Sebeupálení

Sebeupálení je druh demonstrativní sebevraždy, spočívající většinou v polití těla hořlavou látkou a zapálení. Motivem je silný negativní postoj. Při společenských motivech se jedná o extrémní formu protestu, například proti politickým problémům. Některé filozofické nebo náboženské směry připouštějí sebeupálení jako vlastní oběť za vyšším účelem. Buddhismus tradičně praktikuje tuto formu již několik století například v Číně a v nejnovější době v jejích Tibeťany obývaných oblastech. Také u hinduistů - rádžpútský džauhar a vdovské sebeupálení zvané satí. Tento bolestivý čin konají lidé typicky idealističtí. Pokusy o sebeupálení z různých (převážně osobních) důvodů jsou v ČR relativně časté.^[1]

Významné případy sebeupálení[editovat | editovat zdroj]

mnich Thich Quang Duc (11. června 1963) – na protest proti utlačování buddhismu v Jižním Vietnamu režimem Ngô Đình Diệma
v souvislosti s Válkou ve Vietnamu se upálili:
- Alice Herzová (16. března 1965)
- Norman Morrison (2. listopadu 1965) – v reakci na použití napalmu ve Vietnamu
- Roger Allen LaPorte (9. listopadu 1965)
- George Winne Jr. (10. května 1970)
v souvislosti s komunistickým režimem se po vietnamském vzoru upálili:
- Ryszard Siwiec (8. září 1968) – na protest proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a proti porušování lidských práv v Polsku
- Vasil Makuch (5. listopadu 1968) – na protest proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a proti koloniálnímu postavení Ukrajiny v rámci SSSR
- Jan Palach (16. ledna 1969) – na protest proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa
- Josef Hlavatý (20. ledna 1969) – na protest proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa
- Sándor Bauer (20. ledna 1969) – na protest proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a proti komunistickému režimu v Maďarsku
- Miroslav Malinka (22. ledna 1969) – pokus o sebeupálení na protest proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa
- Jan Zajíc (25. února 1969) – na protest proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa
- Evžen Plocek (4. dubna 1969) – na protest proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa
- Michal Lefčík (11. dubna 1969, Košice) – slovenský voják ČSLA, který se upálil u pomníku neznámého vojína na náměstí Osvoboditelů v Košicích na protest proti okupaci Československa vojsky států Varšavské smlouvy
- Márton Moyses (13. února 1970) – na protest proti komunistickému režimu v Maďarsku a v Rumunsku
- Romas Kalanta (15. května 1972) – na protest proti okupaci Litvy Sovětským svazem
- Oskar Brüsewitz (18. srpna 1976) – na protest proti komunistickému režimu v NDR
Jozef Aszmongyi (16. září 1992) – na protest proti rozdělení Československa
Graham Bamford (29. dubna 1993) – aby apeloval za britskou intervenci ve válce v Jugoslávii
Zdeněk Adamec (6. března 2003) – nejasné důvody, pravděpodobně kvůli neekologickému konzumnímu způsobu života
Roman Mášl (2. dubna 2003) – nespokojenost se současným stavem společnosti^[2]
Roland Weißelberg (31. října 2006) – na protest proti šíření islámu ve světě
Od roku 2009 (do září 2014) se upálilo víc než 130 Tibeťanů na protest proti čínské politice v Tibetu. Vlnu sebeupalování začal mnich Tapej z kláštera Kirti, kde se následně odehrálo ještě více než 40 podobných případů. Mezi upálenými jsou muži, ženy i mladiství do 18 let. Opakované protesty nejenže nezlepšily postoj čínské vlády vůči Tibetu, v oblastech s případy upálení se naopak životní podmínky tibetských obyvatel znatelně zhoršily.^[3]
Muhammad Buazízí (17. prosince 2010) – na protest proti ponižování ze strany úřadů a obecněji proti politice prezidenta Zín Abidín bin Alího v Tunisku
Plamen Goranov (20. února 2013) – na protest proti korupci v Bulharsku^[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

↑ http://zpravy.idnes.cz/krimi.aspx?y=krimi%2Fupaleni.htm - POSLEDNÍ PŘÍPADY UPÁLENÍ
↑ Klaus vyzval mladé lidi, aby se neupalovali. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2020-03-21]. Dostupné online.
↑ Self-immolations by Tibetans
↑ ČTK. Bulharský "Jan Palach" po dvou týdnech boje s popáleninami zemřel. Deník.cz. 2013-03-04. Dostupné online [cit. 2020-08-06].