Sergej Prokofjev

Sergej Prokofjev, 1918

Sergej Sergejevič Prokofjev, rusky Сергей Сергеевич Прокофьев (23.dubna 1891, Soncovka - 5. března 1953, Moskva) byl ruský hudební skladatel, dirigent a klavírista, který patří k nejvýznamnějším skladatelům první poloviny 20. století.

Život a dílo

Doba studií

Komponovat začal již ve svých deseti letech. Základní hudební vzdělání získal od své matky. Poté následovaly nejprve soukromé hodiny a od roku 1904 studium na petrohradské konzervatoři klavírní hru, skladbu a instrumentaci (jeho učitelem byl Rimskij-Korsakov). Během studia již vystupuje i veřejně s vlastními skladbami, kterými provokoval dobovou kritiku přinášeje nové skladebné postupy. V dalším období se vydal na cesty (1913–1915) a absolvoval návštěvu Francie, Anglie, Říma či Švýcarska, ale také turné přes Sibiř do Japonska a USA. Během cest získal v roce 1914 cenu Antona Rubinsteina za provedení svého klavírního koncertu č.1.

Pobyt v USA a Evropě

Po bolševické revoluci, v roce 1918, odjel do USA. Ve věku 27 let a s pouhými 100 dolary v kapse dorazil do San Francisca, kde byl před vpuštěním do země opakovaně vyslýchán imigračním úřadem a byl prověřován jeho vztah k bolševismu. Od bolševismu se distancoval a byl mu povolen pobyt v zemi. Cestoval po USA, kde koncertoval, ale jeho finanční situace se stále zhoršovala. V prvních šesti měsících pobytu opakovaně uvažoval o návratu domů. V září 1918 dorazil do New Yorku, kde jeho vystoupení zaznamenalo první větší úspěch – koncertoval také ve vyprodané Carnegie Hall. Byl považován za skvělého pianistu a hudebního interpreta, ale nedařilo se mu prosadit se jako skladateli, což nesl velmi těžce. V osobním životě navázal intimní vztah s herečkou Stellou Adlerovou. Jeho další milenkou se stala Carolina Codina, rovněž herečka, k níž ho vázalo nejprve pouze přátelství, které se postupně přeměnilo v hluboký a intenzivní vztah. V roce 1919 nahrál pro společnost Duo Art Company na pět hracích válečků své skladby a složil operu Láska ke třem pomerančům, která byla uvedena až o dva roky později v Chicagu. Kritici operu nepřijali a byla stažena po třech reprízách. On sám byl znechucen uměleckou provinčností a nepochopením, které v USA zažil. V době tohoto neúspěchu už žil v Paříži, kam se přestěhoval v roce 1920 na radu svého přítele Sergeje Ďagileva. Do Paříže odejel s velkými nadějemi a mezi ruskými emigranty našel druhý domov. Setkal se tu se svými přáteli Ďagilevem, Stravinským, Mauricem Ravellem a mnoha dalšími, přijela za ním také matka. Zpočátku byl v Paříži o jeho tvorbu velký zájem, ale konkurence mezi hudebníky byla v tomto městě příliš velká, objevily se první intriky a neshody mezi přáteli a tak Prokofjev v roce 1922 odjel do bavorského Ettalu, kde žil s matkou a milenkou Carolinou do roku 1923. Při pobytu v Bavorsku se s Carolinou Codinou oženil a vrátil se s ní do Paříže. V Paříži se jim narodily dvě děti a rodina se postupně stěhovala z bytu do bytu, jelikož sousedi si po nějakém čase pravidelně stěžovali na hluk klavíru. V roce 1924 Francie uznala Sovětský svaz a on si zažádal o sovětský pas. Často s velkým úspěchem koncertoval na sovětském velvyslanectví a byl opakovaně přesvědčován k návratu do své rodné země, což odmítal, jelikož neuznával bolševismus a prezentoval se jako zcela nepolitický člověk. Také Ďagilev se jej snažil přemluvit k tvorbě oslavující bolševismus. Oo dlouhém váhání nakonec podlehl a napsal hudbu k modernímu baletu Ocelový skok, jehož dějištěm na scéně je železniční stanice a tovární hala. Poté odjel na turné po Sovětském svazu a zažil zde obrovský úspěch jak s Ocelovým skokem, tak se svojí koncertní tvorbou. V roce 1929 uspořádal druhé turné po Sovětském svazu, ale byl už přijat chladněji, jelikož sovětští kritici jeho hudbu označili za škodlivou a cizí pro sovětské občany. Z propagandistických důvodů ale Sovětský svaz nadále usiloval o jeho návrat zpět do vlasti. V roce 1933 složil hudbu k sovětskému filmu Poručík Kiže a na jaře 1936, v době vrcholících stalinských represí, se s rodinou vrátil do Sovětského svazu natrvalo. K tomuto návratu jej přesvědčil i neúspěch opery Ohnivý anděl, do níž vložil spoustu energie a ani po osmi letech snažení se mu ji nepovedlo nikde v Evropě uvést na jeviště. Za dobu jeho pobytu v USA, Francii a Německu vznikly např. opery Láska ke třem pomerančům (1919), Ohnivý anděl (1927); balety Ocelový skok (Paříž, 1927), Marnotratný syn (1928), Na Dněpru (1930) a 2.–4. symfonie. Kromě jiného spolupracoval s pařížským Ruským baletem a později působil také v tamní opeře. Vystupoval též jako klavírista po celé Evropě.

V Sovětském svazu

V dalším období složil např. své vrcholné baletní dílo Romeo a Julie (1935), vytvořené pro Velké divadlo v Moskvě (světová premiéra však byla nakonec v Brně, a to díky úsilí baletního mistra Iva Váni Psoty). V době nacistického ohrožení vytvořil např. vynikající hudbu k Ejzenštejnovým filmům Alexandr Něvský a Ivan Hrozný a opery Semjon Kotko (1939) či Vojna a mír (1942). Jedním z vrcholných děl jeho posledního tvůrčího období byla 6. symfonie es-moll. Do jejích třech vět uložil své dramatické zážitky z války. Stejně jako Šostakovič byl podrobován tvrdé sovětské propagandistické kritice a byl nucen zjednodušovat strukturu svých děl, což se projevilo v jeho poslední 7. symfonii. V roce 1948 byl označen za dekadentního a buržoazního skladatele a mnohá jeho díla byla v Sovětském svazu zakázána. Jeho žena byla obviněna ze špionáže, zatčena a uvězněna v gulagu, odkud se vrátila až v roce 1956. Ačkoli trpěl od roku 1948 těžkou nemocí, neustal téměř do svých posledních dnů v práci. Svému onemocnění podlehl v Moskvě 5. března 1953, shodou náhod ve stejný den jako Stalin.

Přehled skladeb (výběr)

Jeho dílo čítá celkem 166 opusů, z nichž vynikají opery, balety, orchestrální tvorba (symfonie, suity, předehry) a filmová hudba. Nemalou částí autorovy tvorby jsou též koncertní skladby a vokálně-instrumentální díla.

Opery

• Magdalena, Op. 13 (1911-13)
• Hráč (podle novely F.M.Dostojevského), Op. 24 (1915-1916, revidováno 1927)
• Láska ke třem pomerančům, Op. 33 (1919)
• Ohnivý anděl, Op. 37 (1919-1927)
• Semjon Kotko, Op. 81 (1939)
• Vojna a mír (podle Tolstého románu Vojna a mír), Op. 91 (1941-1952)
• Příběh opravdového člověka, Op. 117 (1947-1948)
• Vzdálená moře, (1948 - nedokončeno)

Balety

• Ocelový skok, Op. 41 (1925-6)
• Marnotratný syn, Op. 46 (1928-9)
• Na Dněpru, Op. 51 (1930-1)
• Romeo a Julie, Op. 64 (1935-36)
• Popelka, Op. 87 (1940-44)
• Kamenný kvítek, Op. 118 (1948-53)

Orchestrální skladby

• Symfonie č. 1, "Klasická", Op. 25 (1916-17)
• Symfonie č. 2,, Op. 40 (1924-1925)
• Symfonie č. 3, c-moll "Ohnivý anděl", Op. 44 (1928)
• Symfonie č. 4, Op. 47 (1930)
• Symfonie č. 5, Op. 100 (1944)
• Symfonie č. 6, es-moll, Op. 111 (1945-1947)
• Symfonie č. 7, cis-moll "Dětská", Op. 131 (1951-52)
• Sinfonietta, Op. 5 (1909), revidováno 1929 jako Op. 48
• Sny, Op. 6 (1910)
• Podzimní, Op. 8 (1910)
• Americká předehra, Op. 42 (1926), pro 17 hudebníků
• Divertimento, Op. 43 (1925-1929)
• Symfonická píseň, Op. 57 (1933)
• Ruská předehra, Op. 72 (1936)
• Symfonický pochod, Op. 88 (1941)
• Rok 1941, Op. 90 (1941)
• Óda na konec války, Op. 105 (1945)
• Skytská suita, Op. 20
• Egyptské noci, Op. 61

Filmová hudba

• Poručík Kiže (1933) – též orchestrální suita
• Piková dáma, Op. 70 (1936), podle Puškina
• Alexandr Něvský (1938) – existuje též jako kantáta
• Lermontov (1941)
• Kotovský (1942)
• Partyzáni na ukrajinské stepi (1942)
• Ivan Hrozný, Op. 116 (1942-1945)

Koncertní skladby

• Klavírní koncerty č. 1 - 5

Třetí klavírní koncert C dur byl poprvé uveden 21.března 1926 v Obecním domě v Praze Ilonou Štěpánovou-Kurzovou a Českou filharmonií pod vedením Václava Talicha.

• Houslové koncerty č. 1 a 2
• Koncerty pro violoncello (e-moll, g-moll a „Symfonický koncert“)

Instrumentálně-vokální skladby, sbory a písně

• Dvě poemy pro ženský sbor a orchestr, Op. 7 (1910)
• Péťa a vlk, Op. 67 (1936)
• Kantáta k dvacátému výročí říjnové revoluce
• Písně našich dnů, Op. 76 (1937), pro sbor a orchestr
• Alexandr Něvský] (kantáta), Op. 78 (1939)
• Zdravice, Op. 85 (1939), pro sbor a orchestr
• Balada o neznámém chlapci, Op. 93 (1943), pro sólisty, sbor a orchestr
• Vzkvétající mocná zem, Op. 114 (1947), pro sbor a orchestr
• Zimní vatra, Op. 122 (1950), for chlapecká sbor a malý orchestr
• Na stráži míru, Op. 124 (1950), pro sbor a orchestr
• Národní hymna a Svazová hymna, Op. 98 (1943 and 1946)
• Vojenská pochodová píseň, Op. 121 (1950)
• Ošklivé káčátko, Op. 18 (1914)
• Tři romance podle Puškina, Op. 73 (1936)
• Dvanáct ruských lidových písní, Op. 104 (1944)
• Široké a hluboké říční proudy

Komorní hudba

• Smyčcové kvartety č. 1 - 2
• Kvintet g-moll, Op. 39 (for oboe, clarinet, violin, viola and double bass)

Skladby pro sólové nástroje

• Klavírní sonáty č. 1 - 9
• Houslové sonáty (č. 1, 2 a „Sonáta pro sólové housle“
• Sonáta pro violoncello c-moll, Op. 134

Odkazy

Externí odkazy

• http://www.classical.net/music/comp.lst/prokofieff.html
• http://w3.rz-berlin.mpg.de/cmp/prokofiev.html
• http://www.bbc.co.uk/dna/h2g2/A354593