Soudce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Americký soudce hovoří k advokátovi

Soudce je osoba pověřená autoritativně rozhodovat ve sporných záležitostech, zejména právních. Soudce vstupuje do sporu dvou stran jako třetí a nezúčastněný, aby rozhodoval nestranně a spravedlivě. Proto musí být nezávislý a nemůže rozhodovat o záležitostech, v nichž může mít nějaký osobní zájem (podjatost). V moderních demokratických státech je soudce ústavní činitel, nositel soudcovské moci a představitel soudu. Je nezávislý na vládě a svým rozhodováním prosazuje státní moc. V Evropě jsou soudci většinou jmenováni, v USA jsou většinou voleni. V České republice jeho právní postavení určuje Ústava (hlava IV., moc soudní) a zákon o soudech a soudcích.

V běžné řeči se často označují jako „soudci“, resp. sudí také sportovní rozhodčí, členové hodnotících porot na výstavách a podobně, kteří ovšem žádnou soudcovskou moc nevykonávají.

Původ a historie

V moderním státě je soudce představitel jedné z rozdělených mocí státu a soudí jeho jménem, proto rozsudek v České republice začíná slovy „Jménem republiky“. Tak tomu ovšem ve starších společnostech nebylo: soudní moc patřila až do novověku panovníkovi, v kmenových společnostech náčelníkovi nebo radě starších, případně výjimečným charismatickým osobám, které neměly žádnou výkonnou moc a opíraly se jen o neformální společenskou autoritu.

Potřebu rozsuzovat a ukončovat spory však měly i ty nejstarší a nejjednodušší společnosti a podle etnologických výzkumů se zdá, že funkce soudce je (přinejmenším někde) starší než funkce náčelníka či krále jako držitele soustředěné moci. Předcházela jí funkce vyjednavače, který byl pod ochranou božstev a snažil se přimět poškozenou stranu (např. pozůstalé po zavražděném), aby se vzdala pomsty a přistoupila na výkupné (tzv. wergeld). Zatímco vyjednavač sám byl chráněn, pachatel se musel skrýt nebo použít právo asylu. Funkce soudce vzniká ve chvíli, kdy je už společenská autorita dostatečně silná, aby zabránila pomstě, a to i když se obě strany před soudcem sejdou.[1]

Autorita soudce se zakládala především na tom, že společnost jeho rozhodnutí uznávala jako spravedlivá. Jeho rozhodování mohla usnadnit zásada, že podobné případy se rozhodují podobně, nepodobné odlišně. Tak vznikl princip precedentu. Americký právní antropolog E. A. Hoebel popisuje případ, kdy se šejenská rada starších rozhodla rozsudek (ve věci domnělé krádeže koně) rozšířit a udělat z něho obecné pravidlo;[2] tak si lze představit původ zákonů.

V nejstarších společnostech se soudce opírá jen o souhlas společnosti a nemá k dispozici výkonnou moc, která by jeho rozhodnutí vynutila. To názorně ilustruje ještě pověst o Libušině soudu, jak ji zachovala Kosmova kronika česká: když se odsouzený s rozsudkem nesmíří, bude třeba krále.[3] Se vznikem soustředěné moci náčelníka, případně krále, přechází soudcovská moc na něj a vymáhá se jeho mocí. Tak tomu bylo ještě v antice a ve středověku, kdy ovšem v Evropě od 12. století panovníkovu soudnictví začalo konkurovat soudnictví církevní. Už ve středověku se začala prosazovat myšlenka, že i panovník je vázán zákony své země (Jan ze Salisbury) a v 17. století se objevuje požadavek na omezení libovůle panovníka (John Locke, Druhé pojednání o vládě, 1690) a dokonce na rozdělení moci výkonné, zákonodárné a soudní (Montesquieu, O duchu zákonů, 1748).

Souběžně s tím omezily absolutistické státy moc šlechty a výkon moci svěřovaly stále víc do rukou úředníků, u nichž se dalo vyžadovat odborné vzdělání. Od 18. století jsou tak soudci zpravidla profesionálové s právním vzděláním. Oddělení soudcovské moci uzákonily až republikánské ústavy v 18. a 19. století, snahy o zajištění soudcovské nezávislosti však pokračují dodnes.

Starověký Řím

Oddělení soudní moci od moci výkonné souvisí s civilizačním vývojem společnosti. Také ve starověkém Římě soudil nejdříve král, v době republiky pak jurisdikce (iurisdictio) přešla na dva volené konzuly a poté byl za tímto účelem zřízen úřad praetora. Ten byl nejdříve městský (praetor urbanus), později k němu přibyl i praetor cizinecký (praetor peregrinus), vyřizující spory mezi římskými občany a cizinci. Soudní moc ovšem nevykonával sám, řízení bylo totiž rozděleno na dvě stádia: in iure před praetorem a apud iudicem před soukromým soudcem (iudex privatus). Praetor nejdříve zvážil nárok žalobce a námitky žalovaného a dospěl-li k závěru, že věc má být rozsouzena, nechal strany sporu, aby si vybraly svého soudce ze seznamu, sestaveného z římských občanů. Jestliže se neshodly, vybral soudce sám. Na závěr byl přesně vymezen předmět sporu a praetor přikázal zvolenému soudci, jak má věc po vyšetření skutkových okolností rozhodnout. Iudex pak už jen provedl dokazování a na základě jeho výsledku rozhodl, protože však byl vázán právním hodnocením praetora, byl praetor tím, komu náležela soudní moc.[4]

Soudci v Československu

Českoslovenští soudci byli jmenováni prezidentem republiky, o jejich jmenování ale rozhodovala vláda.[5] Jmenováni byli do svého úřadu trvale, skládali při tom služební přísahu a při jeho výkonu byli zcela nezávislí, vázáni jen zákony.[6]

Soudci mívali rozdílná označení podle toho, u jakého soudu působili. U okresních soudců šlo o „okresní soudce“, předseda byl „přednosta okresního soudu“, u soudů krajských to byli „soudní radové“, předseda byl „prezidentem krajského soudu“ a místopředseda „viceprezident krajského soudu“, a u soudů vrchních „vrchní soudní radové“, předseda „prezident vrchního soudu“ a místopředseda „viceprezident vrchního soudu“. U nejvyššího soudu soudili „radové nejvyššího soudu“, pokud ale předsedali soudnímu senátu, tak „senátní prezidenti nejvyššího soudu“. Předseda tohoto soudu byl „prvním prezidentem nejvyššího soudu“ a jeho zástupce „druhým prezidentem nejvyššího soudu“.[7]

V období komunistického režimu byli zavedeni tzv. soudci z lidu, kteří na rozdíl od soudců z povolání nemuseli mít právní vzdělání a kteří byli na dobu 4 let voleni příslušnými národními výbory. Také profesionální soudci začali být voleni, a to na návrh Národní fronty. Zpočátku též národními výbory na funkční období 3, resp. 4 let, později na 10 let národní radou, soudci nejvyššího soudu byli ale voleni vždy parlamentem.[8] Návrat ke skutečné nezávislosti soudní moci a k trvalému jmenování soudců přišel až po roce 1991, institut soudců z lidu byl ale ve formě přísedících zachován.[9]

Soudci v České republice

„ Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. “
— Čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky

Soudci obecných soudů

Vznik funkce soudce

Zákonem je stále určen institut justičního čekatele, který se po absolvování právnické fakulty připravuje tříletou praxí u soudu na výkon funkce soudce. Není však příliš využíván[10] a proto krajské soudy organizují na volná soudcovská místa ve svém obvodu výběrová řízení. Těch se může obecně zúčastnit každý, kdo splňuje podmínky pro jmenování soudce.

České soudce jmenuje prezident republiky. Podmínkami jmenování, na které však není jinak právní nárok, jsou:

Uchazeči narození do 1. prosince 1971 navíc musí podle zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky (tzv. lustračního zákona), doložit negativní lustrační osvědčení.

Soudce po jmenování do funkce skládá do rukou prezidenta republiky tento slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“ Poté je ministrem spravedlnosti přidělen k výkonu své funkce k určitému soudu.[19]

Výkon funkce soudce

Soudce je při výkonu své funkce zcela nezávislý a je vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Je ale povinen je vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem. Dojde-li k závěru, že zákon, který by měl být v dané věci použit, je v rozporu s ústavním pořádkem, měl by věc předložit k posouzení Ústavnímu soudu, který pak takový zákon může zrušit.[20]

Ve svém životě se musí zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů (např. musí obhajovat nezávislost soudnictví, nesmí se nechat ovlivnit zájmy politických stran, veřejným míněním nebo sdělovacími prostředky, musí vystupovat nezaujatě a bez předsudků k účastníkům soudního řízení a měl by dbát o to, aby jeho rozhodnutí byla srozumitelně a pečlivě odůvodněna). Nesmí působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel řešení právního sporu a nesmí zastupovat účastníky soudního řízení. Musí zachovávat náležitou úctu k ostatním soudcům, jiným právníkům, zaměstnancům soudu či účastníkům řízení. Je také povinen dbát soustavným vzděláváním o prohlubování svých odborných právních a dalších znalostí. O věcech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce, musí zachovávat mlčenlivost, a to i po skončení výkonu své funkce, ledaže ho této povinnosti zprostí předseda soudu (předsedu soudu předseda vyššího soudu, předsedu nejvyššího soudu prezident republiky).[21]

Zákon o soudech a soudcích stanoví, kdy soudce rozhoduje samostatně jako samosoudce a kdy v soudním senátu, jako jeho člen či předseda. Rozvrh práce pak určí, který konkrétní soudce danou věc projedná a rozhodne (tzv. zákonný soudce). Na rozhodování v soudním senátu se mohou podílet i laičtí přísedící. Důstojnost soudního řízení je podtržena tím, že soudce i přísedící je vedou v úředním oděvu, taláru.

V roce 2014 soudilo na všech stupních českých obecných soudů přes 2 900 soudců, tabulkově jich bylo plánováno 3 tisíce.[22] Nadpoloviční většina z nich se sdružovala v občanském sdružení stavovského typu, Soudcovské unii.[23] V České republice je v EU po Slovinsku nejvíce soudců v přepočtu na obyvatele, ale průměrná délka občanskoprávních a obchodních sporů je druhá nejkratší v EU.[24]

Zánik funkce soudce

Funkce soudce zaniká, mimo případy smrti a dobrovolného vzdání se funkce, zejména koncem roku, v němž soudce dovrší 70 let.[25] Soudce nelze přímo odvolat, ale je odpovědný za případné kárné provinění, spočívající především v zaviněném porušení jeho povinností nebo v zaviněném chování nebo jednání, kterým naruší důstojnost své funkce nebo ohrozí důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.[26] Tuto odpovědnost pak projednává specializovaný kárný senát Nejvyššího správního soudu, ve kterém kromě soudců zasedají i státní zástupci, advokáti a pedagogové právnických fakult, přičemž návrh na zahájení kárného řízení může podat prezident republiky, ministr spravedlnosti či předseda soudu vůči soudcům jeho soudu i soudcům soudů nižšího stupně. Podle závažnosti kárného provinění pak lze soudci uložit kárné opatření ve formě důtky, snížení platu až o 30 % na dobu určitou, odvolání z funkce předsedy senátu nebo úplné odvolání z funkce soudce.[27]

Soudci Ústavního soudu

Zvláštní kategorií jsou soudci Ústavního soudu. Je jich celkem 15 a jmenováni jsou prezidentem republiky se souhlasem Senátu na funkční období 10 let. Opakované jmenování je možné. Podmínkou je:

  • státní občanství České republiky
  • bezúhonnost
  • plná svéprávnost
  • věk nejméně 40 let
  • vysokoškolské právnické vzdělání
  • nejméně 10 let předchozí činnosti v právnickém povolání

Funkce se ujímají složením slibu do rukou prezidenta republiky: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.“

Na rozdíl od soudců obecných soudů nemohou být i jen prostými členy politických stran nebo politických hnutí.[28]

Imunity

Soudci obecných soudů mají jisté omezené imunity ve vztahu k trestnímu řízení. Pokud je v souvislosti s jejich osobu zahájeno, musí o tom orgán činný v trestním řízení vyrozumět Ministerstvo spravedlnosti a předsedu daného soudu. Pokud pak jde o trestní stíhání pro čin spáchaný při výkonu funkce soudce nebo v souvislosti s tím, je možné soudce trestně stíhat nebo vzít do vazby jen se souhlasem prezidenta republiky.[29]

Významnějšími imunitami jsou chráněni soudci Ústavního soudu. Vůbec je nelze stíhat pro přestupek.[30] Trestně stíhat je pak lze jen se souhlasem Senátu, jestliže ten souhlas odepře, je trestní stíhání po dobu trvání funkce vyloučeno. Zadržet je možné soudce Ústavního soudu jen při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté, přičemž souhlas k tomu musí do 24 hodin od zadržení dát předseda Senátu, jinak je nutno jej propustit.[31]

Plat a další požitky

Související informace naleznete také v článku Seznam rozhodnutí Ústavního soudu České republiky o platech soudců.

Vzhledem k tomu, že soudce obecného soudu i soudce Ústavního soudu nesmí nejen být prezidentem republiky, poslancem, senátorem nebo mít jakoukoli funkci ve veřejné správě,[32] ale také nesmí, kromě správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, literární, publicistické nebo umělecké, zastávat žádnou jinou placenou funkci ani vykonávat jinou výdělečnou činnost,[33] je jediným jeho příjmem plat soudce. Ten mj. zabezpečuje jeho nezávislost.[34] Určen pak je, stejně jako poslancům, senátorům, prezidentu republiky, členům vlády a dalším ústavním činitelům, zákonem č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu.[35] Otázka platu soudců obecných soudů ale není ustálena a je proto pravidelně řešena Ústavním soudem.

Soudcům obecných soudů je hrubý měsíční plat stanoven, bez ohledu na případnou práci přesčas, jako součin platové základny a platového koeficientu. Platová základna obecně v každém kalendářním roce činila až do roku 2010 trojnásobek, poté se snížila jen na 2,5násobek průměrné nominální měsíční mzdy v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu (pro roky 2012 až 2014 byla zákonem stanovena pevně na 56 849 Kč;[36][37] způsob jejího výpočtu byl navíc dlouhodobě nesprávně odvozován od ukazatele, který nerozlišoval mezi plnými a zkrácenými pracovními úvazky[38]). V květnu roku 2012 takové snížení platové základny zrušil Ústavní soud, neboť plat soudců má být stabilní veličinou a nemá podléhat neustálým restrikcím ze strany zákonodárné moci,[39] a zákonodárce pak od roku 2013 stanovil, že jde o 2,75násobek.[40] Protože se tím ale úroveň platové základny nevrátila na původní a ústavně konformní trojnásobek průměrného platu v nepodnikatelské sféře, byla i tato úprava ke konci roku 2014 Ústavním soudem zrušena[41] a zákonodárce ji od roku 2015 následně vrátil zpět na trojnásobek. Platový koeficient se pak pohybuje podle typu soudu a podle let praxe toho kterého soudce od 0,88 (výkon funkce u okresního soudu do 5 let) až do 1,84 (výkon funkce u vrchního soudu nad 30 let nebo u nejvyššího soudu bez ohledu na dobu). Předsedové senátů a soudní funkcionáři jej mají vždy o něco vyšší, maximální výše 2,5 je u předsedů Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Kromě platu soudcům náleží i náhrada výdajů, na rozdíl třeba od poslanců či senátorů však jen ve formě výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu ve výši 5,5 % platové základny měsíčně a náhrada prokázaných výdajů při pracovních cestách. Předsedům vrchních soudů, místopředsedům a předsedům nejvyšších soudů ještě náleží určitá naturální plnění, jako je služební byt či auto.

Patnáct soudců Ústavního soudu má výpočet měsíčního platu stejný, platový koeficient je však ve výši 2,06 (místopředsedové ve výši 2,49 a předseda ve výši 2,9). Náhrada výdajů je jim poskytována ve výši 30 % z platové základny (místopředsedové ve výši 33 % a předseda ve výši 37 %) a také mají nárok na naturální plnění např. ve formě služebního bytu či auta.

Slavní soudci

Reálné osoby

Fiktivní soudci

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Od počátků moderní úpravy soudnictví na českém území byl pro dosažení úřadu soudce stanoven minimální věk 24 let[11] (podle zákona o soudní organizaci z roku 1896, který platil až do velkých změn v 50. letech 20. století, musel soudce kromě toho absolvovat právnickou fakultu, jako právní praktikant – auskultant se tři roky připravovat na výkon funkce soudce a poté složit soudcovskou zkoušku;[12] roku 1950 se k těmto obecným předpokladům přidala ještě povinnost nejdříve „přiměřenou dobu pracovat ve výrobě“[13]). Od roku 1957 se minimální věk soudce snížil na 23 let,[14] po roce 1970 se vrátil na 24 let[15] a po roce 1990 se zvedl na 25 let.[16] A prozatím definitivní posunutí na 30 let se odehrálo v roce 2003,[17] tehdy šlo o tak náhlou změnu, že pro v té době působící justiční čekatele, kteří do své tříleté přípravné služby nastupovali za výrazně jiných podmínek, byla zachována zákonná výjimka 25 let.[18]

Reference

  1. ↑ Sokol, Moc, peníze a právo. Plzeň 2007, kap. 14 a další.
  2. ↑ E. A. Hoebel, The law of primitive man. New York 1954, str. 24.
  3. ↑ Kosmova kronika česká. Praha: Melantrich 1949, str. 20.
  4. ↑ KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1. S. 18, 114–115, 117. 
  5. ↑ § 64 odst. 1 bod 8 a § 81 písm. c) Ústavní listiny Československé republiky, uvozené zákonem ze dne 29. února 1920, č. 121/1920 Sb.
  6. ↑ § 98, § 99 a § 100 Ústavní listiny Československé republiky, uvozené zákonem ze dne 29. února 1920, č. 121/1920 Sb.
  7. ↑ Zákon ze dne 9. listopadu 1928, č. 201/1928 Sb., o úpravě některých organisačních otázek v oboru soudnictví
  8. ↑ Zákon ze dne 4. července 1957, č. 36/1957 Sb., o volbách soudců a soudců z lidu lidových a krajských soudů a o úpravě některých jejich poměrů, a nejprve čl. 99 a později čl. 101 ústavního zákona ze dne 11. července 1960, č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky
  9. ↑ Ústavní zákon ze dne 16. července 1991, č. 326/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje Ústava České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů
  10. ↑ Přehled o počtech soudců, státních zástupců a ostatních zaměstnanců k 1. 9. 2012 [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti České republiky, 2012-09-01 [cit. 2014-02-06]. Dostupné online. 
  11. ↑ § 5 patentu č. 81/1853 ř. z., jímž se vyhlašuje nový zákon o vnitřním zařízení a jednacím řádu veškerých soudních úřadů. Dostupné online. (německy)
  12. ↑ § 4 odst. 1 a § 19 zákona č. 217/1896 ř. z., o soudní organizaci. Dostupné online.
  13. ↑ § 4 odst. 1 bod 4 zákona č. 67/1950 Sb., soudcovský zákon.
  14. ↑ § 1 odst. 1 zákona č. 36/1957 Sb., o volbách soudců a soudců z lidu lidových a krajských soudů a o úpravě některých jejich poměrů. § 36 odst. 1 zákona č. 62/1961 Sb., o organizaci soudů. § 40 odst. 1 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců (ve znění do 31. 12. 1969).
  15. ↑ § 39 odst. 1 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců, ve znění zákona č. 156/1969 Sb.
  16. ↑ § 34 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. § 60 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (ve znění do 30. 6. 2003).
  17. ↑ § 60 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 192/2003 Sb.
  18. ↑ Čl. X. písm. b) zákona č. 192/2003 Sb.
  19. ↑ § 67 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
  20. ↑ Čl. 82 odst. 1, čl. 95 a čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky
  21. ↑ § 79 až 82 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
  22. ↑ Přehled o počtech soudců, státních zástupců, příslušníků VS a ostatních zaměstnanců kapitoly MSp [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2014-06-01 [cit. 2014-07-31]. Dostupné online. 
  23. ↑ SU ČR [online]. Praha: Soudcovská unie České republiky [cit. 2014-07-31]. Dostupné online. 
  24. ↑ pet. Česko dostalo za soudnictví od Evropské komise pochvalu. ČT24 [online]. 2013-03-27 [cit. 2017-07-31]. Dostupné online. 
  25. ↑ § 94 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
  26. ↑ § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
  27. ↑ Zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů
  28. ↑ § 4 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
  29. ↑ § 76 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
  30. ↑ § 4 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
  31. ↑ Čl. 86 Ústavy České republiky
  32. ↑ Čl. 82 odst. 3 Ústavy České republiky
  33. ↑ § 85 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a § 4 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
  34. ↑ § 75 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
  35. ↑ Zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců
  36. ↑ Čl. I bod 3. zákona č. 425/2010 Sb. Dostupné online
  37. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 16/11, dostupný online
  38. ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, [cit. 2015-02-04]. Dostupné online.
  39. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 33/11, dostupný online
  40. ↑ Část první zákona č. 11/2013 Sb.
  41. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 28/13, dostupný online

Literatura

  • J. Jirsa (vyd.): Klíč k soudní síni – příručka pro začínající soudce a advokáty, LexisNexis, Praha 2006, 427 stran, ISBN 80-86920-11-9
  • V. Knapp: Teorie práva, Praha 1995
  • L. Pospíšil: Etnologie práva, Praha 1997
  • J. Sokol: Moc, peníze a právo, Plzeň 2007

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soudce&oldid=15999421“