Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa
| Invaze do Československa | |||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: Studená válka | |||||||||||||||
 Obyvatelé Stockholmu protestují proti sovětské invazi - fotografie pořízena z okna Československé ambasády ve Švédsku. |
|||||||||||||||
|
|||||||||||||||
| Strany | |||||||||||||||
 ČSSR |
Varšavská smlouva: SSSR PLR MLR.svg){kind=small} BLR NDR (omezená účast) |
||||||||||||||
| Velitelé | |||||||||||||||
| Ludvík Svoboda Martin Dzúr |
Leonid Iljič Brežněv Ivan Georgievič Pavlovskij |
||||||||||||||
| Síla | |||||||||||||||
| ? | 500 000 mužů; 6300 tanků, 800 letadel | ||||||||||||||
| Ztráty | |||||||||||||||
| 108 mrtvých a 500 zraněných civilistů při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách s okupačními jednotkami | 96 mrtvých a 87 raněných 8 mrtvých[1] 4 mrtví 2 mrtví |
||||||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||||||
Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa (Vstup spojeneckých vojsk, Operace Dunaj) byl vojenský vpád vojsk pěti socialistických zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem (SSSR) na žádost konzervativního křídla komunistické strany. Dále se jej účastnila vojska Polské lidové republiky (PLR), Maďarské lidové republiky (MLR) a Bulharské lidové republiky (BLR). Vojska Německé demokratické republiky (NDR), ač připravena k zásahu, nakonec hranice ČSSR nepřekročila (až na malý počet specialistů).[2][3] Země Varšavské smlouvy, které se invaze nezúčastnily, byly Albánie (od roku 1962 fungovala v tomto paktu jen jako pasivní člen) a Rumunsko pod vedením svérázného diktátora Nicolae Ceauşesca.
Byla obsazena většina důležitých měst v tehdejší ČSSR, krátce po příjezdu tanků a obsazení letišť, na kterých přistávala sovětská letadla s další vojenskou technikou. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo usnesení odsuzující invazi (poměrem 7 : 4 hlasům). [4] Československá armáda, která měla na starosti obranu hranic, nepodnikla skoro žádné kroky k obraně. Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala silný odpor, čímž zabránila provedení původních plánů k ustanovení otevřeně kolaborantské tzv. Dělnicko-rolnické vlády. Spontánní odpor proti okupaci de fakto v očích světové veřejnosti zdiskreditoval socialismus Sovětského typu. Bylo přerušeno rozhlasové i televizní vysílání, které však bylo rychle obnoveno z improvizovaných studií.[5] Následně došlo k potlačení československého pokusu o reformu socialismu – tzv. Pražského jara. Došlo k zatčení a internaci československých vedoucích představitelů – Dubčeka, Smrkovského, Černíka a dalších. Masové spontánní protesty trvaly cca 7 dní. Vojska SSSR zde zůstala až do roku 1991.
Obsah |
Průběh [editovat]
V noci z 20. srpna na 21. srpna 1968 začala invaze do Československa. První útočná vlna proběhla v ranních hodinách, kdy byla obsazena letiště, na která následně začala přistávat transportní letadla s vojenskými jednotkami. Hluk přistávajících motorů varoval mnoho občanů u okolí letišť, že začala invaze. Československá armáda měla od iniciátorů rozkaz pustit vojska do země. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo v poměru 7 : 4 rezoluci odsuzujíci okupaci (dva členové ÚVKSČ Jan Pilař a Frantíšek Barbírek se na poslední chvíli přiklonili na stranu A. Dubčeka). Soukromé osoby začaly šířit zprávy o útoku jednotek Varšavské smlouvy. V ranních hodinách Československý rozhlas odvysílal Provolání Všemu lidu ČSSR a později i dramatické scény se střelbou na Vinohradské třídě. Kolem deváté ráno vysílání umlklo za zvuků střelby sovětské pěchoty.[6] Rozhlas následně přešel do ilegality a od 11 hodin pokračoval ve štafetovém vysílání zpravodajství o situaci v zemi, kdy se střídavě hlásila utajená studia po celé zemi. Podařilo se obnovit i televizní vysílání z improvizovaných studií.[7]
V průběhu invaze bylo nasazeno do československých ulic přibližně 6 300 tanků, které byly následovány velkým počtem pozemních jednotek v odhadovaném počtu 200 000 až 500 000 mužů.[8]
Tanky a obrněná vozidla byla pomalována tzv. invazními pruhy. Tyto pruhy bílé barvy na kapotách obrněnců a ostatních vozidel měly zabránit případné palbě spřátelených jednotek. V tehdejší době totiž v Československu byla ve výzbroji stejná technika jako v ostatních členských státech Varšavské smlouvy a tak v případě protiútoku Československé armády by armády Varšavské smlouvy (okupační vojsko) měly problémy rozlišit nepřítele od spojence. Invazní pruhy byly poprvé použity během 2. světové války, například i během operace Overlord.
Ztráty [editovat]
Ode dne vstupu vojsk na území Československa do konce roku zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách zaviněných okupačními vojsky 108 Čechů a Slováků.[9] Invaze měla za následek také emigraci přibližně 300 000 lidí z republiky (70 000 okamžitě po invazi).[zdroj?] Sověti měli během invaze 96 mrtvých.
Zahraniční ohlasy [editovat]
Už 21. srpna se sešla Rada bezpečnosti OSN.[10] Sovětský zástupce Jakov Malik na ní prohlásil, že se v Československu nic zvláštního neděje a všechno funguje normálně.[10] Rezoluci připravenou Spojenými státy a Velkou Británií schválilo 10 zemí, tři státy (Indie, Pákistán, Alžírsko) se zdržely, proti byl Sovětský svaz a Maďarsko. Malik však následně přijetí rezoluce vetoval.[10] Spojené státy americké na tuto skutečnost nijak nereagovaly, neboť pro ně byla přednější bilaterální dohoda se Sovětským svazem a poválečné rozdělení tehdejší Evropy respektovaly. Britská vláda nechtěla ohrozit své obchodní zájmy se SSSR a dalšími zeměmi Varšavské smlouvy. Některé socialistické státy odmítly vyslat své jednotky do ČSSR (například Rumunsko), jiné (například Jugoslávie) vyjádřily vedení KSČ podporu, nabídly dokonce i materiální pomoc.
Zahraniční protesty [editovat]
Proti invazi protestovaly západní státy, ze socialistických pak Rumunsko a Jugoslávie.
Dne 25. srpna 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešla k demonstraci skupinka osmi sovětských občanů (v českém prostředí známá často jako osm statečných) – Konstantin Babickij, Taťána Bajevová, Larisa Bogorazová, Natalia Gorbaněvská, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg – kteří nesli československou vlaječku a transparenty s nápisy Ztrácíme nejlepší přátele, Hanba okupantům, Ruce pryč od ČSSR, Za vaši i naši svobodu, Svobodu Dubčekovi, Ať žije svobodné a nezávislé Československo.[11][12] Během okamžiku byli zatčeni a následně strávili několik let ve vězeních či ústavech.
Dne 8. září 1968 se na celostátních dožínkových slavnostech na varšavském stadiónu zapálil na protest proti okupaci Ryszard Siwiec.[11] Na následky popálenin o čtyři dny později zemřel. I když jeho čin viděly tisíce lidí, režimu se podařilo přesvědčit veřejnost, že se jednalo o duševně narušeného jedince, takže pravý motiv jeho sebeupálení vyšel najevo až po roce 1989.
Pobyt vojsk na československém území [editovat]
Do 4. listopadu 1968 opustily Československo armády Polska, NDR, MLR a BLR. Sovětská armáda po okupaci zůstala na území Československa až do roku 1991, v odhadovaném počtu okolo 150 000 osob[13] v třiatřiceti lokalitách. Do užívání jí byly předány celé vojenské prostory (např. Milovice, Libavá, Ralsko), kasárna (např. Horňátky, Rokytnice v Orlických horách, Česká Třebová) i některé civilní objekty (např. nemocnice Kostelec nad Černými lesy). V Milovicích bylo zřízeno velitelství sovětské Střední skupiny vojsk a vybudováno de facto nové město s tisíci byty.
 |
Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte. |
Ilegální rozhlasové vysílání [editovat]
Ilegální stanice Vltava, šířená na vlně 210 m pravděpodobně ze stanoviště poblíž východoněmeckých Drážďan, se poprvé ozvala po páté hodině ráno 21. srpna 1968. Vysílání špatnou češtinou a slovenštinou hájilo okupaci, Československý rozhlas se od něj distancoval a posluchače opakovaně upozorňoval, že jde o nepřátelské vysílání.[10]
Dnešní pohled [editovat]
Ačkoliv česká i slovenská veřejnost invazi vojsk odsuzují, iniciátoři, kteří i podle tehdejších zákonů spáchali vlastizradu[14], nebyli dosud potrestáni. [15] [16] [17]
Odkazy [editovat]
Související články [editovat]
Reference [editovat]
- ↑ http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=614332
- ↑ Archivy zpochybňují přímou účast vojsk bývalé NDR na invazi v roce 1968
- ↑ NDR se srpnové invaze zúčastnila… a zároveň nezúčastnila
- ↑ Kieran Williams, “The Prague Spring and its aftermath: Czechoslovak politics 1968–1970,” (Cambridge: Cambridge University Press, 1997).
- ↑ ROŽÁNEK, Filip. Okupace den za dnem, hodinu po hodině [online]. Československý rozhlas, 2008-08-05, [cit. 2009-05-25]. Dostupné online.
- ↑ ROŽÁNEK, Filip. Poslechněte si: Vysílání Československého rozhlasu 21. srpna 1968 - noc a ráno [online]. Český rozhlas, 2008, [cit. 2010-08-27]. Dostupné online.
- ↑ Podporovali jsme Dubčeka – Rozhovor autora Totality Daniela Růžičky s Jiřím Svejkovským o situaci v ČST v roce 1968. [online]. Totalita.cz, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.
- ↑ Úterý 20. srpna 1968 [online]. Totalita.cz, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.
- ↑ Historici: Obětí srpnové okupace je více – České noviny, 9. 6. 2008]
- ↑ a b c d Okupace den za dnem, hodinu po hodině [online]. Český rozhlas, [cit. 2008-08-10]. Dostupné online.
- ↑ a b Srpen 1968: Svět zpovzdálí sledoval české drama [online]. Týden, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.
- ↑ Mezinárodní ohlasy na Srpen 1968 [online]. Totalita.cz, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.
- ↑ Bratrská vojska za hranicemi Sovětského svazu [online]. eDejiny.cz, rev. 2003-01-05, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.
- ↑ Srpen 1968: viníci potrestání unikli [online]. Denik.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.
- ↑ Za zvací dopis z roku 1968 Vasil Biľak stíhán nebude [online]. Lidovky.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.
- ↑ Bilak už za zvací dopis z roku 1968 nebude potrestán [online]. Aktualne.centrum.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.
- ↑ Píšu paměti, mám čisté svědomí a ničeho nelituji, vzkazuje Vasil Biľak [online]. Mediafax.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.
Literatura [editovat]
- Blažek, Petr, Kamiński, Łukasz, Vévoda, Rudolf (editoři): Polsko a Československo v roce 1968 : Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Varšava, 4. – 5. září 2003, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Dokořán (2006), Praha, ISBN 80-7285-070-9 (ÚSD AV ČR), ISBN 80-7363-103-2 (Dokořán)
- FIDLER, Jiří. 21. 8. 1968: Okupace Československa: Bratrská agrese. Praha : Havran, 2003. 195 s. ISBN 80-86515-35-4.
- Pelikán, Jan: Jugoslávie a Pražské jaro, Univerzita Karlova, Praha 2008.
- Zahradníček, Tomáš: Zvláštní výprava na jih: Intervence 1968 ve vzpomínkách polských důstojníků, Dějiny a současnost, roč. 30, č. 1, 2008, s. 37–39, ISSN 0418-5129
Externí odkazy [editovat]
- Sovětská armáda v Československu – počty vojenských jednotek
- Československý filmový týdeník č. 35 z r. 1968 – zcela věnovaný invazi, s originálními záběry a komentářem
- Vladimír Michna: Jak Kreml rozhodoval o vpádu vojsk do Československa
- Stránky věnované událostem roku 1968 – Ústav pro studium totalitních režimů
