Střída (mluvnice)
Střída, často též ablaut (z němčiny), je v lingvistice specifická změna fonémů, obvykle samohlásek, v kořenech slov při flexi, tj. při skloňování nebo časování. Ablaut se vyvinul v praindoevropštině v důsledku posunů přízvuku a redukcí nepřízvučných slabik - toto střídání pak bylo analogicky rozšířeno do většiny slovních kategorií a stalo se jejich příznakem. Souvislost střídání přízvuku a ablautového stupně je v nejstarších jazycích ještě dobře zřetelná. Ide. *hési = č. "jsi" s přízvukem na kořeni (*hes), ale *hsté "jste", s přízvukem na sufixu. "Základní vokál", tradičně rekonstruovaný jako *e, třebaže se spíše ve fázi, kdy se ablaut vyvíjel, jednalo o *a, nabýval různých podob, redukoval se či naopak dloužil a měnil svoji kvalitu, takže hovoříme o tzv. kvantitativním ablautu, tedy stupni základním - e -, stupni dlouženém - e: - a stupni redukovaném, kdy vokál zaniká (srovnatelně se střídáním -e- v č. blbec - blbce) a ablautu kvalitativním, kdy se střídají *e a *o.
Příklady [editovat]
- Čeština: vezu – vozím (e se mění v o), smrt – umírat (slabikotvorné r se mění v ír); suchý - schnout - prosychat' - vysoušet, souš
- Germánské jazyky: typické střídání kmenových samohlásek při tvoření minulých a trpných tvarů silných a nepravidelných sloves, např. sloveso dát:
- angl. give – gave – given
- něm. geben – gab – gegeben
- niz. geven – gaf – gegeven
- švéd. giva – gav - given
