Slunéčkovití

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Slunéčkovití

Coccinella septempunctata
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: členovci (Arthropoda)
Třída: hmyz (Insecta)
Řád: brouci (Coleoptera)
Podřád: všežraví (Polyphaga)
Nadčeleď: Cucujoidea
Čeleď: slunéčkovití (Coccinellidae)
Latreille, 1807
Podčeledi
Základní anatomie slunéčka
Larva slunéčka
Slunéčka v různém stadiu vývoje
Slunéčko na známce NDR

Slunéčkovití (Coccinellidae) je čeleď brouků, kterým se lidově říká berušky. V anglicky mluvících zemích se jim říká ladybirds (Anglie, Austrálie, Jižní Afrika), ladybugs (Severní Amerika) nebo lady beetles (což upřednostňují někteří vědci). Jméno čeledi je odvozeno od jména rodu, slunéčka (Coccinella).

Slunéčkovití jsou rozšířeni po celém světě a je popsáno přes 5 000 druhů.[1] Slunéčkovití brouci jsou velcí od 1 do 10 mm a jsou převážně žlutí, oranžoví nebo jasně červené barvy, s malými černými skvrnami černé barvy na krovkách, s černými tykadly, hlavou a nohama. Velký počet druhů je zbarvený pouze černě nebo hnědě, takže pro neodborníka jsou nerozeznatelné.

Všeobecně jsou slunéčkovití považováni za užitečný hmyz, protože se živí mšicemi a jiným hmyzem škodícím na polích, v zahradách, sklenících a podobných místech. Někteří lidé je považují za nositele štěstí, když jim slunéčka přistanou na těle, naopak jejich zabití podle pověry přináší neštěstí. Některé druhy mohou být i škůdci.

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Slunéčkovití jsou typickými predátory na stejnokřídlích jako mšicích a červcích, nicméně členové podčeledi Epilachninae jsou brouci býložraví a mohou být velmi obávanými škůdci na zeměldělských plodinách (Epilachna varivestis Mexický fazolový brouk). Někdy slunéčka žerou určité rostliny nebo plodiny, když nemají k dispozici jejich přirozenou potravu. Slunéčka používána jako prostředek biologického boje s některými škůdci (v Severní Americe jsou to druhy Harmonia axyridis nebo Coccinella septempunctata), mohou v konkurenčním boji vytlačit domorodá slunéčka a mohou se stát samy škůdci.

Slunéčkovití jsou často zbarveni výraznými barvami, aby odrazovali své potenciální nepřátele. Tato ochrana působí proto, že mnozí z predátorů si spojují výrazné barvy (zvláště oranžovou a černou nebo žlutou a černou) s jedovatostí a dalšími nepříjemnými vlastnostmi živočichů. Tento fenomén se nazývá aposematismus. Je pravdou, že mnozí slunéčkovití jsou opravdu jedovatí pro malé predátory, jako ještěrky a malé ptáky, jinak dospělý člověk by mohl sníst několik stovek slunéček, než by pocítil nějaký účinek. Dospělá slunéčka mají "krvácivý reflex", kdy ze svých žláz na nožičkách vypouštějí žlutou olejovitou tekutinu (hemolymfu) se silným odpudivým účinkem. Tento obranný mechanismus brouk obvykle spouští, když je s ním zacházeno neopatrně nebo je napaden.

Většina slunéčkovitých brouků se páří na jaře nebo v létě a samičky kladou shluk vajíček (od několika kusů až po několik stovek, což záleží na druhu) co možná nejblíže ke koloniím mšic. U většiny druhů se do jednoho týdne z vajíček vylíhnou larvy. Ve stadiu larvy jsou 10–15 dnů pak se proměňují v kuklu ze které se vylíhne dospělý brouk. Tento životní cyklus u slunéčkovitých trvá od 4 do 7 týdnů. Většina slunéček je jednogeneračních, reprodukují se pouze jednou generací ročně, jsou však i druhy, které mají za rok generace dvě.

Slunéčkovití kladou neplodná vajíčka vedle plodných. Děje se tak proto, aby larvy po vylíhnutí měly dostatek potravy. Poměr neplodných a plodných vajíček se navyšuje podle dostupnosti potravy v době kladení vajíček[2] Některé druhy jsou stěhovavé a v době stěhování tvoří velká seskupení, která vytvářejí i v čase ukládání k zimnímu spánku.[3]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Většina slunéčkovitých je pro pěstitele prospěšná. Na jaře je možné je najít v zelinářské zahradě, jak požírají mšice. Stejně jako ostatní hmyz, ukládají se slunéčkovití k zimnímu spánku. Některé druhy (např. Hippodamia convergens) se shlukují do skupin a stěhují se do vyšších poloh (hor), kde zahajují diapauzu (přezimování). Slunéčka jsou obvykle nalézána v blízkosti mšic a červců, kam samičky kladou svá vajíčka, aby vylíhlé larvy snadněji nalezly svou potravu. Protože mšice a červci jsou rozšířeni po celém světě, jsou i slunéčkovití brouci kosmopolitním hmyzem.

Slunéčkovití jako škůdci v domácnosti[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv jsou domácí druhy slunéčkovitých považovány za užitečné, v Severní Americe se rozšířilo asijské slunéčko (Harmonia axyridis), které tam bylo ve 20. století vysazeno na potírání mšic, škodících na zemědělských plodinách. V některých regionech se toto slunéčko stalo škůdcem pro svůj zvyk přezimovat v lidských obydlích a pověst škůdce začíná nabývat i v Evropě, kde se mu říká "slunéčko Harlekýn".

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

V Evropě je 75 rodů ve kterých je více než 250 druhů a poddruhů. Celosvětově je v čeledi nad 5 500 druhů ve 360 rodech.[4]

Podčeleď Coccidulinae[editovat | editovat zdroj]

  • Lithophilini
  • Monocorynini
  • Coccidulini
    • Coccidula rufa
    • Rhyzobius chrysomeloides
    • Rhizobius litura
  • Noviini
  • Poriini
  • Exoplectrini
  • Azyini
  • Cranophorini
  • Oryssomini

Podčeleď Coccinellinae[editovat | editovat zdroj]

  • Singhikalini
  • Coccinellini
    • Myrrha octodecimguttata
    • Coccinella magnifica
    • Harmonia axyridis
    • Anatis ocellata
    • Hippodamia notata
    • Hippodamia tredecimpunctata
    • Coccinella undecimpunctata
    • Coccinella quinquepunctata
    • Coccinella hieroglyphica
    • Oenopia conglobata
    • Myzia oblongoguttata
    • Calvia decemguttata
    • Aphidecta obliterata
    • Sospita vigintiguttata
    • Coccinella septempunctata
    • Hippodamia septemmaculata
    • Anisosticta novemdecimpunctata
    • Coccinula quatuordecimpustulata
    • Oenopia impustulata
    • Adonia variegata
    • Harmonia quadripunctata
    • Propylaea quatuordecimpunctata
    • Calvia quatuordecimguttata
    • Adalia decempunctata
    • Adalia bipunctata
  • Halyziini
    • Halyzia sedecimguttata
    • Psyllobora vigintiduopunctata
  • Tytthaspidini
    • Tytthaspis sedecimpunctata
  • Discotomini

Podčeleď Scymninae[editovat | editovat zdroj]

  • Aspidimerini
  • Stethorini
    • Stethorus punctillum
  • Scymnini
    • Scymnus abietis
    • Clitostethus arcuatus
  • Diomini
  • Scymnillini
  • Selvadiini
  • Hyperaspidini
  • Brachiacanthadini
  • Pentiliini
  • Cryptognathini

Podčeleď Ortaliinae[editovat | editovat zdroj]

  • Ortaliini

Podčeleď Chilocorinae[editovat | editovat zdroj]

  • Telsimiini
  • Platynaspidini
    • Platynaspis luteorubra
  • Chilocorini
    • Chilocorus renipustulatus
    • Chilocorus bipustulatus
    • Exochomus nigromaculatus
    • Exochomus quadripustulatus

Podčeleď Sticholotidinae[editovat | editovat zdroj]

  • Sukunahikonini
  • Cephaloscymnini
  • Microweiseini
  • Carinodulini
  • Serangiini
  • Shirozuellini
  • Plotinini
  • Sticholotidini
  • Limnichopharini
  • Argentipilosini

Podčeleď Epilachninae[editovat | editovat zdroj]

  • Epilachnini
    • Subcoccinella vigintiquatuorpunctata
    • Henosepilachna argus
  • Epivertini
  • Cynegetini
    • Cynegetis impunctata
  • Eremochilini

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Elateroidea na německé Wikipedii a Elateroidea na anglické Wikipedii.

  1. Judy Allen & Tudor Humphries (2000). Are You A Ladybug?, Kingfisher, p. 30
  2. J. Perry & B. Roitberg (2005). Ladybird mothers mitigate offspring starvation risk by laying trophic eggs. Behavioral Ecology and Sociobiology 58: 578–586.
  3. A. Honek, Z. Martinkova & S. Pekar Aggregation characteristics of three species of Coccinellidae (Coleoptera) at hibernation sites |journal=European Journal of Entomology |volume=104 |issue=1 |pages=51–56 |url=http://www.eje.cz/pdfarticles/1197/eje_104_1_051_Honek.pdf
  4. Nedvěd O., Kovář I., 2012: Appendix: List of genera in tribes and subfamilies. |titel=Coccinellidae|zugriff=13.06.2012|url=http://zoo.prf.jcu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1482&catid=48:vyzkumy&Itemid=75

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Heinz Freude, K. W. Harde, G. A. Lohse: Käfer Mitteleuropas. Bd 1-15. Spektrum Akademischer Verlag, Heidelberg 1979, ISBN 3-8274-0680-3
  • Bernhard Klausnitzer, Hertha Klausnitzer: Marienkäfer (Coccinellidae). Westarp Wissenschaften, Magdeburg 1997, ISBN 3-89432-812-6
  • Volker Nötzold: Marienkäfer, Bestimmungsschlüssel. Deutscher Jugendbund für Naturbeobachtungen, Hamburg 1997, ISBN 3-923376-20-0

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]