Války o rakouské dědictví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Slezské války)
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Slezské války. Další významy jsou uvedeny v článku Slezské války (rozcestník).
Válka o dědictví rakouské
Konflikt:
{{{komentář}}}
Trvání: 16. prosince 174018. října 1748
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Střední Evropa; Severní Amerika; Indie
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Cášský mír (1748)
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Prusko
Francie
Španělsko
Bavorsko
Habsburská monarchie
Království Velké Británie
Nizozemí
Rusko
Velitelé
Fridrich II.
Mořic Saský
François-Marie de Broglie
Ludwig Khevenhüller
Karel Alexandr Lotrinský
Jiří II.
Síla
Ztráty
23 100 Prusů
158 000 Francouzů
3 000 Španělů
120 000 Rakušanů
26 400 Britů
14 630 Nizozemců
7 840 Sardinců
{{{poznámky}}}

Války o rakouské dědictví je označení pro války svedené o nástupnictví na trůnu Habsburské monarchie mezi Marií Terezií a jejími sousedy – Pruskem, Bavorskem a Francií v letech 17401748. Důvodem války bylo odmítnutí nástupnictví Marie Terezie a Pragmatické sankce a územní nároky pruského krále Fridricha II ve Slezsku. Boje o Slezsko bývají nazývány jako slezské války.

Během války došlo k dvoustranným konfliktům, které bývají pojímány jako samostatné války – jednalo se o koloniální války Španělska s Velkou Británií (válka o Jenkinsonovo ucho), Velké Británie s Francií a dále o švédskoruskou válku. Do kontextu těchto bojů bývá řazeno i jakobitské povstání ve Skotsku.

Pozadí a příčiny[editovat | editovat zdroj]

Císař Karel VI.

Během války o španělské dědictví uzavřel tehdejší císař Leopold I. se svými syny dohodu o nástupnictví označovanou tradičně jako Pactum mutuae succesionis. Předpokládal totiž, že založí nové habsburské rodové větve, starší Josef ve střední Evropě a mladší Karel ve Španělsku. Kromě vzájemného následnictví v případě vymření mužských členů rodiny bylo poprvé zmíněno nástupnické právo žen.

Předčasná smrt Leopoldova syna Josefa I. roku 1711 způsobila nejen obrat ve válce o dědictví španělské, ale nutila posledního mužského příslušníka rodu Habsburků připravit řešení pro situaci, že by zemřel také bez dědice. 19. dubna 1713 byla vydána Pragmatická sankce, která v případě, že by Karlem VI. Habsburkové vymřeli, stanovovala následující pořadí dědiců: 1. dcery Karla VI., 2. dcery Josefa I., 3. dcery a poté sestry Leopolda I. a jejich potomstvo. Přestože se císař zasazoval o přijetí toho dokumentu jak sněmy jednotlivých zemí, tak sousedními panovníky a možnými nápadníky trůnu, vzápětí po jeho smrti 20. října 1740 byly nároky starší dcery a nové panovnice Marie Terezie zpochybněny.

Jejím cílem bylo udržení habsurské monarchie ve zděděné podobě, protože její nástupnická práva podle pragmatické sankce byla zpochybňována sousedy. Od českých zemí byla v těchto válkách oddělena většina Slezska a Kladsko, které připadly Prusku.

Vzápětí po smrti císaře Karla VI. napadli dědická práva Marie Terezie kurfiřti bavorský, saský a braniborský. Bavorský panovník a manžel dcery Josefa I. Karel Albrecht si nárokoval císařskou korunu a habsburské dědičné země na základě středověkého Privilegia minus, saský kurfiřt a polský král Friedrich August své nároky odůvodňoval sňatkem s jednou z dcer Josefa I. Braniborský kurfiřt a zároveň pruský král Friedrich II. vznesl na základě polozapomenutých smluv z 16. století dědické nároky na některá slezská knížectví.

První slezská válka[editovat | editovat zdroj]

Marie Terezie

Slezsko patřilo Habsburkům po vymření Piastovského rodu díky sankcím z 19. dubna 1713, které vytvořil císař Karel VI. Během císařovy doby byla existence sankce obecně potvrzena německými státy. S následujícím úmrtím císaře si však Prusko začalo klást na Slezsko nárok.

Fridrich II., král Pruska, založil požadavky nad tvrzením nesplnění Schwiebusové smlouvy, čímž slezské knížectví Lehnice, Volovsko a Břeh budou odevzdané Braniborsku po vymření Piastovské dynastie. V roce 1675 s úmrtím posledního Piastovce vymřel rod Piastovců. V této době nebyl žádný pokus o realizaci této staré smlouvy a pruský vladař byl za platbu přesvědčen zříci se smlouvy.

Vojenské operace začaly v prosinci 1740 vpádem pruského vojska do Slezska. Armáda Friedricha II. byla tehdy nejmoderněji vybavenou a vedenou armádou Evropy, naopak rakouské oddíly byly oslabeny nedávno skončenými válkami s Osmany a jejich organizace nebyla valná. Habsburské jednotky rychle ustoupily do Čech a na Moravu a pruské vítězství bylo završeno 10. dubna 1741 v bitvě u Molvic. Hrozba narušení mocenské rovnováhy v Evropě rozpadem podunajského soustátí vedla už v únoru 1741 ke sjednání protipruské koalice v Drážďanech. Jejími členy se stali Spojené království, Ruské impérium, Nizozemí a Sasko, které však koalici zase brzy opustilo. Ke spojencům Pruského království patřila tři bourbonská království Francie, Španělsko a Neapolské království, dále Bavorsko, Švédsko, Janovská republika, Portugalsko, kolínský kurfiřt.

Friedrich II. následně vtáhl do Čech. U Chotusic nedaleko Čáslavi porazil vojsko švagra Marie Terezie Karla Lotrinského. Svá vítězství si pojistil příměřím ve Vratislavi a berlínskou mírovou smlouvou z 28. července 1742. Marie Terezie byla nucena přistoupit na nevýhodný mír, kterým ztratila Kladsko a téměř celé Slezsko, protože nutně potřebovala uvolnění svých armád pro boje se zbylými členy koalice na bavorské a italské frontě.

Jižní část Slezska (Opavsko avšak bez Hlučínska, které připadlo Prusku, a Těšínsko) zůstalo pod habsburskou kontrolou a bylo nazýváno české Slezsko a po roce 1849 rakouské Slezsko. Malé části polského Slezska (Osvětimsko, Zatorsko, Zywiec, Seveřsko) nebyly spojeny s touto válkou.

Bavorsko-rakouská válka[editovat | editovat zdroj]

Císař Karel VII.

V létě 1741 vpadla do Horních Rakous a posléze do Čech spojená bavorsko-francouzská vojska. 26. listopadu byla obsazena Praha a 9. prosince 1741 byl bavorský kurfiřt českými stavy provolán králem. Tento vývoj přiměl Sasko ke změně dosavadní koalice. Saskému kurfiřtovi byla za podporu císařské volby Karla Albrechta nabídnuta Morava, která měla být zároveň povýšena na království, a Dolní Rakousy. Karel Albrecht byl v lednu 1742 skutečně zvolen císařem Svaté říše římské a korunován svým bratrem kurfiřtem a arcibiskupem kolínským.

Touto dobou však už habsburské armády povolané narychlo z Uher a z Itálie vstupovaly do Mnichova, sídla nově korunovaného císaře. Příměří s Pruskem v roce 1742 umožnilo habsburským armádám s přestávkami více než dvouletou okupaci Bavorska, rodové državy římského císaře Karla VII. Ten ironií osudu umírá právě 20. ledna 1745, kdy jeho jednotky opět vstupují do Mnichova. Vdova Marie Amálie, dcera Josefa I., potom se svou sestřenicí Marií Terezií uzavřela mír a její syn a následník Maxmilián III. Josef se vzdal nároků na císařskou korunu. Novým římským panovníkem se stal manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský.

Druhá slezská válka[editovat | editovat zdroj]

Pruský král Fridrich II. Veliký

Po zvolení Františka Štěpána císařem a zneutralizování Bavorska vycítila Marie Terezie šanci na obnovení své vlády nad Slezskem. Porážka pruského panovníka Friedricha II. měla zároveň zabezpečit habsburskou hegemonii v Říši. V lednu 1745 byla ve Varšavě uzavřena protipruská koalice složená z Velké Británie, Habsburské monarchie, Nizozemska, Saska a Polska.

Útoku této koalice se snažil Friedrich II. předejít už 15. srpna 1744 vpádem do východních Čech, který měl oslabit rakouské jednotky. Protiofenziva spojených rakousko-saských vojsk následujícího roku skončila v rychlém sledu několika porážkami v bitvách u Hohenfriedbergu (dnes Dobromierz nedaleko Svídnice) a Kesselsdorfu v Sasku. Své úspěšné tažení završil pruský král obsazením Drážďan a kapitulací Saska. 25. prosince 1745 byl uzavřen Drážďanský mír, který potvrzoval jak pruskou držbu Slezska, tak císařský titul Františka Štěpána.

Habsburská monarchie ztratila většinu Slezska v bitvě u Mollwitz (dnešní Małujowice, Polsko), 20 km jihovýchodně od Breslau (dnešní Vratislav), ve které zvítězilo Prusko. Tou dobou bylo rakouské vojsko pod velením polního maršála Otta Ferdinanda von Abensberga a maršála Dauna a byl učiněn pokus o znovu ovládnutí Slezska. Pruská armáda byla pod velením krále Fridricha II. V Hohenfriedeberské bitvě (4. červenec 1744) se Sasko a Rakousko nebyly schopné navzájem podporovat a tím daly Prusům čas na nápravu jejich vlastních taktických vad a Prusko dobylo vítězství. Po pruském vítězství Fridrich nepronásledoval nepřátelské vojáky. Ve druhé Slezské válce došlo ještě ke dvěma bitvám. A to k Bitvě u Sooru (29. září 1745) a Kesselsdorfské bitvě; obě vyhrálo Prusko. Drážďanská smlouva z 25. prosince 1745 ukončila druhou slezskou válku mezi Rakouskem, Saskem a Pruskem.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]