Smrt básníka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lermontův rukopis závěrečné sloky elegie

Smrt básníka (1837, Смерть поэта) je elegie ruského básníka Michaila Jurjeviče Lemontova (1814-1841) věnovaná památce Alexanda Sergejeviče Puškina tvrdě odsuzující všechny, kteří básníka dotlačili k souboji, ve kterém byl zabit.

Báseň vznikla jako reakce na to, že mnozí z vyšší společnosti obviňovali z vyprovokování souboje právě Puškina. Rychle se šířila v opisech a byla nadšeně přijata v liberálních kruzích. Když však útoky na Puškina nepřestávaly, připojil Lermontov ke své básni ještě jednu sloku (viz níže uvedenou ukázku), útočící přímo na carský dvůr. To natolik pobouřilo cara Mikuláše I., že nechal Lermontova uvěznit a po několika dnech poslat na Kavkaz jako praporčíka k nižegorodskému dragounskému pluku.

А вы, надменные потомки
Известной подлостью прославленных отцов,
Пятою рабскою поправшие обломки
Игрою счастия обиженных родов!
Вы, жадною толпой стоящие у трона,
Свободы, Гения и Славы палачи!
Таитесь вы под сению закона,
Пред вами суд и правда — всё молчи!..
Но есть, есть божий суд, наперсники разврата!
Есть грозный суд: он ждёт;
Он не доступен звону злата,
И мысли, и дела он знает наперёд.
Тогда напрасно вы прибегнете к злословью:
Оно вам не поможет вновь,
И вы не смоете всей вашей черной кровью
Поэта праведную кровь!

A vy, naduté, pyšné děti
otců, jimž získávaly věhlas neřesti
ničíte poslušně čest rodů po staletí
stíhaných potupou a knutou neštěstí.
Stojíte u trůnu jak šelem smečka dravá,
génia, svobody, slávy jste katani.
Svůj záměr ukryli jste pod zástěrku práva
a pravdu před vámi už nikdo nebrání.
Přijde však boží soud i na zrádce a kata.
Ten hrozný soudce, který všechno ví,
neskloní hlavu před hromadou zlata
a před zločinci, jakými jste vy.
Můžete křičet, klevetit jak chcete,
nepomůže vám žádná intrika.
Svou černou krví nikdy nesmyjete
svatou krev básníka.

1837

Přeložila Hana Vrbová

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]