Meč (gladius) byl dlouhý okolo 50 centimetrů a používal se povětšinou k bodání (typická římská praxe až do pozdního císařství). Oštěp (pilum) byl buď silný nebo slabý (silným se házelo na kratší vzdálenost a slabším na dlouhou vzdálenost) a pokud se nepřítel přiblížil na určitou vzdálenost, legionáři vrhli svá pila. Pilum bylo konstruováno tak, aby se po nárazu do štítu ohnulo a nebylo ho tak možno vyndat ze štítu (pilum bylo vybaveno i zpětnými háčky, tím bylo ještě více ztíženo jeho vytahování ze štítu). Štít (scutum) byl vyroben z vrstveného dřeva, byl pokryt surovou kůží a po stranách pokryt kovem. Přilby byly kopiemi keltských a řeckých kusů, přičemž nejpoužívanější byl typ montefortino, který byl kopií keltské přilbice. Brnění bylo kroužkové a v menší míře se používal pancíř.

Kresba římského legionáře z 1. století př. n. l.

V období rané republiky se začaly využívat pomocné sbory (auxilia), které pomáhaly svým římským pánům v bitvách a musely vykonávat podřadnější práce.[4] V získávání spojenců byli Římané opravdoví mistři a mnohokrát se ukázala síla římských spojenectví. Avšak v tomto období se římská pěchota stále skládala z milice a nikoliv profesionálů (i když muži v armádě sloužili dlouhou dobu). To se změnilo díky reformám Gaia Maria v období pozdní republiky. Gaius Marius byl římský vojevůdce a státník a v jeho době se římská pěchota stala plně profesionální. Gaius Marius sice provedl zmíněné reformy, ale vývoj římské pěchoty jasně ukazuje, že by k profesionalizaci stejně došlo. Profesionalizace římské pěchoty byla velice účinná, což dokazují četná vítězství a dobytí značného území Římany. Na tomto kroku se najdou i negativa, římští pěšáci již netíhli tolik k daným zákonům a rozhodnutí senátu, místo toho se více vázali na své vojevůdce, což představuje jeden z důvodů, proč padla římská republika.[5] V tomto období se římské zbraně vyvíjely jen omezeně, spíše se zdokonalovaly. Gladius a scutum se v podstatě nezměnily a stále byla používána helma montefortino (postupně se více používala přilba galského stylu). Pilum bylo zdokonaleno a začalo se využívat jako kopí (hlavně proti nepřátelské jízdě). Také se zvětšovala palebná síla pěchoty, což se ukázalo jako velice účinné vůči řeckým falangám. Výcvik římské pěchoty byl opravdu tvrdý. Rekruti, kteří byli z venkova, měli vždy přednost (bylo tak učiněno proto, protože vesničané byli zvyklí na dřinu). Výcvik byl zahájen tvrdými pochody a většinou s plnou výzbrojí. Byl kladen velký důraz na dodržování kázně a disciplíny. Také byly zkoušeny různé manévry, přičemž nejznámější byla formace želva (testudo). Je velice zajímavé, že při výcviku se zbraněmi byla výzbroj dvakrát těžší než ve skutečnosti. Rekrut dostal proutěné scutum (dvakrát těžší) a zkoušel s ním různé obranné pohyby. Poté dostal dřevěný gladius a neustále útočil na dřevěný kůl, na který si zkoušel různé bodné útoky. Hastati, principes a triarii splynuli v jednu jednotku. Důstojníci v římské armádě museli být velice zkušení, aby bylo zajištěno spolehlivé velení.[6]

Pěchota císařské doby[editovat | editovat zdroj]

Moderní rekonstrukce římských legionářů s plátovou zbrojí (lorica segmentata)

Když vzniklo římské císařství, Augustus, první římský císař, si uvědomil, že vojenský úspěch je předpokladem politické moci. Pokud chtěl být římský císař úspěšný a chtěl si dlouho udržet vládu, musel zajistit potřeby armády a na druhé straně musel zajistit, aby římská armáda vítězila. V této době se již nepodnikala tak velká dobyvačná tažení jako dříve (až na některé výjimky), římské hranice se spíše opevňovaly, než aby se posunovaly.[7] Pokud byl nepřítel příliš troufalý, byl podniknut demonstrativní nájezd na jeho území, přičemž v některých případech přerostl takový nájezd na dobyvačné tažení. Byly učiněny zásadní reformy římského vojenství. Vojenská služba byla prodloužena (20let) a požadavek vlastnictví půdy byl zrušen.[8] Hlavní formací římské armády zůstávala nadále legie. Stejně jako v pozdní republice, i v raném císařství se římské zbraně jen omezeně vyvíjely (pokud byly tyto zbraně účinné, nebyl důvod je měnit). Gladius se zkrátil a jeho hrot byl ještě více prodloužen (bodná zbraň). Pilum bylo odlehčeno a stabilizováno olověným závažím. Místo kroužkového brnění se začalo používat plátové brnění (lorica segmentata), které bylo velice účinné (jde o typické římské brnění). Scutum měl obdélníkový tvar a byl vyroben z vrstveného dřeva. Každý římský pěšák si mohl vybrat jakýkoliv typ helmy, avšak, tato helma musela být kvalitní a musela poskytovat patřičnou ochranu. Nejpoužívanější byla helma galského typu, která byla zdokonalenou verzí helmy montefortino.

Neodmyslitelnou částí římské armády byly auxilia (pomocné sbory).[8] Služba u auxilia byla pro neřímského občana velice lákavá, protože po odsloužení pětadvaceti let služby dostal voják římské občanství (toto občanství platilo i pro jeho potomky). Auxilia (jak název napovídá) vystupují jako pomocníci římské armády, hlavní úderné složky. Auxilia vykonávají průzkumy, práce v kasárnách a v táborech a podporují římské armády v boji. Ze začátku byly jednotky pomocných sborů sestavovány ze stejných vojáků dané provincie, ale v pozdější době byly sestavovány z různých římských provincií, přičemž tvořily zajímavou etnickou skupinu. Každá jednotka auxilia měla specifické zaměření. Existovaly jednotky jízdy (ty byly velice ceněny), lučištníků, prakovníků a těžké pěchoty.[9] Pokud jde o římskou pěchotu, ta se zdokonalovala v již zavedených postupech. Zajímavou, i když nepravidelnou částí pěchoty byla pretoriánská garda. Pretoriánská garda byla elitní stráž římských císařů. Pretoriáni byli vojenská síla Říma, která udržovala pořádek a moc římských císařů (mnohokrát se však pretoriáni obrátili proti vlastním císařům). Tyto jednotky pěchoty (na rozdíl od jiných pěšáků té doby) se těšily relativnímu klidu, luxusu, kratší službě, lepšímu žoldu a různým odměnám. Pretoriánská garda však nezůstávala pouze v Římě, často doprovázela císaře na jeho válečných taženích.[10] Stejně jako u normálních pěšáků používal pretorián gladius, scutum (oválný) a ve větší míře kopí.

Rekonstrukce legionáře z konce 3. století

V raném císařství byli k pretoriánské gardě verbováni muži z Itálie, Španělska a Makedonie. Věková kategorie byla od 17 do 23 let. Tito muži se však v několika případech ukázali jako nespolehliví a neloajální.[11] Když se k moci dostal Septimius Severus, propustil stávající pretoriány a nahradil je muži ze svých dunajských legií. Od té doby byli do pretoriánské gardy přijímáni pouze muži z méně civilizovaných zemí, které nepodléhaly romanizaci. Pretoriáni se často stávali vyššími důstojníky a v několika případech se dostali až mezi římskou elitu.

Od konce druhého století začaly narůstat výpady barbarů na římské území. Tyto výpady byly ze začátku rychle poraženy, ale postupem času byly stále silnější a pro římskou armádu bylo velice těžké jim čelit. Intenzita těchto výpadů měla za následek to, že se římská armáda podstatně zvětšila. S nárůstem počtu mužů v armádě poklesla kvalita římského pěšáka. Mnoho římských císařů se pokoušelo provést vojenské reformy, které by zachránily římskou říši.[12] Konstantin Veliký vytvořil síť mobilních záloh a pohraničních jednotek, které měly každého útočníka ihned porazit. Vzhledem k potřebě rychlého útoku na nepřítele byly zvětšovány stavy jízdy. V pohraničí bylo až 200 000 příslušníků jízdy, kteří měli na případného útočníka okamžitě zaútočit. Nejradikálnější reformu provedl císař Diocletianus, který vydal nařízení, které nakazovala vojenskou službu. Od té doby velice poklesla kvalita římského pěšáka.[12] Bylo velice časté zběhnutí celých jednotek a disciplína, vlastenectví a výcvik dřívějších římských pěšáků byly dávnou minulostí. Vzhledem k tomu, že bylo nutné udržovat stále větší armády, byly k vojsku verbováni i barbaři. To mělo za následek barbarizaci římských zbraní i taktik. Hlavní zbraní pěšáka té doby byl meč spatha, který byl dlouhý 70,5 centimetrů a neměl skoro žádný hrot (byl určen k sekání). Místo oštěpu pilum se používal oštěp spiculum a vericulum. Tyto oštěpy byly nízké kvality a byly také méně účinné. Brnění bylo nekvalitní (pokud ho pěšák vůbec používal) a přilba byla sériově vyráběna, rovněž nekvalitně. Od používání manipulů se opustilo a dokonce se přestaly používat i římské legie. Po pádu římské říše na západě se však zachovalo tradiční římské válečnictví v podobě Byzantské říše[13].

Římská kavalérie[editovat | editovat zdroj]

Jak už bylo řečeno, římské vojenství se více jak na jízdu spoléhalo na svou pěchotu. I když tomu tak bylo, v období pozdní republiky a celého císařství se jízda stala pravidelnou částí armády a mnohokrát prokázala své kvality.[14] Až do druhé punské války (218 př. n. l. - 201 př. n. l.) měli Římané jízdu složenou z italických spojenců a římských šlechticů.[15] Tito vojáci byli schopni jízdy na koni, ale boj zblízka jim dělal velké potíže. Slabost římské jízdy se plně projevila v bitvě u Kann. V této bitvě porazili Hannibalovi jezdci (Numiďané, Iberové, Galové) římskou kavalérii na hlavu. Od konce druhé punské války (už během ní) začali Římané využívat jako kavalérii různé žoldnéře ze svých provincií či spřátelených zemí.[14] Můžeme tedy říct, že římská jízda se skládala z nejlepších jezdců celého Středomoří. Mezi nimi byli i Numiďané. Numiďané, kteří sloužili v Hannibalově armádě a v rozhodující bitvě u Zamy bojovali za Řím, byli proslulí svou hbitostí a rychlostí.[15] Každý Numiďan se už od dětství učil jízdě na koni, takže byl zvyklí na každou situaci a dokázal na koňském hřbetě skoro cokoliv. Numidská kavalérie se využívala jako lehká jízda, přičemž Numiďané neměli skoro žádné brnění (vyjma štítu) a k boji používali kopí a oštěp (nejspíše i dýku pro případ nouze).[16] Jak už jejich výzbroj napovídá, nebyli Numiďané příliš vhodní pro přímý útok na nepřátelskou kavalérii, ale v čem více jak vynikali, bylo pronásledování poraženého nepřítele. Numidská kavalérie byla nejspíše nejlepší lehkou jízdou celého starověku. Další jízdní jednotkou, která sloužila v Hannibalově armádě a rovněž jí převzali Římané, byli Iberové (či Keltiberové).[17]

Iberové, kteří pocházeli ze Španělska, byli příslušníci střední kavalérie. Španělsko bylo od pradávna známo svým chovem koní, kteří byli rychlí a velice vytrvalí. Ve Španělsku se rovněž vyskytovalo to nejkvalitnější železo, díky němuž měla iberská kavalérie smrtící zbraně. Iberská kavalérie byla vyzbrojena kroužkovým brněním, štítem (caetrati), kopím a buď rovným mečem (známým jako gladius hispaniensis) a nebo zahnutým typem zvaným falcata.[18] Iberové uctívali koně jako božstvo a měli ke koním velkou úctu (většinou koně zdobili). Proslulá byla vycvičenost iberských koní, kteří dokázali i za bitvy čekat na jednom místě na svého pána. Je zajímavé, že v iberské armádě tvořila kavalérie skoro čtvrtinu armády, což je na evropském kontinentě ojedinělý jev. Jezdci používali sedlové deky vyrobené z vlny, kůže nebo plátna. Byli také jedni z prvních, kteří využívali podkovy. V římské kavalérii sloužili i příbuzní Iberů, Galové. Galská jízda se začala používat až v pozdní republice a její kvality objevil Gaius Julius Caesar při svém dobyvačném tažení[19]. Stejně jako jízda iberská, i galská kavalérie byla povětšinou střední. Mezi galskou a iberskou jízdou nebyl skoro žádný rozdíl, avšak zdá se, že galská kavalérie byla ještě více obrněna než iberská. Její příslušníci nosili kroužkové brnění (někdy také vyztužené), přilbu a štít (větší a silnější než iberský). Hlavní zbraní galského jezdce byl nepochybně meč, kopí a oštěp. Galská kavalérie byla v římské armádě velice využívána.

Další jízdou v římské armádě byli Germáni. Germánská jízda nejdříve proti Římanům bojovala a pak z nich Římané udělali spojence. Nejproslulejší byla jízda Vizigótů.[20] Vizigóti byli nejspíše ovlivněni sarmatskou kavalérií, která byla masivně obrněna a používala obouruční kopí. Vizigóti byli příslušníci střední a těžké kavalérie a využívali ohlávku, podkovu a zakřivené sedlo (někteří historikové tvrdí, že jako první využívali třmeny). Nejspíše nejsilnější a nejlépe obrněná byla jízda katafraktů.

Umělecké znázornění katafrakta

Katafrakty používali Parthové a po nich i Sasánovští Peršané. K boji využívali obouruční kopí (kontos) a jen velmi zřídka nosili štít. Jak už bylo řečeno, byla jízda katafraktů silně obrněna. Jezdci využívali kovové přilby, kovové chrániče krku a obličejové masky.[21] Tělo měli jezdci chráněni plátovým, řetízkovým nebo lamerálním brněním. K výrobě brnění se více jak železo využíval bronz, protože se jezdec a kůň často potili a tím docházelo k reznutí železného brnění. Samotný kůň byl rovněž chráněn takovýmto brněním a katafrakté můžou být po právu považováni za předchůdce středověkých rytířů. Poslední jízdní jednotku, kterou Římané používali byli jízdní lučištníci (Skythů, Hunů, Peršanů). Jízdní lučištníci byli ceněni pro svoji rychlost a přesnost. Porazit kavalerii složenou z jízdních lučištníků bylo velice těžké, protože jejich hbitost a rychlost způsobovaly, že byli jen těžko k dostihnutí. Síla jízdních lučištníků se projevila v bitvě u Karrh. Hlavní zbraní jízdního lučištníka byl samozřejmě luk. Luk byl většinou kompozitní a jeho natažení na koňském hřbetu bylo velice těžké.[22] Využívána byla taktika „vystřel a uteč“. V této taktice šlo o to, aby se jízdní lučištníci dostali k nepřátelům na dosah svých luků a vypálili své šípy. Pokud byli jízdní lučištníci napadeni nepřátelskou jízdou, okamžitě se rozprchli. Když jízdní lučištník prchal, mohl se na koňském hřbetu otočit a vypálit šíp na své pronásledovatele (tzv. parthská střela) a přitom se nedostal do nebezpečí. Byla to velice účinná taktika, se kterou vyhrávali bitvy Skythové, Hunové, Parthové a ve středověku i muslimové.
Všechny jízdní složky všech těchto národů, které sloužily v římské kavalérii, byly velice ceněny a byly nedílnou součástí římského vojska.[23]

Římské techniky obléhání[editovat | editovat zdroj]

Římská balista

O tom, že Římané byli nejlepšími obléhateli starověkého světa, není pochyb[24]. Římané zvládli obléhací techniky vskutku mistrně a v jejich největším rozmachu nebyla pevnost, která by před nimi byla v bezpečí. Římané ale nebyli prvními, kdo využíval techniky obléhání. Před nimi to byli Asyřané a pak Řekové[25]. Římané převzali to nejlepší, co tehdy existovalo a sami to ještě zdokonalili. Stroje jako Balista a Scorpio byly kopiemi řeckých dělostřeleckých kusů, které Římané zdokonalili a vylepšili. Na začátku své existence nedisponoval Řím žádnými obléhacími technikami. Ani je nepotřeboval, města v severní a jižní Itálii nebyla příliš opevněna a stačilo je buď po dlouhou dobu blokovat a nebo jen zaútočit.[25]

Ve třetím století př. n. l. se Římané dostali do kontaktu s řeckými městy v jižní Itálii a Sicílii. Tato města byla silně opevněna, byla schopna odolávat ostřelování obléhacími stroji a jejich hradby byly dost vysoké, aby je nebylo možné dobýt útokem pěchoty. Římané byli zpočátku zaskočeni, nebyli zvyklí na takto opevněná města. Avšak po krátké době dokázali kopírovat řecké obléhací techniky a podařilo se jim dobývat silně opevněná města.[25] Při používání těchto strojů si je Římané přisvojili, zdokonalovali je a dávali jim vlastní jména. K dobývání pevností se ale nepoužívala pouze artilerie, využívalo se i blokády. Pokud se nepodařilo dobýt město útokem pěchoty či zničit hradby pomocí strojů, byly vybudovány stavby, které měly zajistit blokádu města. Povětšinou to byla dřevěná hradba, která byla na důležitých místech vyztužena kamenem.[26] Samozřejmostí byly věže, pevnůstky, pasti a příkopy (klasickým případem je bitva o Alesii). V případě ohrožení bylo vybudováno opevnění vně hradeb, aby byla zajištěna ochrana římské armády. Dalším důležitým faktorem byla nadvláda nad mořem.[26] Mnoho velkých měst té doby mělo přístup k moři, takže blokáda těchto měst by nebyla úplná, kdyby neměli Římané naprostou nadvládu nad mořem. Římské armády byly mimořádně trpělivé, což dosvědčují mnohá obléhání, která trvala celé roky. K dobývání měst se používaly i jiné stroje a postupy, byť ne tak často. Římská armáda disponovala i obléhacími věžemi a žebříky a stále se využívala technika podkopání hradeb, přičemž, pokud se obléhatel dostal pod hradby protivníka, buď je strhnul, nebo kopal dál až za hradby a jeho vojáci se vynořili uprostřed opevnění.[27]

Jak už bylo řečeno, Římané převzali ve třetím století př. n. l. řeckou obléhací techniku a dále jí zdokonalovali. Jednou z nejznámějších zbraní byla balista. Balista byla obléhací zbraň na vrhání kamenů a představovala zdokonalenou verzi řecké zbraně lithobolos.[28] Balista se vyznačovala zlepšenou přesností a dostřelem, hlavně díky tomu, že rám a základna této zbraně byly pevnější a jako pružiny byly používány šlachy místo koňských žíní. Další typickou římskou zbraní byl scorpio. Scorpio byl stejně jako u balisty vylepšenou verzí řecké zbraně a to oxybeles. Jednalo se o populární, přesnou a účinnou zbraň. Všechny tyto změny vedly k vynalezení cheiroballistry, která vznikla ze zbraní balista a scorpio. Cheiroballistra vystřelovala šipky a bezpochyby šlo o nejlepší dělostřelecký kus starověku.[28] I když byla na tomto stroji stále patrná řecká konstrukce, jednalo se již o velice pozměněnou zbraň a s trochou nadsázky můžeme říci, že šlo o první originální římský obléhací stroj. Hlavice této zbraně byla vyrobena z kovu, rám byl pevnější a pružiny byly umístěny v bronzových válcích, což zvětšovalo životnost této zbraně.[29] Stroj byl zaměřován pomocí obloukového hledí, které bylo umístěno mezi dvě pružiny

Římské obléhací stroje

Všechny tyto popisované zbraně byly dvojramenné katapulty, což znamená, že jejich výroba byla složitější, ale byly o dost přesnější.

Římané nepřevzali od Řeků pouze jejich útočnou techniku, ale i techniku řeckých opevnění. Každá legie si na nepřátelském území vytvořila svůj tábor, do kterého se mohla v případě ohrožení vrátit a odkud byla i zásobována.[30] Postupem času se z těchto táborů vyvinula celé města (př. Manchester). Po celém území římské říše vyrůstala opevnění, přičemž nejznámější bylo limes Romanus a Hadriánův val. Limes Romanus byl vlastně celý systém opevnění, který měl chránit Římskou říši před barbary. Hadriánův val byl takovou římskou Velkou čínskou zdí. Ohraničoval území římské říše v Anglii a odděloval jí od Keltů ze Skotska. Tato opevnění byla tak účinná, protože se při jejich stavbě používal ten nejlepší kámen a také nový římský vynález, beton.[30] Římané používali u pevností vodní příkop, padací most, padací mříže a přepdršně. Tyto opevňovací stavby jsou většinou laické veřejnosti považovány za středověké vynálezy a zapomíná se na to, že Římané je již dávno používali. Římské opevňovací techniky velice ovlivnily středověké stavitele, kteří je postupem času začali používat u hradů. Od konce třetího století n. l. začíná římská říše upadat a s ní i obléhací techniky. V této době začínají ubývat zkušení řemeslníci a technici, což mělo za následek zjednodušení a kvalitativní zhoršení římských obléhacích strojů. Místo dvouramenných katapultů začíná být využíváno katapultů jednoramenných, přičemž nejznámější je onager, neboli divoký osel (název byl odvozen od silného zpětného rázu stroje). Onager se stal prazákladem středověkých katapultů. Pokud jde o dvojramenné katapulty, ty se na západní Evropě přestaly používat už kolem roku 500. Na východě je stále používala Byzantská říše, od které je poté převzali i Arabové. V Evropě se však dvojramenné katapulty již nikdy nepoužívaly.[31]

Římské válečné námořnictvo[editovat | editovat zdroj]

Římský corvus (havran)

Stejně jako obléhací techniky, i válečné námořnictvo začal římský stát používat až ve třetím století př. n. l. Ve čtvrtém století př. n. l. vypravil Řím malé válečné námořnictvo do Tyrrhenského moře, ale bylo tak drtivě poraženo, že Řím zanechal dalších pokusů o vytvoření válečného loďstva.[32] Když vypukla první punská válka, zjistil Řím s hrůzou, že nemá absolutně žádnou možnost jak ohrozit Kartágo. Vzhledem k tomu, že válka probíhala mimo Apeninský poloostrov, bylo zapotřebí loďstva, které by dopravilo římské legie na Sicílii. Římané zabavili lodě svých spojenců a nakonec se jim podařilo přepravit vojsko na Sicílii (vojsko bylo přepravováno za noci, ve dne zde hlídkovaly kartáginské lodě). V bojích na Sicílii si římská armáda vedla dobře, ale bez válečného loďstva hrozilo, že válku nebude možno ukončit v její prospěch.[33] Na Sicílii byly silné kartáginské pevnosti, které mohly být zásobovány z moře, takže je nebylo možné dobýt. I když se římské vojsko živilo loupením a drancováním, stejně nemělo mnoho potravin a zásobování z Itálie bylo neproveditelné. Samotní Kartáginci prováděli nájezdy na území Itálie, aby odradili Řím od dalšího postupu. V roce 261 př. n. l. odhlasoval senát římský výstavbu námořnictva o síle 100 quinquerém a 20 trirém. Triréma byla všeobecně známá loď řeckého původu a quinqueréma byla kartáginská loď.[34] Římské quinquerémy byly postaveny podle vraku kartáginské lodi, která v roce 257 př. n. l. najela na italské pobřeží. Výstavba této flotily trvala 60 dní. I když měli Římané loďstvo a i vycvičenou posádku, stále věděli, že nemají žádnou šanci proti skvěle vycvičeným a zkušeným kartaginským námořníkům. Proto vynalezli tzv. corvus (havran). Corvus byl můstek dlouhý 11 metrů a široký 1,2 metru, který byl umístěn na přídi lodi. Corvus mohl být libovolně otáčen a na spodní straně tohoto zařízení byl umístěn kovový hrot, který se měl zaklesnout do nepřátelské lodi.[34] Pokud se tak stalo, přešli římští legionáři po můstku a napadli nepřátelskou loď. Loď vybavená corvem byla vlastně plovoucí plošina. Římané využili corvus v mnoha bitvách a v každé bitvě ve které byl corvus využit, Římané zvítězili. Corvus byl mimořádně těžké zařízení, které přispívalo k nestabilitě lodi. Římská flotila přišla o 284 lodí a o více jak 100 000 mužů a to hlavně kvůli corvu. Po těchto událostech přestali Římané corvus využívat. I tak se Římanům nakonec podařilo porazit Kartágince a nepotřebovali k tomu žádný corvus. Díky tomuto vítězství se Římané stali pány západního středomoří.[35]

Lorenzo A. Castro: bitva u Actia, 1672

Poté následovaly války s Makedonií a se Selekuvci, kde se římské námořnictvo ukázalo jako velice účinné. Po těchto válkách nechali Římané své loďstvo rozpustit. To byl čin velice osudný, protože se ve Středozemním moři začali vyskytovat piráti. Piráti zamořili celé Středozemní moře a neexistovala síla, která by je porazila. Pirátské lodě neoperovaly samy, sdružovaly se do celých flotil, přičemž nejnebezpečnější byli kilikijští piráti. Piráti začali využívat nové typy lodí, které později převzali i Římané.[10] Tyto lodě se nazývaly liburny a hemioli. Jejich rychlost byla pozoruhodná a manévrovací schopnosti byly taktéž výborné. V roce 67 př. n. l. odhlasoval římský senát výpravu proti pirátům, přičemž velitelem této výpravy byl Gnaeus Pompeius Magnus. Tomu se podařilo buď porazit nebo zajmout všechny piráty. Po těchto výpravách se začala ve větší míře využívat lehká plavidla, i když se stále používaly lodě helénské konstrukce (těžká plavidla, na kterých se používaly i katapulty). K další důležité a zároveň rozhodující bitvě, která rozhodla o osudu římské republiky došlo u Actia. V této bitvě se střetl Octavianus (pozdější císař Augustus) se svým rivalem Antoniem. Loďstvu Octaviana velel Marcus Vipsanius Agrippa, jeden z nejlepších římských admirálů (byl také posledním známým Etruskem)..[11] Antonius velel svému loďstvu sám spolu s Kleopatrou. Agrippa měl loďstvo složené z lehkých plavidel, zatímco Antonius měl loďstvo složené z těžkých plavidel. V této bitvě vyhrál Augustus, což dokazuje sílu lehkých plavidel. V době raného císařství bylo zřízeno válečné loďstvo, které sloužilo jako hlavní síla středomoří. Sloužilo k potlačování pirátství, přepravovalo celé armády a doručovalo zprávy. Během této doby neměl Řím žádného nepřítele a nedochází skoro k žádné bitvě. Jediná důležitá bitva byla svedena v roce 323 n. l. a bojovalo zde loďstvo Konstantina a jeho rivala Licnia. V této bitvě zvítězilo Konstantinovo loďstvo, které bylo složeno z lehkých plavidel a bylo v početní nevýhodě. V rozvíjení lodní techniky pokračovala Byzantská říše, která vytvořila loď dromón, jednu z nejlepších lehkých plavidel, která kdy existovala.[36]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PENROSE, Jane. Řím a jeho nepřátelé. Praha : Miroslav Sobotka, 2007. ISBN 978-80-86977-10-2.  
  • GOLDSWORTH, Adrian. Římské válečnictví. Londýn : Cassell & Co, 1999. ISBN 0-304-35265-9.  
  • CONNOLLY, Peter. Řecké a římské umění války. Londýn : Greeenhillské knihy, 1998.  
  • TACITUS, Publius Cornelius. Z dějin císařského Říma. Praha : Svoboda, 1976.  
  • BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha : Svoboda, 1997.  
  • LE BEHOC, Yann. Imperiální římská armáda. Londýn : Batsford, 1994.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ANGLIM, Simon. Bojové techniky starověkého světa. Praha : Deus, 2006. S. 177.  
  2. a b Anglim, str 41.
  3. Anglim, str 43.
  4. Anglim, str 65.
  5. Anglim, str 55.
  6. Anglim, str 64.
  7. Anglim, str 67.
  8. a b Anglim, str 63.
  9. Anglim, str 66.
  10. a b Penrose, str 178.
  11. a b Penrose, str 179.
  12. a b Anglim, str 71.
  13. Anglim, str 72.
  14. a b PENROSE, Jane. Řím a jeho nepřátelé. Praha : Miroslav Sobotka, 2007. S. 251.  
  15. a b Penrose, str 80.
  16. Penrose, str 55.
  17. Penrose, str 121.
  18. Penrose, str 122.
  19. Penrose, str 136.
  20. Penrose, str 274.
  21. Penrose, str 260.
  22. Penrose, str 223.
  23. Penrose, str 245.
  24. HUF, Hans - Christian. Nejmocnější říše světa. Frýdek Místek : Alpress s. r. o., 2007. S. 150.  
  25. a b c Anglim, str 203.
  26. a b Anglim, str 204.
  27. Anglim, str 205.
  28. a b Anglim, str 209.
  29. Anglim, str 213.
  30. a b Anglim, str 214.
  31. Anglim, str 215.
  32. Huff, str 208.
  33. Huff, str 209.
  34. a b Huff, str 210.
  35. Huff, str 211.
  36. BENNETT, Matthew. Bojové techniky středověkého světa. Praha : Deus, 2007. S. 212.  

Související články[editovat | editovat zdroj]