Soukání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Soukání je technika úpravy příze sloužící k převíjení z potáčů nebo jiné předlohy na cívky vhodné k textilnímu zpracování a ke zlepšení jakosti příze.[1]

Způsoby soukání[editovat | editovat zdroj]

Schéma soukání s křížovým vinutím
  • Převíjení ručně předené příze s pomocí jednoduchých nástrojů (kolovrat a pod.)[2] se používá profesionálně pro část přízí z kokosových vláken a z některých drahých vln (např. šáhtúš) a při amatérském zpracování některých přízí např. na ruční pletení[3] Jedny z nejstarších nákresů techniky soukání na kolovratu pochází od Leonarda da Vinci z roku 1490[4]

Soukací stroje v 21. století se nejčastěji rozdělují podle způsobu navíjení na dvě skupiny:

  • Stroje s křížovým vinutím používané pro téměř všechny staplové prstencové příze.
  • Stroje s tzv. přesným vinutím k soukání filamentů a ostatních přízí pro zvláštní účely.[5]

Soukací stroje[editovat | editovat zdroj]

Z historie[editovat | editovat zdroj]

Jednoduchý soukací stroj byl vynalezen kolem roku 1750, v roce 1808 byl v provozu první stroj na soukání z potáčů. V roce 1863 se začaly používat při soukání štěrbinové čističe příze, od roku 1904 s mechanickým vazačem uzlů. Elektronické čističe jsou v provozu od roku 1963 a v 70. letech 20. století byly instalovány první plně automatické stroje.[6] Asi o 20 let později byly první vazače uzlů nahrazeny pneumatickým splicingem.[7]

Kuželovité cívky s křížovým vinutím

Konstrukce strojů[editovat | editovat zdroj]

V 21. století se vyrábějí soukací stroje v mnoha variantách.[8] Jednotlivé části stroje jsou přizpůsobeny druhu zpracovávaného materiálu, účelu použití nasoukaných cívek a počtu soukacích míst (jednotlivě soukaných nití), soukání však vždy probíhá v následujícím sledu:

předloha – napínací zařízení (brzdění) – navíjecí zařízení – navíjená cívka.[9]

Předloha[editovat | editovat zdroj]

Jako předloha k soukání jsou známé potáče od dopřádacích a skacích strojů, kotoučové a kónické cívky, přadena, zřídka: raketové a lahvové cívky, vytáče[10]

Napínací zařízení[editovat | editovat zdroj]

Napětí příze se řídí nastavitelnými brzdičkami, kterými soukaný materiál prochází. Pro staplové příze se nejčastěji používají talířové, pro filamenty hřebenové brzdy.[6]

Navíjení[editovat | editovat zdroj]

Dutinka je nasazena na vřetenu, které se otáčí přímým pohonem nebo třením dutinky o hnací buben. Rozvod příze po délce dutinky je konstruován v různých variantách, zásadně se rozeznávají stroje s křížovým a s přesným vinutím.

  • U křížového vinutí se vodič příze pohybuje tak, aby se jednotlivé vrstvy nad sebou překřížily. Vinutí je poměrně řidší, avšak stabilní i na hranách cívky.[5]
Příze soukané s přesným vinutím
Měrná hmotnost (hustota) vinutí osnovních nebo útkových přízí se udává s 5–6 g/cm3, cívky pro barvení mají mít hustotu 2,8–3,5 g/cm3.[6] Navíjecí rychlost dosahuje 1500 m/min.[11]
  • Stroje s přesným vinutím mají navzájem nezávislý pohon cívky a rozvaděče niti. Rychlosti obou elementů se dají průběžně přizpůsobovat, takže se může dosáhnout (až o 70 %) hustější, téměř paralelní vinutí bez pruhování a jiných vad.
S přesným vinutím se soukají např. filamenty, u kterých by se mohl poškodit povrch cívky při křížovém vinutí nebo útkové staplové příze pro rychloběžné bezčlunkové tkací stroje.[12]
Stroje jsou konstruovány na navíjecí rychlost do 2500 m/min.[11]

Navíjená cívka[editovat | editovat zdroj]

Nejpoužívanější je kuželový tvar cívek. Mimo toho jsou známé: válcový, bikónický, terčový, variokónický a raketový tvar.[6] Délka návinu bývá v rozsahu 155–320 mm, hmotnost až 24 kg.[11]

Dutinky jsou nejčastěji z tuženého papíru, pro přesné vinutí z plastiku, pro barvení příze perforované.[13]

Poloautomatický soukací stroj ze 70. let 20. století

Přídavná zařízení[editovat | editovat zdroj]

Kontrola a čištění příze[editovat | editovat zdroj]

Asi od 80. let 20. století patří ke standardnímu vybavení soukacích strojů elektronické čističe nastavitelné na určitou toleranci odchylek od dané jemnosti probíhající niti.[14] Jako chyby v přízi čístič obvykle registruje: nopky (1-10 mm), krátká silná místa (11-80 mm), dlouhá silná/tenká místa (81-2000 mm) a zápředky (1-10 mm).[15] Při překročení nastavené tolerance se chybné místo automaticky vystříhne. Přesnost reakce čištiče je závislá také na rychlostí procházející niti. U moderních přístrojů se počítá při rychlosti soukání 1500 m/min. s přesností nad 90 %.[16]

K čisticímu ústrojí patří zpravidla splicer, s pomocí kterého se automaticky spojují konce niti přetržené čističem při odstraňování vady. Kompletní zařízení je konstruováno buďto pro každou soukací jednotku nebo jako pojízdný robot obsluhující 5 až 10 jednotek.[17] [6]

Parafinování[editovat | editovat zdroj]

Povrch příze na pletení, šicích nití a útkových přízí pro některé druhy bezčlunkových tkacích strojů se musí hladit. Tato úprava se provádí na soukacích strojích třením nitě o váleček z tuhého parafinu nebo namáčením v tekutém vosku před navíjením na cívku.[6] Spotřeba vosku: pro přízi z bavlny 0,8-1,2 g/kg příze, pro umělá vlákna 0,6-0,9 g/kg. Při dalším zpracováním se počítá se sníženým třením u bavlny na polovinu a u umělých vláken asi na 60%.[18]

Automatizace[editovat | editovat zdroj]

Od konce 70. let 20. století se vyrábějí soukací stroje s různým stupněm automatizace. U plně automatizovaných zařízení obsluha pouze přiváží do zásobníku bedny s potáči a odváží nasoukané cívky.[6] [19]

Zvláštní konstrukce[editovat | editovat zdroj]

  • Formáty cívek, které jsou zcela odlišné od standardních strojů, se soukají např. na zařízeních pro útek na člunkové tkací stroje, pro tkací stroje na stuhy a pro láhvové cívky (barvení příze).[20]
  • Stroje na přesoukání příze z obarvených (nebo mercerovaných) přaden na křížové cívky.[21]

Poznámka[editovat | editovat zdroj]

Navíjení příze do přaden (k barvení nebo sušení) a do klubek (na ruční pletení) má sice jistou podobnost se soukáním, liší se např. tím, že příze nezůstane po navinutí na žádném pevném nosiči. Odborný název této činnosti je motání.[22]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ What is Winding [online]. Textile Fashion Study, 2012-04-24 [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ winding yarn on the spinning wheel [online]. YouTube, 2012-03-24 [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Yarn-winding tools [online]. Pinterest, 2017 [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ Needham/Kuhn: Science and Civilisation in China, Cambridge University Press 1988, ISBN 9780521320214, str. 164
  5. ↑ a b Types of Winding [online]. Textile School, 2017 [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d e f g Talavášek: Tkalcovská příručka, SNTL Praha 1980, str. 181
  7. ↑ Different Splicing System [online]. Textile Centre, 2014-01-11 [cit. 2017-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ Yarn Winder [online]. DOT, 1995-2015 [cit. 2017-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ Pospíšil a kol.: Příručka textilního odborníka, SNTL Praha 1981, str. 607
  10. ↑ Cívečnice [online]. Úřad pro patenty a vynálezy, 1966-03-15 [cit. 2017-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-23. 
  11. ↑ a b c Winding Solutions [online]. SSM, 2017 [cit. 2017-07-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ Oxtoby: Spun Yarn Technology,Butterworth-Heinemann 2013, ISBN 9781483161808, str. 185
  13. ↑ Conical cross-winding tubes [online]. Herbster Hülsen, 2017 [cit. 2017-07-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-05-10. (anglicky) 
  14. ↑ Yarn Clearing [online]. Uster, 2017 [cit. 2017-06-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-05-26. (anglicky) 
  15. ↑ Inteligentní čidlo pro on-line vyhodnocování kvality příze [online]. TU Liberec, 2023 [cit. 2023-11-28]. Dostupné online. 
  16. ↑ Brief Introduction [online]. WSF, 2023 [cit. 2023-12-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ Some Significant Advances in Yarn Splicing Technology [online]. Lupine Publishers, 2017-12-15 [cit. 2023-12-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ Kunar: Proces Management in Spinning, CRC Press 2014, ISBN 9781482208375, str. 232-234
  19. ↑ Yarn winding machine [online]. Linked in, 2023-03-03 [cit. 2023-05-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ Rath: Lehrbuch der Textilchemie, Springer-Verlag 2013, ISBN 9783662000649, str. 562-563
  21. ↑ Způsob výroby hadovek [online]. Úřad pro patenty a vynálezy, 1960-08-10 [cit. 2017-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-23. 
  22. ↑ Souček: Technologie přádelnictví, Státní nakladatelství technické literatury, Praha 1986, s. 169-171

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Přesné vinutí

(německy) Fries: Weberei-Technik, str.2.27–2.28, ISBN 3926685395, Gesamttextil, (Frankfurt/Main 1988)

  • Ostatní údaje

Kolektiv autorů: Tkalcovská příručka, str. 154–247, (SNTL Praha 1980)

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soukání&oldid=23429047“