Sociální deviace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sociální deviace je sociologický pojem z počátku 20. století k označení chování jednotlivce nebo skupiny, které porušuje sociální normu. Tato odchylka od normy může být negativní (častější užití), ale i pozitivní. Opakem deviantního chování je chování konformní. Vnímání deviací se mění v závislosti na kulturním prostředí, na sociálním prostoru a času. Hodnocení určitého chování jako deviace je závislá na hodnotícím subjektu a na jeho pojetí společenských norem, například i náboženská, ideová nebo mocenská menšina může považovat za deviantní jednání většiny, a současně být sama většinou považována za deviantní.

Teorie deviantního chování[editovat | editovat zdroj]

  1. Teorie kulturního přenosu tvrdí, že deviantnímu chování se učíme v interakci s jinými lidmi, tedy stejným způsobem jako chování konformnímu. Deviantní chování proto vzniká v určitých subkulturách, kde je pokládáno za „normální“.
  2. Teorie strukturálního tlaku předpokládá, že v každé společnosti vznikají situace, na něž určitá část populace reaguje chováním odchylným od normy (tedy např. „chudoba plodí zločin“).
  3. Kontrolní teorie vysvětluje deviantní chování oslabením či absencí sociální kontroly. Je třeba se ptát, proč jsou lidé konformní, spíše než proč se chovají deviantně. Důvodem ke konformnímu jednání je právě existence sociální kontroly.
  4. Etiketizační teorie (labelling) patří mezi konstruktivistické teorie a chápe deviaci především jako výsledek označování za devianty.

Vývoj názorů na deviantní chování[editovat | editovat zdroj]

  1. Přístup sociální patologie (přibližně v letech 1900-1935) vychází z hodnotového řádu středních vrstev. Základním předpokladem je, že špatné podmínky produkují špatné lidi, dobré podmínky pak lidi dobré.
  2. Empirický přístup (přibližně v letech 1925-1945) se věnuje především popisu výskytu deviantních jevů, případně jejich korelací s některými ekologickými faktory.
  3. Přístup individuální patologie (přibližně v letech 1930-1960) klade důraz na psychické poruchy jednotlivců.
  4. Strukturalistický přístup (od roku 1945) sleduje vliv makrostrukturálních faktorů na chování. Vychází ze strukturálního funkcionalismu Talcotta Parsonse.
  5. Symbolický interakcionalismus (od roku 1950) je naopak mikropřístupem. Předmětem jeho studia je „deviantní kariéra“, tedy to, jak se jedinec učí deviantní roli.
  6. Naturalistický přístup (od roku 1960) se zabývá tím, jak se deviace formuje v každodenním životě. Jedná se především o etnometodologické výzkumy a etnografickou kriminologií.
  7. Teorie labellingu (od roku 1965) se zabývá procesem identifikace osob jako deviantů a jejich reakcí na tuto „nálepku“.
  8. Konfliktualistický přístup (od roku 1968) odvozuje deviaci z třídního charakteru norem a třídního konfliktu. Jedná se tedy o přístup v jádru marxistický.

Lemertova teorie sekundární deviace[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Teorie nálepkování.

Sekundární deviace je důsledkem reakce individua na označení za devianta, na etiketizaci jeho chování jako chování deviantního. Jedinec na toto označení může reagovat rekonstitucí vlastní identity, proměnou sebepojetí. Sekundární deviace je reakcí aktéra na reakci veřejnosti na jeho primární deviaci.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • M. Hrčka, Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001 - 302 s. ISBN 80-85850-68-0
  • G. Munková, Sociální deviace: přehled sociologických teorií. Praha: Karolinum, 2001 - 134 s. ISBN 80-246-0279-2