Sovice sněžní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Sovice sněžní

Sovice sněžní
Sovice sněžní
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída: letci (Neognathae)
Třída: ptáci (Aves)
Řád: sovy (Strigiformes)
Čeleď: puštíkovití (Strigidae)
Rod: výr (Bubo)
Binomické jméno
Bubo scandiacus
(Linné, 1758)
Rozšíření sovice sněžní (zeleně letní rozšíření a hnízdění, modře zimní rozš.).
Rozšíření sovice sněžní (zeleně letní rozšíření a hnízdění, modře zimní rozš.).
Synonyma

Strix scandiaca Linné, 1758
Nyctea scandiaca

Sovice sněžní (Bubo scandiacus), méně často uváděna pod názvem sovice sněžná, je velká puštíkovitá severská sova, jen o něco menší než výr velký. Délka těla je asi 60 cm, rozpětí křídel 160 cm a hmotnost bývá 1,35 - 2,6 kg.

Sovice sněžní je svou stavbou těla skvěle přizpůsobena životu v oblastech s chladnějším klimatem. Má mohutné tělo porostlé hustým peřím, kulatou hlavu s čistě bílým obličejem, velkýma, žlutýma očima a černým, zahnutým zobákem, poměrně dlouhý ocas a hustě porostlé končetiny s dlouhými a zahnutými drápy. Mezi pohlavími je mírně vyvinut pohlavní dimorfismus. Samec je výrazně menší než samice, má sněhově bílé opeření a oproti samici, která je hustě černě skvrnitá, má skvrnění téměř minimální. Mladí jedinci jsou zbarveni stejně jako dospělé samice.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Sovice sněžní patří mezi typické obyvatele cirkumpolárních oblastí. Nejhojněji se vyskytuje v tundrách a velkých planinách v severní části Evropy, Asie, Grónska a Kanady. Je částečně tažná, většina populací na zimu migruje do jižnějších oblastí, nejčastěji do Texasu, Gruzie, jižního Ruska, severní Číny, případně až do Karibiku. Zřídkakdy se zatoulá i na území České republiky.

Chování[editovat | editovat zdroj]

Sovice sněžní při lovu

Sovice sněžní je v zimě aktivní za svítání a soumraku, s příchodem léta přechází spíše na denní aktivitu.

Živí se především malými hlodavci, nejčastěji lumíky sibiřskými, při příliš nepříznivých podmínkách, kdy je výrazný nedostatek hlavní potravní složky, loví i jiné savce nebo menší až středně velké ptáky. Svou kořist vyhlíží za letu, případně z nízké pozorovatelny, např. ze skalky nebo spadlých větví, kde je díky svému bílému zbarvení s černými skvrnami skvěle zamaskována, a následně se na ni vrhá přímým výpadem a uchopí ji do svých mohutných drápů, které ji téměř okamžitě usmrtí. Na hnízdící jedince připadá jeden až dva lumíci na den, rodiče s odrostlými mláďaty mohou pozřít i více jak 1300 lumíků, z čehož plyne, že je na ně přísné vázaná a jejich pokles by zcela jistě znamenal i pokles volně žijících sovic sněžných.[1]

Hnízdí na zemi a k hnízdění vybírá oblasti s dobrou viditelností, dostatečnou hojností potravy a s menším množstvím sněhu. Jako hnízdo používá jen mělkou prohlubeninu, občas však využívá i opuštěná hnízda orlů. V květnu snáší 5 až 14 vajec, na kterých sedí samice zhruba 70 dní, samec ji přitom obstarává potravu. Mláďata jsou po narození čistě bílá, později šedá a jejich rodiče je velice agresivně brání před menšími i většími predátory, kteří se na nebezpečnou vzdálenost přiblíží ke hnízdu.

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Během pozdní doby ledové žil ve střední Evropě poddruh N. s. galliculus, který je v současné době již vymřelý a mnozí zoologové jej jako plnohodnotný poddruh navíc neuznávají.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Snowy Owl na anglické Wikipedii a Sowa śnieżna na polské Wikipedii.

  1. http://www.owlpages.com/owls.php?genus=Bubo&species=scandiacus

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu

* Biolib