Smil z Lichtenburka
| Smil z Lichtenburka | |
|---|---|
 Pečeť Smila z Lichtenburka | |
| Nejvyšší purkrabí | |
| Ve funkci: 1249 – 1251 | |
| Panovník | Václav I. |
| Narození | 1220 |
| Úmrtí | 1269 |
| Národnost | česká |
| Choť | Alžběta z Křižanova |
| Rodiče | Jindřich ze Žitavy |
| Děti | Jindřich z Lichtenburka, Smil II. z Lichtenburka, |
| Příbuzní | Častolov z Ronova (sourozenec) Hynek Krušina I. z Lichtenburka, Václav Žlebský z Lichtenburka, Čeněk Žlebský z Ronovce a Smil III. z Lichtenburka (vnoučata) |
| Profese | šlechtic |
| Náboženství | římskokatolické, ] |
| Commons | Smil z Lichtenburka |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Smil z Lichtenburka (1220–1269) byl zakladatel rodu Lichtenburků (rozrod Ronovců) a významný šlechtic poloviny 13. století. Měl jako první z českých šlechticů vlastní kancelář a vydával listiny s titulaturou „rytíř z Boží milosti“. V letech 1248–1249 při vzpouře českého panstva zůstal na straně Václava I. a aktivně se účastnil na potlačení povstání. Za věrnost byl dosazen do úřadu nejvyššího purkrabího pražského (1249–1251) a král ho pravděpodobně obdaroval územím Železných hor a přilehlých území na pomezí Čech a Moravy. Smil zde nechal zbudovat rodový hrad Lichtenburk (dnes nazývaný Lichnice), podle nějž se také začal psát.
Své postavení si dokázal udržet i za panování Václavova syna Přemysla Otakara II. Opustil sice úřad nejvyššího purkrabího, ale Přemysl ho často pověřoval diplomatickými misemi. V roce 1253 se společně s Bočkem z Obřan a Jarošem ze Slivna účastnil jednání s papežským nunciem Velaskem.
Rodina
Nejstarším Ronovcem byl Smil z Tuháně, který měl dva syny, Častolova ze Žitavy a mladšího Jindřicha ze Žitavy. Oba se usadili na Budyšínsku a Žitavsku po roce 1232 a zde si vybudovali postavení i majetek. Jindřich na rozdíl od svého bratra z Žitavy odešel i s rodinou kolem roku 1250 a stali se tak zakladateli rodu Lichtenburků.[1] Jindřich měl dva syny, jedním ze synů byl Smil z Lichtenburka, druhý Častolov z Ronova.
Také Smil z Lichtenburka měl rodinu. Oženil se dvakrát, měl nejméně čtyři syny (Jindřich z Lichtenburka, Smil II. z Lichtenburka, Oldřich z Lichtenburka a Rajmund z Lichtenburka) a dceru.
Bojovník
Smil byl zdatným bojovníkem, v roce 1246 se účastnil neúspěšného vpádu do Rakous, v roce 1251 tažení proti Bavorsku a v roce 1255 křížové výpravy do Pruska. V září 1257 pak spolu s některými dalšími šlechtici kryl ústup českých vojsk z Bavorska. Tato skupina byla odříznuta od hlavních sil a po devět dní se úspěšně bránila velké přesile ve městě Mühldorf, než si vyjednala volný odchod. Pán z Lichtenburka se také zúčastnil i bitvy u Kressenbrunnu v roce 1260.
Panství
Smil se stal jedním z nejbohatších českých pánů své doby díky objevu stříbra u Jihlavy mimo jiné i na jeho pozemcích. V místě křížení haberské stezky s řekou Sázavou založil město Brod. V nejstarších listinách uváděný jako Smilův, později díky tomu, že naleziště stříbra přilákalo německé osadníky Německý dnes Havlíčkův. Zdejší faru při kostele Panny Marie Smil věnoval řádu německých rytířů, s nimiž táhl po boku krále Přemysla Otakara II. na křížovou výpravu do Pruska. Panství na východě Čech bylo nadále posilováno hrady Žleby, Smrdov, Ronovec, Ronov, Lipnice a městy Přibyslav, Chotěboř a Krucemburk. Žďárská kronika se o něm zmiňuje jako o „muži bohatém, štědrém, z rodu urozeného jenž proslul svým jměním, zdatností a slávou, mimoto srdnatý rytíř…“
Když roku 1269 Smil zemřel, král Přemysl Otakar II. odebral lichtenburskému Brodu (dnes Havlíčkův Brod) právo skladu ve prospěch Jihlavy a pozůstalým i další část majetku.[2]
Povýšení erbu
Doplněk do svého erbu – červeného kapra s pavími pery v klenotu – získal za vítězství v rytířském turnaji při další z diplomatických misí při volbě římského krále (patrně Alfonse X. Kastilského).
| „ | Když má římský král být zvolen, k sněmu káže pán českého národa ihned jet Smilovi Světlickému, jakož i Havlovi Jablonskému a s nimi Hronovi z Náchoda. Hron moudrostí vynikl při té volbě. Římský král mu službu nahradí červeným lvem ve zlatém pozadí. Také Smil je dobře zajištěn. Červeného kapra směle v kolbě dobývá a Havel ratištěm štípený si získává zas štít | “ |
| — Dalimilova kronika | ||
Odkazy
Reference
Literatura
- ELBL, Pavel B. Smil z Lichtenburka. Rytíř, velmož a zakladatel. Třebíč: Akcent, 2007. 157 s. ISBN 978-80-7268-403-8.
- SOMER, Tomáš. Smil z Lichtenburka : příběh velmože bouřlivého věku. České Budějovice: Veduta, 2013. 296 s. ISBN 978-80-86829-80-7.
- URBAN, Jan. Lichtenburkové : vzestupy a pády jednoho panského rodu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 585 s. ISBN 80-7106-579-X.
