Skupinový portrét

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Francisco Goya: Rodina Karla IV., olej na plátně 280 x 336 cm, Museo del Prado, Madrid

Skupinový portrét je označení pro portrét několika lidí ať už v malbě nebo ve fotografii. Žánr byl populární v různých obdobích umění, především však v renesanci a baroku, ale také v moderním umění.

Malba[editovat | editovat zdroj]

Specifický žánr skupinového portrétu byl v Nizozemsku během 16. a 17. století.

Známé skupinové obrazy jsou:

Fotografie[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší dochovaná portrétní fotografie na českém území
Sergej Lvovič Levickij: Skupinový portrét ruských spisovatelů časopisu Современник (Současník) I. Gončarov I. Turgeněv, L. N. Tolstoj, Dmitrij Grigorovič, Alexandr Vasiljevič Družinin a Alexandr Ostrovskij
Podrobnější informace naleznete v článku Portrétní fotografie.

Skupinová fotografie se řadí většinou mezi inscenované fotografie se strategickou kompozicí a důrazem na motiv a rozvržení prvků v obraze - před expozicí nebo v průběhu expozice. Nachází široké platnění v různých žánrech a oblastech lidského konání - při slavnostních událostech jako jsou svatby, rodinná setkání, dokumentace významných událostí a podobně. Lidé na snímku vyjadřují příslušnost k určité rodinné, společenské, profesní, organizační, sportovní nebo jiné skupině.

„ Děti a méně vyrostlí ať postaví se do řady první, nemluvňátka a malé dítky berou se na klín rodičův.[1] “
— Antonín Markl, fotograf a lučebník, 1863

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Historie fotografie.

Dne 18. května 1843 v Edinburghu podepsala prohlášení o nezávislosti Nonkonformistická skotská církev. David Octavius Hill chtěl namalovat skupinový portrét všech 474 duchovních, kteří se do prohlášení podepsali. Začal spolupracovat s fotografem Robertem Adamsonem, který založil první profesionální kalotypické portrétní studio. Obraz měl být založen na fotografiích jednotlivců. Jejich portréty se vyznačují zachovaným dojmem přirozenosti, Hill s Adamsonem úkol dokončili na konci roku 1843. Akvarelista John Harden přirovnává tento obraz k dílům Rembrandta.

Roku 1854 začal Oscar Gustave Rejlander experimentovat se skládáním obrazů z více negativů. První fotomontáž ze 3 snímků vystavoval v prosinci 1855. V roce 1857 vystavil Rejlander na výstavě soudobého umění v Manchesteru alegorickou fotomontáž Dva způsoby života. Snímek o panoramatických rozměrech 40×80 cm se skládal ze 30 záběrů, na kterých 25 modelů znázorňuje na jedné polovině ctnosti a na druhé zábavu a neřesti. Fotografie sice vyvolala u publika pohoršení i nadšení, ale uznání se autorovi dostalo od královny Viktorie, která snímek zakoupila pro prince Alberta. K průkopníkům a teoretikům piktorialismu – výtvarné fotografie patřil Henry Peach Robinson. Jeho první kompozice „Odcházení“ z roku 1858, která zobrazuje umírající dívku obklopenou příbuznými, byla populární a zároveň módně morbidní. Jedná se o montáž 5 snímků, kterou se autor snažil co nejvíce přiblížit malířskému obrazu. Realisticky působící scéna, umocněná fotografickou technikou, byla velmi dojímavá v souladu s autorovým záměrem. U diváků, kteří v ní nepoznali fikci, vyvolávala pohoršení.

Jako památka pro blízké příbuzné zemřelé osoby se pořizovaly posmrtné fotografie. Bylo obvyklé, že na společné fotografii byly velmi malé děti s dalšími členy rodiny, nejčastěji se svou matkou. Mrtví dospělí byli často posazeni na židli, nebo byli zafixováni pomocí speciálně konstruovaných opor.

Jednu z prvních barevných skupinových fotografií pořídil William Gullick a byly na ní Mary, Zoe, Marjory a Chloe Gullickovy. Jednalo se o jednu z prvních barevných autochromových fotografií a barvy jejich šatů odpovídají základním barvám autochromu, asi 1909.

  • Arthur Mole (1889–1983) byl americký fotograf, který skládal tisíce lidí do obrazců. Proslavil se řadou „živých fotografií“ pořízených během první světové války, ve kterých byly uspořádány desítky tisíc vojáků, záložníků a dalších členů armády, aby vytvořily masivní kompozice. Přestože by tyto masy lidí při pohledu ze země nebo přímo nad nimi vypadaly bezvýznamné, při pohledu z vrcholu 80 metrů vysoké rozhledny se zjevně zdálo, že se jedná o různé vlastenecké tvary (anamorfóza). Klíčem bylo fotografovat lidi z jednoho místa, kde se linie perspektivy rozdělily na srozumitelné obrazy. Jeho partnerem v tomto úsilí byl John D. Thomas.[2]
  • Henning von Berg (* 1961, Německo) - jeho specialitou jsou charakteristické skupinové portréty naháčů a výtvarné akty.
  • Ouka Leele (*1957, Madrid, Španělsko) - Pro charitativní účely vznikla fotografie nazvaná Spirála solidarity. Z padesátimetrového jeřábu nasnímala obří spirálu, kterou svými těly vytvořily kolumbijské děti žijící na ulici. Fotografka je oblékla do červených a bílých pláštěnek a seskupila je do tvaru šnečí ulity.[3]

České země[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší dochovanou portrétní fotografií a zároveň skupinovým fotografickým portrétem na českém území, je daguerrotypie rodiny nejvyššího purkrabího Českého království hraběte Karla Chotka s doprovodem z roku 1839. Rodina se nechala vyfotografovat v Mnichově při své cestě po Evropě na konci října a začátku listopadu. Může se jednat také o jednu z nejstarších portrétních fotografií na světě, jelikož podrobnosti o daguerrotypii byly zveřejněny teprve v srpnu téhož roku.

Fotomanipulace[editovat | editovat zdroj]

Michal Macků: Geláž č. 8, 1990
Podrobnější informace naleznete v článku Fotomanipulace.

Michal Macků je současný český fotograf známý svojí fotografickou technikou​ geláží, kterou aplikuje na „portréty těla“. Pracuje často s historickými velkoformátovými negativními fotografickými procesy, od roku 2000 také s uhlotiskem. Od roku 2005 se jeho fotografické práce rozšířily o třetí rozměr výrobou skleněných fotografických objektů, kterým říká skleněné geláže. V tomto posledním pracovním období kombinuje všechny své předchozí technické a experimentální zkušenosti a snaží se najít nové způsoby umění fotografie.

Stanisław Ignacy Witkiewicz byl polský představitel evropské meziválečné avantgardy a jednoduchého triku s optickým odrazem využil pro snímek Mnohonásobný autoportrét v zrcadlech, Petrohrad, 1915-1917.

Kompozice[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kompozice obrazu.
  • Pokud je při reportážní fotografii přítomno více osob, Ondřej Neff doporučuje své pravidlo tří, které říká, že pokud jsou na snímku více než tři osoby, začíná působit chaoticky a nepřehledně. Když se nezkušený fotograf ocitne uprostřed událostí, bezmyšlenkovitě „fotografuje všechno“, aby „tam všichni byli“. Výsledkem jsou chaotické snímky bez hlavního objektu, který snímku dominuje. Je dobré pozorovat dění okolo sebe a snažit se zachytit jednotlivé drobné události.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Fotografie nynější doby, na základě vědy a zkušenosti založená, Antonín Markl (fotograf a lučebník), Nakladatelství Aleše Kreidla, 1863 viz http://sechtl-vosecek.ucw.cz/expozice4.html
  2. ↑ Flag Formation minnesota.publicradio.org
  3. ↑ IHNED.CZ. Španělská fotografka, která si dala pseudonym Ouka Leele, manipuluje klasickými obrazy [online]. ihned.cz [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. 
  4. ↑ Archivovaná kopie. digineff.cz [online]. [cit. 2012-09-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-04-05. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Skupinový_portrét&oldid=22878270“