Invaze do Československa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Invaze do Československa (Vstup spojeneckých vojsk, Operace Dunaj) byl vojenský vpád vojsk pěti socialistických zemí (Varšavské smlouvy) v čele se Sovětským svazem (SSSR, Maďarsko, NDR, Polsko, Bulharsko). Vojska NDR, ač připravena k zásahu, nakonec hranice ČSSR nepřekročila (až na malý počet specialistů).^[1][2] Členy Varšavské smlouvy, kteří se invaze nezúčastnily, byly Albánie (od roku 1962 fungovala v tomto paktu jen jako pasivní člen) a Rumunsko pod vedením svérázného diktátora Nicolae Ceauşesca.

Byla obsazena většina důležitých měst v tehdejší ČSSR, krátce po příjezdu tanků a obsazení letišť na kterých přistávala sovětská letadla s další vojenskou technikou. Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala silný odpor, sama však ničeho nezmohla; bylo přerušeno rozhlasové i televizní vysílání.^[3] Následně došlo k potlačení československého pokusu o reformu socialismu – tzv. Pražského jara. Došlo k zatčení a internaci československých vedoucích představitelů – Dubčeka, Smrkovského, Černíka a dalších. Od invaze zde zůstala vojska SSSR až do roku 1991.

Obsah 1 Průběh 1.1 Ztráty 2 Zahraniční ohlasy 2.1 Zahraniční protesty 3 Pobyt vojsk na československém území 4 Dnešní pohled 5 Odkazy 5.1 Související články 5.2 Reference 5.3 Literatura 5.4 Externí odkazy

[editovat] Průběh

V noci z 20. srpna na 21. srpna 1968 začala invaze do Československa. První útočná vlna proběhla v ranních hodinách, kdy byla obsazena letiště, na které následně začala přistávat dopravní letadla s vojenskými jednotkami. Hluk přistávajících motorů varoval mnoho občanů u okolí letišť, že začala invaze. Soukromé osoby začínají šířit zprávy o útoku jednotek Varšavské smlouvy. V ranních hodinách jsou přenášeny Československým rozhlasem dramatické scény se střelbou na Vinohradské třídě. Kolem deváté ráno vysílání umlká za zvuků střelby sovětské pěchoty. Rozhlas následně přechází do ilegality a od 11 hodin pokračuje ve štafetovém vysílání zpravodajství o situaci v zemi, kdy se střídavě hlásila utajená studia po celé zemi.^[4]

V průběhu invaze bylo nasazeno do československých ulic přibližně 6 300 tanků, které byly následovány velkým počtem pozemních jednotek v odhadovaném počtu 200 000 až 500 000 mužů.^[5]

Tanky a obrněná vozidla byla pomalována tzv. invazními pruhy. Tyto pruhy bílé barvy na kapotách obrněnců a ostatních vozidel měla zabránit případné palbě spřátelených jednotek. V tehdejší době totiž v Československu byla ve výzbroji stejná technika jako v ostatních členských státech Varšavské smlouvy a tak v případě protiútoku Československé armády by armády Varšavské smlouvy (okupační vojsko) měly problémy rozlišit nepřítele od spojence. Invazní pruhy byly poprvé použity během 2. sv. války, například i během operace Overlord.

[editovat] Ztráty

Ode dne vstupu vojsk na území Československa do konce roku zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách zaviněných okupačními vojsky 108 Čechů a Slováků.^[6] Invaze měla za následek také emigraci přibližně 300 000 lidí z republiky (70 000 okamžitě po invazi).^[zdroj?] Sověti měli během invaze 98 mrtvých.^[7]

[editovat] Zahraniční ohlasy

Už 21. srpna se sešla Rada bezpečnosti OSN.^[8] Sovětský zástupce Jakob Malik na ní prohlásil, že se v Československu nic zvláštního neděje a všechno funguje normálně.^[8] Rezoluci připravenou Spojenými státy a Velkou Británií schválilo 10 zemí, tři státy (Indie, Pákistán, Alžírsko) se zdržely, proti byl Sovětský svaz a Maďarsko. Malik však následně přijetí rezoluce vetoval.^[8] Spojené státy americké na tuto skutečnost nijak nereagovaly, neboť pro ně byla přednější bilaterální dohoda se Sovětským svazem a poválečné rozdělení tehdejší Evropy respektovaly. Britská vláda nechtěla ohrozit své obchodní zájmy se SSSR a dalšími zeměmi Varšavské smlouvy. Některé socialistické státy odmítly vyslat své jednotky do ČSSR (například Rumunsko), jiné (například Jugoslávie) vyjádřily vedení KSČ podporu, nabídly dokonce i materiální pomoc.

[editovat] Zahraniční protesty

Proti invazi protestovaly západní státy, ze socialistických pak Rumunsko a Jugoslávie.

Dne 25. srpna 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešla skupinka osmi sovětských občanů (v českém prostředí známá často jako osm statečných) – Konstantin Babickij, Taťána Bajevová, Larisa Bogorazová, Natalia Gorbaněvská, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg – kteří nesli československou vlaječku a transparenty s nápisy Ztrácíme nejlepší přátele, Hanba okupantům, Ruce pryč od ČSSR, Za vaši i naši svobodu, Svobodu Dubčekovi, Ať žije svobodné a nezávislé Československo.^[9][10] Během okamžiku byli zatčeni a následně strávili několik let ve vězeních či ústavech.

Dne 8. září 1968 se na celostátních dožínkových slavnostech na varšavském stadiónu zapálil na protest proti okupaci Ryszard Siwiec.^[9] Na následky popálenin o čtyři dny později zemřel. I když jeho čin viděly tisíce lidí, režimu se podařilo přesvědčit veřejnost, že se jednalo o duševně narušeného jedince, takže pravý motiv jeho sebeupálení vyšel najevo až po roce 1989.

[editovat] Pobyt vojsk na československém území

Do 4. listopadu 1968 opustily Československo armády Polska, NDR, Maďarska a Bulharska. Sovětská armáda po okupaci zůstala na území Československa až do roku 1991, v odhadovaném počtu okolo 150 000 osob^[11] v třiatřiceti lokalitách. Do užívání jí byly předány celé vojenské prostory (např. Milovice, Libavá, Ralsko), kasárna (např. Horňátky, Rokytnice v Orlických horách, Česká Třebová) i některé civilní objekty (např. nemocnice Kostelec nad Černými lesy). V Milovicích bylo zřízeno velitelství sovětské Střední skupiny vojsk a vybudováno de facto nové město s tisíci byty.

Ilegální rozhlasové vysílání

Ilegální stanice Vltava, šířená na vlně 210 m pravděpodobně ze stanoviště poblíž východoněmeckých Drážďan, se poprvé ozvala po páté hodině ráno 21. srpna 1968. Vysílání špatnou češtinou a slovenštinou hájilo okupaci, Československý rozhlas se od něj distancoval a posluchače opakovaně upozorňoval, že jde o nepřátelské vysílání.^[8]

[editovat] Dnešní pohled

Představitelé většiny zemí, které se vpádu účastnily, se dnes od této akce distancují.^{[12] [13] [14]}

[editovat] Odkazy

[editovat] Související články

• Pražské jaro 1968
• Jan Palach
• Střední skupina vojsk

[editovat] Reference

1. ↑ Archivy zpochybňují přímou účast vojsk bývalé NDR na invazi v roce 1968
2. ↑ NDR se srpnové invaze zúčastnila... a zároveň nezúčastnila
3. ↑ ROŽÁNEK, Filip. Okupace den za dnem, hodinu po hodině [online]. Československý rozhlas, 2008-08-05, [cit. 2009-05-25]. Dostupné online.
4. ↑ Podporovali jsme Dubčeka – Rozhovor autora Totality Daniela Růžičky s Jiřím Svejkovským o situaci v ČST v roce 1968. [online]. Totalita.cz, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.
5. ↑ Úterý 20. srpna 1968 [online]. Totalita.cz, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.
6. ↑ Historici: Obětí srpnové okupace je více - České noviny 16:38 - 09.06.2008
7. ↑ http://www.krabitchka.cyclura.cz/milovice/SA-ztraty.htm
8. ↑ ^{a b c d} Okupace den za dnem, hodinu po hodině [online]. Český rozhlas, [cit. 2008-08-10]. Dostupné online.
9. ↑ ^{a b} Srpen 1968: Svět zpovzdálí sledoval české drama [online]. Týden, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.
10. ↑ Mezinárodní ohlasy na Srpen 1968 [online]. Totalita.cz, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.
11. ↑ Bratrská vojska za hranicemi Sovětského svazu [online]. eDejiny.cz, rev. 2003-01-05, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.
12. ↑ Rusko-české vztahy: Omluva neomluva
13. ↑ Jaruzelski se omluvil za okupaci Československa
14. ↑ Maďarsko se omluvilo za okupaci Československa v roce 1968

[editovat] Literatura

• Blažek, Petr, Kamiński, Łukasz, Vévoda, Rudolf (editoři): Polsko a Československo v roce 1968, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Varšava, 4. - 5. září 2003, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Dokořán (2006), Praha, ISBN 80-7285-070-9 (ÚSD AV ČR), ISBN 80-7363-103-2 (Dokořán)
• Zahradníček, Tomáš: "Zvláštní výprava na jih: Intervence 1968 ve vzpomínkách polských důstojníků," Dějiny a současnost, roč. 30, č. 1, 2008, s. 37-39, ISSN 0418-5129

[editovat] Externí odkazy

• Sovětská armáda v Československu
• Československý filmový týdeník č. 35 z r. 1968, celý o invazi, s originálními záběry a komentářem
• Vladimír Michna: Jak Kreml rozhodoval o vpádu vojsk do Československa
• Stránky věnované událostem roku 1968 - Ústav pro studium totalitních režimů

Tento článek o historii je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.