Stanislav Neumann (herec)

V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Stanislav Neumann
Stanislav Neumann s matkou a sestrou Lalou v roce 1905
Stanislav Neumann s matkou a sestrou Lalou v roce 1905
Narození16. července 1902
Žižkov
Úmrtí19. února 1975 (ve věku 72 let)
Praha
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
DětiStanislav Neumann
RodičeStanislav Kostka Neumann a Kamilla Neumannová
PříbuzníKamila Značkovská-Neumannová (sourozenec)
Olga Neumannová
Stan Neumann (vnuk)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
otec Stanislav Kostka Neumann
matka Kamilla Neumannová
syn Stanislav Neumann (básník)
sestra Kamila Značkovská-Neumannová
nevlastní sestra Soňa Neumannová
švagr Jan Škoda

Stanislav Neumann starší (16. července 1902 Žižkov – 19. února 1975 Praha) byl český divadelní, rozhlasový a  filmový herec.

Hrob na Vinohradském hřbitově v Praze

Život

Syn básníka Stanislava Kostky Neumanna a Kamilly Neumannové, rozené Krémové, se narodil na pražském Žižkově v Chelčického ulici. Otec básníka Stanislava Neumanna, bratr herečky Soni Neumannové, švagr režiséra Národního divadla Jana Škody.[1]

Studoval na žižkovské reálce (zde maturita 1921),[2] kde jeho profesorem němčiny byl pozdější divadelní kritik Jindřich Vodák. V roce 1921 nastoupil k Zöllnerově divadelní společnosti na Kladně, v tomtéž roce pak k řediteli Strouhalovi do Kladenského divadla. V sezóně 1921/1922 vystupoval v Ostravě, následně se vrátil na sezónu 1922/1923 opět na Kladno. Po prázdninách v roce 1923 nastoupil do kočovné společnosti ředitele Kosteleckého, po ukončení činnosti společnosti přešel k souboru Biblická scéna. V červnu roku 1924 z ní odešel a působil v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Od podzimu 1924 do března 1925 byl na pozvání režiséra Karla Dostala členem sboru elévů Národního divadla.[3]

V roce 1925 se stal členem souboru Zkušební scény na Žižkově, kde nejen hrál, ale byl i dramaturgem a režisérem. Příležitostně hostoval ve Švandově divadle a v Divadle na Vinohradech. Koncem roku 1925 přešel s Jiřím Frejkou a několika členy Zkušební scény do Divadla na Slupi, kde bylo ustanoveno Divadlo mladých, později přejmenované Jiřím Frejkou na Osvobozené divadlo.[4] Na jaře 1926, krátce poté co se oženil, odešel Neumann z Osvobozeného divadla do Divadla Vlasty Buriana, kde působil do února 1927.[5] Na pozvání režiséra K. H. Hilara se vrátil jako host do pražského Národního divadla a řádným členem činohry se zde stal 1. března 1927. V Národním divadle působil až do své smrti v roce 1975.

Během Pražského povstání doprovázel Stanislav Neumann nákladní auto plné zbraní a byl zajat oddílem SS.[6] Uvězněn byl v loretánském klášteře a popraven měl být 9. 5. 1945, k čemuž už naštěstí nedošlo.[7] Jeho jediný syn byl v tu dobu uvězněný v Terezíně. Hned po osvobození se Stanislav Neumann vydal do Terezína, kde svého syna našel a vážně nemocného jej dopravil do Prahy, čímž mu zachránil život.

V letech 1945 až 1953 vyučoval na dramatickém oddělení pražské konzervatoře a později působil i jako pedagog na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. K jeho žákům patřili např. Jiřina Jirásková, Irena Kačírková, Jiří Vala, Luděk Kopřiva, Milan Friedl a Milan Neděla.[8]

Již od roku 1928 účinkoval ve filmu (např. němé filmy Švejk v civilu, Plukovník Švec), úspěšně spolupracoval s rozhlasem a televizí.

Za svůj život vytvořil kolem 300 divadelních a 100 filmových postav.[9]

Citát

„ Vím, že jsem zůstal Tylovu Kalafunovi mnoho dlužen, i když jsem ho hrál nastokrát při vyprodaných hledištích v Národním i mimo Prahu. Ale Kalafuna byl a bude pro mne vždy velkým mezníkem na cestě za hledáním člověka na jevišti. “
— Stanislav Neumann [10]

Ocenění

Dílo

Divadelní role, výběr

Z nejznámějších filmových rolí

Rozhlasové role, výběr

Gramofonové nahrávky, výběr

Odkazy

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

Reference

  1. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 336.
  2. ↑ Český film : herci a herečky II, s. 296.
  3. ↑ Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 16–37.
  4. ↑ Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 65
  5. ↑ Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 48.
  6. ↑ František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 141.
  7. ↑ Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 179, ISBN 80-86182-51-7.
  8. ↑ Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 86.
  9. ↑ Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 7.
  10. ↑ Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 59

Literatura

  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 81, 89, 97, 113, 119, 122, 128, 132, 135, 143, 161, 164, 172, 214–5, 217, 228, 248, 250, 252–3, 155, 264, 281, 336
  • František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, 1970, str. 56, 75, 92–4, 141–3
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 31, 139–142, 378–9
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 315, 323, 326, 504, 545.
  • Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 296–298.
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 117, 171, 175
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 336–7
  • Rudolf Mihola. Stanislav Neumann : ...odvolávám, co jsem odvolal. Praha : Petrklíč, 2006. 111 s. ISBN 80-7229-153-X.
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, 247 s.
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 21, 41, 44, 67–8, 74, 101, 106, 176, 180, 204, 225
  • Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 34, 180
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 449. 
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 308, ISBN 80-207-0485-X
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 51, 159, 178, 221, ISBN 80-85625-19-9

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Stanislav_Neumann_(herec)&oldid=16138204“