Stanfordský vězeňský experiment

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Takzvaný stanfordský vězeňský experiment je v psychologii jeden z nejznámějších a nejkontroverznějších experimentů. Byl řízen a proveden roku 1971 americkým psychologem Philipem Zimbardem. Spočíval v uzavření určitého počtu dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení v rolích vězňů a dozorců a sledování jejich chování.

Experiment musel být předčasně ukončen kvůli neočekávané krutosti dozorců a psychickému stavu všech účastníků experimentu. Stalo se tak na popud čerstvě vystudované psycholožky Christiny Maslach, Zimbardovy přítelkyně a budoucí manželky.

Výběr[editovat | editovat zdroj]

12 vězňů a 12 dozorců bylo vybráno ze 75 studentů-dobrovolníků. Zcela záměrně byli vybráni psychicky vyrovnaní a zdraví jedinci. Právě proto, že experiment měl vnést světlo například do problému samovýběru při volbě povolání dozorce a také do obecného sporu o to, zda agresivita a brutalita spíše závisí na psychických predispozicích nebo je způsobena okolnostmi. Mezi dozorce a vězně byli dobrovolníci rozděleni náhodně, přičemž samotného experimentu se ze začátku účastnilo 9 vězňů a 9 dozorců. Zbytek tvořil náhradníky. Roli hlavního dozorce zastával David Jaffe a roli ředitele věznice pak Phillp Zimbardo.[1]

Pravidla a podmínky[editovat | editovat zdroj]

Pravidla pro běh experimentální věznice byla převzata z věznice Palo Alto v Kalifornii. Některá z nich:

  • Vězeň musí být zticha v době odpočinku, po zhasnutí světel, v průběhu jídla a vždycky, když je mimo prostory vězení
  • Vězni se musí oslovovat čísly
  • Vězni musí dozorce oslovovat 'Mr. Correctional Officer' („pane nápravný důstojníku“)
  • Jakékoli pochybení v plnění pravidel může být potrestáno
  • Kromě toho museli vězni samozřejmě nosit uniformy.

Navíc by se nemělo opomenout, že:

  • Dozorcům bylo řečeno, že se mají snažit jakýmkoliv způsobem zcela ovládnout "vězně", avšak nesmí použít fyzické násilí.
  • Vězni i dozorci byli placeni za účast v experimentu a věděli, že se jedná pouze o experiment.

Průběh a zastavení[editovat | editovat zdroj]

Experiment nabral směr, který nikdo nepředvídal. Musel být ukončen již po šesti dnech a to proto, že dozorci se uchylovali ke stále častějšímu a krutějšímu trestání vězňů a vězni dokonce vyvolali vzpouru, jeden z vězňů se psychicky zhroutil. 5 vězňů během této doby taky experiment opustilo. [1] Způsob, jakým bylo v krátké době změněno chování především dozorců, byl zcela šokující jak pro ně, tak pro Zimbarda samotného. Ukázalo se, že zdravý člověk, je-li vystaven extrémním podmínkám, se může radikálně změnit (nebo změnit své chování), a to ve velmi krátké době.

Zimbardo později uvedl, že z více než 50 lidí, kteří byli s experimentem seznámeni, pouze Christina Maslach zpochybnila jeho etičnost.

Závěry a kritika[editovat | editovat zdroj]

Hlavní závěr, který Zimbardo učinil z tohoto experimentu, byl názor, že brutální zločiny například v době války nejsou dílem žádných psychopatů ani lidských zrůd, ale obyčejných lidí, vystavených nepřekonatelnému tlaku okolností. Za tento postoj i za experiment samotný byl často kritizován, a to z různých pozic:

  • Reprezentativita pokusu byla zpochybňována pro příliš malý počet studentů.
  • Zimbardovi bylo vyčítáno, že svými závěry odebírá člověku zodpovědnost za jeho jednání, když vše může být vysvětleno jako tlak okolností.
  • Experiment byl opakovaně označen za neetický. Zimbardo oproti tomu tvrdil, že nezaznamenal žádné dlouhodobé poškození účastníků experimentu.
  • Vězni i dozorci věděli, že se jedná o experiment, který jednou skončí a za účast na něm byli placeni. Tuto situaci lze těžko srovnávat s dozorci ve vyhlazovacích táborech a jejich oběťmi, kteří zabíjeli a umírali doopravdy.
  • V chování dozorců lze pozorovat velké rozdíly, dané charakterem dozorců a vězňů, nikoliv situací. V dokumentu Tichá zuřivost, jehož scénář zpracoval sám experimentátor Philip Zimbardo se většinou objevuje stále ten samý dozorce, který aktivně vymýšlí způsoby, jak ponižovat vězně.

Film[editovat | editovat zdroj]

1992 v USA natočili film - dokument Quiet Rage: The Stanford Prison Experiment (režie Ken Musen), jehož scénář zpracoval přímo Philip G. Zimbardo osobně. Film je sestaven ze záběrů z experimentu, komentářů pana Zimbarda a z rozhovorů s několika vězni a dozorci.

V roce 2001 vznikl v Německu film Experiment (Das Experiment), který byl zřejmě stanfordským vězeňským experimentem inspirován. Dvacet dobrovolníků bylo rozděleno na 12 vězňů a 8 dozorců. Postupně se experiment vyvine do modelové situace dvou nepřátelských skupin a dozorci začnou terorizovat své vězně. Profesor vedoucí experiment odmítal jeho přerušeni při prvních známkách problémů, po pěti dnech se situace zcela vymkla kontrole.

V roce 2010 v USA natočili další zpracování, remake německého filmu, film Experiment (The Experiment), opět inspirovaný tímto experimentem. Tým vědců provádí dvoutýdenní psychologický experiment, kterého se účastní čtyřiadvacet dobrovolníků. ČSFD Experiment 2010

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b LACKO, David. 2336-3304 [online]. 2014. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]