Sociální učení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Jakožto sociální učení je označováno osvojování si komplexních způsobů chování a jednání přiměřených určité sociální situaci. Jako takové je nástrojem socializace. Sociální učení lze rozlišit na řadu dílčích druhů a forem. Tři základní formy jsou sociální posilování, imitace (nápodoba) a identifikace.

Úvod[editovat | editovat zdroj]

Sociální učení je považováno za psychologický mechanismus socializace. Lze jej definovat jako osvojování si komplexních způsobů chování a jednání přiměřených určité sociální situaci. Produktem sociálního učení jsou tedy sociální role, postoje, hodnoty, ideály apod. Sociální učení lze rozdělit na formy (druhy), které jsou spíše různé projevy jednoho komplexního děje, než naprosto autonomní rozdílné způsoby učení.

Za základní formy sociálního učení jsou považovány sociální posilování, imitace a identifikace. Dále pak také anticipace, asociace a observační učení (jehož autorem je psycholog Albert Bandura).

Sociální posilování[editovat | editovat zdroj]

Sociální posilování (také podmiňování, operantní učení) je jednou z jednodušších forem sociálního učení, kdy určité chování či jednání je posíleno (odměněno) podnětem sociální povahy, což jsou různé podoby sociální akceptace. Projev akceptace má posilující účinek, protože uspokojuje sociální potřebu člověka být přijímán a akceptován. Tedy určité chování (spontánní i iniciované zvenku) se opakuje a tím upevňuje, pokud je sociálně oceněno.

Když po nějakém chování přijde odměna (reinforcement), zvyšuje se pravděpodobnost zopakování chování. Pokud přijde trest, snižuje se pravděpodobnost opakování chování. Pokud určité chování je bez odezvy, chování postupně vyhasíná.

Experiment, který toto potvrzoval, prováděl Edward Lee Thorndike a Burrhus Frederic Skinner s kočkami, které zavřeli do klece. Tyto kočky musely najít páčku, která jim umožnila dostat se ven k jídlu. Kočky po dalším zavření v kleci si rychleji otevřely klec páčkou. Tím, že byly odměňovány potravou se naučily otvírat si klec.

Nápodoba[editovat | editovat zdroj]

Nápodobou (imitací) je míněno chování, které jedinec přebírá, protože je k němu motivován. Přejímáno je takové chování jiného člověka, jímž přejímající dosahuje podobných nebo shodných cílů a uspokojení potřeb, jako má „přejímaný“ (napodobovaný).

Například pokud osoba zjistí, že agresivní chování (agrese) u jiného vede ke chtěným výsledkům, tak bude agresivitu také používat, aby docílila svých přání a výsledků.

Nápodoba nemusí být vždy vědomá, ale často probíhá neuvědomovaně, nebo ne zcela uvědomovaně, protože výběr obstarávají procesy mimo aktuální vědomí.

Pozornější čtenář si jistě položí otázku, jaký je rozdíl mezi nápodobou a výše zmíněnou observací. Observační učení probíhá na základě pozorování "modelové" situace, kdy pozorující vidí i reakci na chování pozorovaného, podle toho pak chování zařazuje do svého repertoáru.

Známým je tzv. Bobo experiment, který prokazuje existenci observačního učení. Experimenty Alberta Bandury a E.A. Rosse (1963) ukázaly, že děti častěji napodobují model, který v určité situaci vykazuje větší moc. Výzkum probíhal s panenkou „Bobo“. Zjištěním bylo, že děti byly agresivní na panenku, pokud viděly dospělého člověka, který panenku bil.

Identifikace[editovat | editovat zdroj]

Učení identifikací má mnohé společné rysy s učením nápodobou. Opět jde o situaci, kdy jedinec přejímá chování druhého člověka. Jiný je však motiv. Při identifikaci se vybírá objekt (vzor) nápodoby, přejímán je celek, oproti učení nápodobou, kdy je přejímáno pouze určité chování.

Identifikace znamená ztotožnění a přejímání chování je způsobeno citovým vztahem nebo obdivem k určité autoritě, kterou jedinec napodobuje, protože by chtěl být jako ona.

Identifikace je běžná v období dětství, kdy dítě chce „být jako on“ a identifikuje se s rodičem, ke kterému má citovou vazbu. Identifikace s modelem je častá také v období puberty, kdy to nejsou rodiče, ale jiné idealizované osoby.

P. Weinreich rozlišuje dva typy identifikace – empatickou a rolově-modelovou. Empatická identifikace je vnímáním identity jako pozitivní či negativní osobnostní vlastnosti. Rolově-modelová je určena idealistickou identifikací s ideálním modelem, tedy „být jako on“ a nebo naopak „jen nebýt jako on“.

Reference[editovat | editovat zdroj]