Sfinx (Řecko)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sfinga (latinsky Sphinx, též sfinga) je mýtický tvor, který má tělo lva s hlavou berana, sokola nebo člověka. Nejstarší doklady Sfingy jsou známy ze starověkého Egypta, odkud se dostala do řecké mytologie. V moderním pojetí je Sfinga symbolem záhadnosti, v moderním umění se stala symbolem záhadnosti ženy.

Sfinga ve starověkém Egyptě[editovat | editovat zdroj]

Ve starověkém Egyptě sfinx představovala sochu krále či boha, přičemž lví tělo symbolizovalo sílu. Podle toho, co sfinx představovala, lze egyptské sfingy rozdělit na tři základní typy:

  1. Androsphinx, sfinga s lidskou hlavou, zpravidla s portrétními rysy. V Egyptě se vždy jednalo o panovníka a vyskytují se pouze mužské sfinx.
  2. Criosphinx, sfinga s beraní hlavou, jedná se o sochy boha.
  3. Hierocosphinx, sfinx s hlavou sokola nebo jestřába.

Ve starověkém Egyptě byla sfinx velmi populární a bylo jich nalezeno značné množství.

Sfinx ve starověkém Řecku[editovat | editovat zdroj]

V mytologii starověkého Řecka se vyskytovala jediná sfinx. Bylo to obrovské monstrum, které mělo hlavu a hruď (zpravidla obnaženou) ženy, lví tělo, hadí ocas a ptačí (nejčastěji bývá uváděno orlí) křídla. Rodiči této sfinx byli, podle Hésioda storuký obr Týfón a jeho manželka Echidna. Její přesnější životopis není znám, prakticky se o ní ví jen to, že ji Héra (podle jiných verzí Áres nebo oba společně) poslali z Etiopie k Thébám, kde se usídlila na hoře Sfingio a dávala všem procházejícím hádanku; toho, kdo ji neuhodl, rozsápala (podle jiné verze uškrtila). Měla osudem určeno, že zemře, až někdo její hádanku uhodne. To se naplnilo poté co hádanku uhodl Oidipus a sfinx se vrhla do moře, kde utonula. Podle některých badatelů měla tato sfinx jméno Phix.

Ohledně podoby hádanky existuje několik verzí, nejčastěji bývá uváděna hádanka Sofoklova: „Který tvor ráno chodí po čtyřech nohou, v poledne po dvou a večer po třech?“ Správná odpověď pak byla člověk, protože jako batole leze po čtyřech, jako dospělý chodí po dvou nohou a ve stáří k nim používá hůl.

Takovéto monstrum je pro řeckou mytologii velmi neobvyklé a je prakticky jediné svého druhu v Řecku; usuzuje se, že vzniklo pod vlivem podobných představ z Asie.

Sourozenci Sfingy byli:

  • Orthos - dvouhlavý pes
  • Kerberos - tříhlavý pes, hlídač říše mrtvých
  • Hydra - obluda s hadím tělem a devíti dračími hlavami
  • Chiméra - obluda s tělem lva, vprostřed kozy, vzadu draka, dštila oheň třemi tlamami

Sfinx ve středověku[editovat | editovat zdroj]

Středověk se sfingami příliš nezabýval, ačkoli se v několika cestopisných dílech a později i v několika bestiářích sfinx vyskytují, nejde však o příliš rozšířené téma.

Etymologie slova[editovat | editovat zdroj]

Slovo sfinx pochází z řečtiny, ale má kořeny v egyptštině, v Egyptě totiž byla sfinx označována jako „šeseps-anch“ (tzn. žijící obraz). Toto slovo se následně dostalo do Řecka, kde díky funkci řecké sfinx bylo přizpůsobeno slovesu sphingo (škrtit) a odtud se rozšířilo do celého světa.

Sfinx v umění[editovat | editovat zdroj]

Nejznámější je sfinx je Velká sfinga v Gíze, která je zároveň největší sochou na světě. Další velmi známou je tzv. Růžová sfinx, která je vytesána z růžového mramoru a je zajímavá jednak zvláštním jakoby napjatým výrazem a dále tím, že má na hrudi pečeť, kterou získala od hyského lupiče. Velmi známé jsou také sfingy z vesetských chrámových komplexů Karnak a Luxor, kde k těmto chrámům vedla široká cesta bohů roubená sfingami. Tyto sfinx symbolizují boha Amóna, mají lví tělo a beraní hlavu, mezi předními prackami jim stojí sochy panovníků.

Ve starověkém Řecku byla sfinx vyobrazena na celé řadě vlysů či váz, z čehož lze usuzovat, že Oidipův mýtus byl velmi populární.

V římském umění se sfinx téměř nevyskytovala, ačkoli se Římané se sfingami mohli setkávat díky dílům dovezeným z Egypta

V evropském umění se sfinx poprvé vyskytuje koncem baroka ve Francii, během 16. 17. století se objevuje na rytinách, později i jako socha. V tomto období bývá okřídlená, tělo bývá lví a hlava a hruď je zobrazení mladé ženy.

V Evropě se stal motiv sfinx populární především v empíru, kdy se dostala na výzdobu nábytku či schodišť, dále se relativně často objevuje v sochařské výzdobě parků. Takové sfingy jsou téměř vždy ležící a na základě řeckých vzorů. Nejznámější česká socha sfingy se nachází v parku u zámku Veltrusy. V malířství pak sfinx pronikla do symbolismu, kde se stala symbolem záhadnosti.

V heraldice se sfinx nevyskytuje příliš běžně, ale lze ji zde také najít, např. v erbu F. L. Riegera.

Sfinx v moderní literatuře a kultuře[editovat | editovat zdroj]

V evropské literatuře se sfinx znovu objevila v 19. století v romantismu a symbolismu.

V současnosti se sfingy objevují především ve fantasy literatuře nebo v počítačových hrách, kde převažuje vliv antiky. Sfinga zde často dává různé hádanky, jejichž uhodnutí ovlivní osud hrdiny. V takovéto literatuře jsou sfingy většinou obrovská zvířata s lvím tělem, lidskou hlavou a s křídly. Sfingy tak nejčastěji mají roli záporných vedlejších hrdinů a jejich přemožení představuje velmi složitý úkol.

Sfinga se v této roli objevila např. ve hře Final Fantasy nebo v sérii knih s Harry Potterem.

Příbuzná monstra[editovat | editovat zdroj]

Za příbuzná monstra lze považovat Mantichoru, Kerasteu a Amfisbenu, někdy bývá chybně považována za podobnou Chiméře.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Slovník antické kultury, nakl. Svoboda, Praha, 1974
  • Vojtěch Zamarovský, Bohové a hrdinové antických bájí
  • Graves, Robert, Řecké mýty, 2004, ISBN 80-7309-153-4
  • Houtzager, Guus, Encyklopedie řecké mytologie, ISBN 80-7234-287-8
  • Gerhard Löwe, Heindrich Alexander Stoll, ABC Antiky

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu