Spontánní samovznícení člověka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Spontánní samovznícení člověka (zkratkou SHC, z anglického Spontaneous Human Combustion) je označení pro jev, který má spočívat v samovolném vznícení těla živého (nebo nedávno zemřelého) člověka, aniž by byl přítomen vnější zdroj ohně. Přestože lidské tělo může za určitých okolností hořet, samovznícení živého člověka není současnou vědou vysvětlitelné. Zastánci možnosti samovznícení předložili několik teorií o příčinách tohoto jevu, žádnou se však nepodařilo spolehlivě ověřit.[1]

Historie SHC[editovat | editovat zdroj]

Jeden z prvních zaznamenaných případů údajného samovznícení člověka se stal 26. června roku 1613 ve městě Christchurch v anglickém hrabství Dorset. Za bouře tam během spánku vzplanul tesař John Hitchen a jeho dítě; manželka byla pouze popálena, ale příhodu přežila. Zprávy o tomto fenoménu sesbíral Jonas Dupont v Dissertatio inauguralis de Incendiis Corporis Humani Spontaneis, Lugduni Batavorum (Lyon) 1763). Na veřejnosti o tomto jevu kolují historky dodnes.

Je známo, že se tímto jevem poměrně podrobně zabýval i spisovatel Charles Dickens, který ve svém románu „Ponurý dům (Bleak House)“ nechal takto zahynout postavu jménem Crook. Sám prý předtím prostudoval přibližně 30 případů SHC, aby vylíčil událost co nejvěrohodněji. Přesto však byl za knihu silně kritizován jako šiřitel bludů a pověr.

Poměrně dobře je údajně dokumentován případ Grace Potteové z Iswiche z 9. dubna 1774. Šedesátiletá žena odešla během noci do pokoje v přízemí vykouřit si dýmku. Ráno ji nalezla její dcera prakticky totálně zpopelněnou s hlavou v krbu (v němž prý v době incidentu nehořel oheň). Zbytky těla stále ještě žhnuly, krb byl nasáklý tukem, ale dětské oblečení ležící opodál bylo nedotčeno. Soudní vyšetřování skončilo závěrem, že žena byla těžká alkoholička a příčinou shoření bylo velké množství předtím zkonzumovaného alkoholu. Nezávisle vyslechnutí svědci však alkoholizmus paní Potteové nepotvrdili.

Z poměrně nedávné doby je případ člověka, který údajně vzplanul před svědkem pod širým nebem. Stalo se to 25. května roku 1989 v Maďarsku, kdy řidič auta vystoupil, aby vykonal malou potřebu. Jeho manželka, která zůstala sedět v autě pak vyprávěla, že se kolem muže objevila modrá aura a on se skácel k zemi. Lékař, který se shodou okolností dostavil brzy poté, konstatoval, že muž je mrtev, jedna z jeho hýždí nese známky silného elektrického výboje a vnitřní orgány jsou zuhelnatělé.

První potvrzený případ samovznícení byl zaznamenán 24. září 2011 v Irsku, Galway, když uhořel 76letý Michael Faherty.

Byly zaznamenány i velmi řídké případy, kdy oběti SHC přežily, protože se jim podařilo oheň uhasit. Z výpovědí vyplývá, že tito lidé pociťovali velkou bolest a popáleniny na jejich těle se nijak nelišily od běžných úrazů ohněm.

Pozorované projevy[editovat | editovat zdroj]

Do dnešní doby bylo nahlášeno minimálně 300 případů SHC.[zdroj?] Poměrně často se podle příznivců existence jevu stává, že se policie nebo hasiči nechtějí podobnými případy příliš zabývat a snaží se je vysvětlit za každou cenu přirozeným způsobem.[zdroj?] Často si prý ani příbuzní obětí nepřejí zbytečnou medializaci případu a snaží se jej ututlat.[zdroj?]

Fakta o zaznamenaných případech lze shrnout do několika bodů:[zdroj?]

  • Oběti SHC jsou jak muži, tak ženy přibližně ve stejném poměru.[zdroj?]
  • Z hlediska věku rozhodně převažují starší lidé, často osamělí důchodci, ale již z výše uvedených příkladů je zřejmé, že SHC může postihnout i osoby mladé a zcela výjimečně děti.[zdroj?]
  • Jako častý společný rys obětí SHC je uváděn jejich poměrně špatný psychický stav, deprese a v některých případech přímo touha po smrti. Poměrně častá je závislost oběti na alkoholu, která ale často doprovází právě depresi.
  • K většině zaznamenaných případů došlo uvnitř obytných budov, ale i v tomto případě existují výjimky, kdy k události došlo pod širým nebem.

Hypotézy o původu jevu[editovat | editovat zdroj]

Alkoholizmus[editovat | editovat zdroj]

Především v dřívějších dobách se jako příčina samovznícení nebo hoření osob uvádělo velké množství alkoholu v těle postiženého (rčení: Chytla v něm kořalka.). Dnes se teorie prakticky nebere vážně, protože byly zaznamenány případy osob prakticky abstinentních a především proto, že množství alkoholu potřebné pro hoření lidských tkání by postiženou osobu daleko dříve usmrtilo svými toxickými účinky. Touto teorií se nechal inspirovat například Jules Verne, kde se v románu Patnáctiletý kapitán takto vznítí domorodý náčelník.

Knotová teorie[editovat | editovat zdroj]

Patrně nejpopulárnější a většinou veřejnosti nejvíce přijímaným vysvětlení je knotová teorie. Podle ní se hořící lidské tělo chová jako obrovská svíčka, v níž namísto vosku funguje lidský tuk. Známou a přijímanou se tato teorie stala především díky televiznímu pořadu britské televize BBC, která roku 1989 odvysílala pořad, v němž byl zachycen experiment, při kterém byl mrtvý vepř zabalený do prostěradla zapálen (pomocí menšího množství benzínu) a samovolně hořel po dobu asi 7 hodin, než byl experiment přerušen. Přitom nedošlo k zapálení nedaleko umístěných textilií a nábytku. Teplota klesá (jako třeba intenzita magnetického pole) se čtvercem vzdálenosti.

Uvedeným způsobem by zřejmě bylo možno vysvětlit část pozorovaných jevů, především nehod starých a nemohoucích osob, které by např. upadly do hořícího krbu. Těžko tak ale vysvětlíme vzplanutí osob pod širým nebem nebo spících v posteli, kdy nejde ani tak o vzplanutí lidského těla, jako o spontánní vznícení oděvu, lůžkovin a podobně.

Elektrostatické jevy[editovat | editovat zdroj]

Jiným vysvětlením je zapálení těla výbojem nashromážděného elektrostatického náboje. Mnoho z nás jistě zažilo nepříjemný úlek, kdy jsme po dotknutí se povrchu nějakého kovového tělesa (radiátor topení, vodovodní kohoutek) v bytě dostali elektrickou ránu. Bylo prokázáno, že chůzi po koberci ze syntetických materiálů se může člověk nabít elektrickým nábojem o napětí až několika tisíc voltů. Při dotyku s uzemněným elektrickým vodičem se pak náboj prudce vybije, někdy dokonce za vzniku elektrické jiskry.

Proto se někteří výzkumníci SHC domnívají, že by takovou jiskrou nebo výbojem uvnitř těla mohlo dojít k zapálení hořlavých plynů, které máme všichni v trávicím traktu jako produkty trávení potravy. Další badatelé mají zato, že takto nashromážděný náboj může působit elektrolýzu vody, které lidské tělo obsahuje kolem 70%. Vznikající vodík a kyslík jsou ideální směsí pro hoření (případně i výbuch) a jejich zapálením by se nastartoval proces hoření těla. Je zřejmé, že by k tomu muselo docházet jen zcela výjimečně, protože jinak by většina obyvatel, chodících občas po plastové podlaze či koberci, musela již dávno skončit jako živá pochodeň.

Za názorem, že nejde v případě fenoménu zvaného Spontaneous Human Combustion (SHC) o pouhé mýty, ale o reálný jev, si dnes stojí, jako řada dalších vědců, renomovaný biolog Brian J. Ford, autor několika knih o buněčné biologii. Ten také měl SHC objasnit. Svoji teorii profesor Ford publikoval na stránkách periodika New Scientist. Přičemž nemá jít o pouhou hypotézu, ale o experimenty doloženou teorii. Podobně jako jiní vědci se totiž začal zabývat ketalátkami zvanými acetacetáty, které představují zdroj energie pro tkáně. Avšak za určitých metabolických stavů produkce ketonů převyšuje možnosti organismu je zpracovat a přebytečné ketony se vylučují močí, dokonce i potem na povrchu těla. Vyšším než normálním hladinám ketolátek v krvi či moči se říká ketonemie či ketonurie. Výsledným stavem je ketóza. Nejběžnější příčinou ketózy je hladovění, nebo nadměrný přísun tuků spolu s nedostatečným přísunem sacharidů, někdy se může podle odborníků u dětí projevit v souvislosti s prořezáváním zoubků.

Studená jaderná fúze[editovat | editovat zdroj]

Teorie studené jaderné fúze byla populární především několik let po roce 1989 kdy Stanley Pons a Martin Fleischmann oznámili, že se jim podařilo uskutečnit slučování jader deuteria z těžké vody za laboratorní teploty na platinové a palladiové elektrodě. O opakování pokusu se pokoušely stovky vědců na celém světě, avšak doposud zcela bezúspěšně. Přesto však tento experiment vedl k teorii, že podobná reakce může za doposud neznámých podmínek nastat i v lidském organizmu a energie vzniklá slučováním atomových jader vodíku způsobí termickou destrukci tkání podobnou hoření.

Kulový blesk[editovat | editovat zdroj]

Dalším uváděným vysvětlení je zásah lidského těla kulovým bleskem, jehož vlastnosti jsou natolik málo prozkoumané, že nelze vyloučit ani možnost zapálení lidského těla. V určitých případech SHC pod širým nebem lze tuto možnost i vzít v úvahu, ale těžko tak lze vysvětlit zvýšený výskyt jevu u starých opuštěných lidí.

Pyroton[editovat | editovat zdroj]

Americký „soukromý vědec“ Larry Arnold přišel s teorií doposud neznámé elementární částice, kterou nazval pyroton. Tato částice je prý součástí kosmických paprsků, které neustále dopadají na planetu Zemi a stejně jako neutrino prolétnou organickým tělem téměř vždy bez jakékoliv interakce. V jistém nepatrném počtu případů však mohou po zásahu buněčného jádra nastartovat řetězovou reakci, které následně zničí celé tělo.

Parapsychologie[editovat | editovat zdroj]

Parapsychologické vysvětlení říká, že za SHC stojí doposud neprobádané psychické síly člověka, které vedou k destrukci těla zvláště v případech, kdy si postižená osoba přeje zemřít a nevidí před sebou další smysl svého života.

Poškození buněk[editovat | editovat zdroj]

Některé teorie ukazují, že ke vznícení těla může dojít při poškození lidských buněk. Pokud je poškozená mitochondrie (část buňky, která štěpí cukry na energii), může uvolňovat vodík, který používá jako "palivo". Po nahromadění se může vodík samovolně vznítit. Jelikož vodík hoří při vysoké teplotě, může dojít k poškození ostatních mitochondrií v buňce, a ty svou uvolňovanou energií poškodí okolní buňky, čímž se vznítí postupně celé tělo.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Joe Nickell: Not-So-Spontaneous Human Combustion. Skeptical Inquirer, Volume 20.6, November / December 1996

Karel Wágner - Samovznícení člověka aneb SHC <http://karelwagner.blog.idnes.cz/c/416339/Samovzniceni-cloveka-aneb-SHC.html/>

Brian J Ford on the spontaneous human combustion theory <http://www.brianjford.com/w-SHC01.htm/>

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]