Scink šalomounský

Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxoboxScink šalomounský
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
téměř ohrožený
téměř ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaplazi (Reptilia)
Řádšupinatí (Squamata)
Čeleďscinkovití (Scincidae)
Rodscink (Corucia)
Binomické jméno
Corucia zebrata
Gray, 1855
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Scink šalomounský (Corucia zebrata),[2] známý též jako scink šalamounský a scink stromový,[3] je ještěr z čeledi scinkovití (Scincidae) a monotypického rodu Corucia. Druh popsal John Edward Gray v roce 1855 a jsou známy celkem 2 poddruhy. Jedná se o endemit Šalomounových ostrovů. Vyskytuje se v tropických deštných lesích a jako jediný scink žije na stromech. Je to soumračný a noční tvor, ve dne odpočívá v dutinách stromů. Je největším scinkem, měří kolem 81 cm. Má chápavý ocas. Zbarvení druhu se liší mezi jednotlivými oblastmi.

Scink šalomounský je teritoriální druh žijící v malých koloniích, někdy se může chovat agresivně. Vydrážděný jedinec zvedá tělo a vydává syčivé zvuky, v některých případech může narušitele i pokousat. Jedná se o býložravý druh, mezi nejoblíbenější potravu patří listy, ale konzumuje i jinou rostlinnou potravu včetně toxické šplhavnice skvrnité (Epipremnum pinnatum), a k udržování zdravé střevní flóry pojídá vlastní trus, tato vlastnost je typická především pro mláďata. Druh je monogamní, doba březosti činí 6 až 9 měsíců. Poté se samici narodí 1 až 2 mláďata, o která se pečlivě stará.

Nebezpečí pro tento druh představuje ničení přirozeného prostředí následkem těžby dřeva a rozrůstáním obyvatelstva, někde je loven pro jídlo. Je zapsán do přílohy II. Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin.

Nomenklatura

Scink šalomounský patří do čeledi scinkovití (Scincidae) a monotypického rodu Corucia.[3] Na Šalomounových ostrovech se tento druh vyvinul do mnoha vzhledově odlišných forem. I přes řadu různých podob tohoto ještěra jsou rozlišovány jen 2 poddruhy:

Nejbližšími příbuznými scinka šalomounského jsou scinkové z rodu Tiliqua a Egernia.[5]

Druh popsal John Edward Gray jako Corucia zebrata v roce 1855. Rodové jméno Corucia pochází z latinského coruscus znamenající třpytivý a odkazuje na zbarvení těla.[6] Druhové jméno zebrata rovněž pochází z latiny a jedná se o latinské pojmenování zebry, které poukazuje na pruhy tohoto scinka. V angličtině se tento druh nazývá několika obecnými jmény, jako prehensile-tailed skink, monkey-tailed skink nebo monkey skink, přičemž poukazují na jeho chápavý ocas.[7]

Výskyt

Poloha souostroví
Poloha souostroví

Scink šalomounský se vyskytuje na Šalomounových ostrovech, skupině ostrovů v jihozápadním Pacifiku. Na ostrovech prodělával evoluční radiaci pravděpodobně před 1 až 4 miliony lety, a to směrem od východu.[8] V rámci poddruhů se subspecie C. z. zebrata vyskytuje na ostrovech Choiseul, New Georgia, Santa Isabel, Guadalcanal, Ngel, Malaita, Makira, Ugi a Santa Ana. Subspecie alfredschmidti pochází z ostrovů Shortland Island, Bougainville a Buka. Poslední dva zmíněné ostrovy náleží státu Papua-Nová Guinea.[9]

Scink šalomounský dává přednost tropickým deštným lesům, v nichž žije ve stromovém patře, čímž se liší od ostatních druhů scinků, kteří se vyskytují na zemi; na ni scinkové šalomounští slézají pouze občasně.[10] Obyčejně preferuje fíkovníky (Ficus), podmínkou je výskyt rostlin, jimiž se scink živí. Žít může i v částečně otevřených oblastech či zahradách, podmínkou jsou opět rostliny, které mu poskytují potravu.[11]

Popis

Olivově zbarvený scink šalomounský na větvích
Scink šalomounský

Scink šalomounský je největším druhem scinka; na délku měří od špičky nosu do konce ocasu kolem 81 cm.[12] Ocas je zaoblený a dlouhý (zabírá až 2/3 těla[13]) a jako u jediného scinka chápavý, scinkové jej dovedou – podobně jako některé opice – používat k pohybu po stromech s funkcí páté končetiny.[14][15] V případě nebezpečí mohou ocas odvrhnout.[16]

Hlava druhu je klínovitá a masivní, dobře jsou na ní patrné velké nosní otvory.[13] Končetiny jsou opatřeny prsty s drápy, které umožňují šplh po větvích.[15] Zbarvení a stavba těla scinků šalomounských se liší ostrov od ostrova. C. z. alfredschmidti žijící na ostrově Bougainville má obvykle tělo olivové až hnědé s páskováním, hlavu jednotně zeleně zbarvenou. C. z. zebrata z ostrova Isabel je velký, zeleně až olivově zbarvený (vzácně hnědošedý) s výraznými pruhy a s temně zelenou až olivovou hlavou. C. z. zebrata z Malaity je taktéž velký, zbarvení se pohybuje na těle od zelené po olivovou, pruhy většinou silně kontrastují se zbarvením těla. C. z. zebrata z Guadalcanalu dosahuje menších rozměrů, zbarvení se pohybuje přes světlezelené až po zelenohnědou s nevýraznými pruhy.[17] Společným znakem je, že všechny typy poddruhů C. z. zebrata mají oční bělimu bílé barvy, zatímco C. z. alfredschmidti černé. Rovněž duhovky obou poddruhů mají odlišné zbarvení.[18] Samice postrádají šupiny ve tvaru písmene V u kloaky.[19] K rozeznávání pachů používá scink šalomounský Jacobsonův orgán.[19]

Chování

Žlutohnědě zbarvený scink šalomounský na větvi ze ZOO Buffalo
Scink šalomounský v ZOO Buffalo

Scink šalomounský je noční a soumračné zvíře, ve dne odpočívající v dutinách stromů. Mezi oblíbená útočiště patří například fíkovníky (Ficus).[15] Potravu shání obyčejně za soumraku, někdy též během úsvitu. Má celkem dobrý zrak, na který spoléhá při hledání potravy i ochraně před predátory, pach zjišťuje podobně jako hadi jazykem pomocí Jacobsonova orgánu a je tak schopen identifikovat například členy své skupiny, která se nazývá circulus.[19]

Scink šalomounský je vysoce teritoriální tvor žijící v malých skupinkách.[15] C. z. zebrata z ostrovů Malaita a Isabel se mohou chovat agresivně, přičemž u scinků z ostrova Malaita jsou agresivní obě pohlaví. Mezi jedince s nejklidnější povahou patří jedinci z Guadalcanalu.[17] Vydrážděný jedinec zvedá tělo a vydává syčivé zvuky. V některých případech může narušitele i pokousat.[15]

Potrava

Scink šalomounský je býložravý, čímž se liší od řady dalších druhů scinků.[10][15] Mezi jeho nejoblíbenější potravu patří listy,[20] pojídá však také plody a další rostlinnou potravu, včetně jedovaté šplhavnice skvrnité (Epipremnum pinnatum), která je pro něj neškodná.[21] Jedná se o koprofágní zvíře pojídající vlastní výkaly; zejména mláďata se s oblibou živí trusem rodičů. Toto chování patrně přispívá ke zdravé střevní flóře.[22] Tekutiny přijímá tak, že pijí vodu skapávající z mokrých listů.[13]

Rozmnožování

Scink šalomounský sedící na větvi
Scink šalomounský

Scink šalomounský je monogamní a má nízký rozmnožovací potenciál.[15] Páření probíhá obvykle při západu slunce.[13] Samec se začne přibližovat směrem k samici a pohybovat při tom hlavou ze strany na stranu. Jakmile se k ní přiblíží na dostatečnou vzdálenost, začne ji kousat směrem od ocasu ke krku, kde ji pevně uchopí. Poté může nastat kopulace, která trvá až 1 hodinu. Páření se může opakovat i několikrát do měsíce. Doba březosti trvá přibližně 6 až 9 měsíců.[23]

Vajíčka se líhnou ještě v děloze. Zárodky matka následně vyživuje prostřednictvím placenty, čímž je v rámci plazů výjimečná.[24] Samice rodí většinou jedno, vzácněji dvě živá mláďata (výjimkou jsou tři), která dosahují velikosti asi 1/3 dospělce.[15] Mláďata poddruhu C. z. alfredschmidti měří okolo 29 cm a váží asi 80 gramů. Mláďata subspecie C. z. zebrata jsou ještě mohutnější, o délce až 30 cm a hmotnosti až 175 gramů.[25] To je ve srovnání s matkou hodně, což vedlo doktora Kevina Wrighta, bývalého kurátora plazů v zoologické zahradě ve Philadelphii, k přirovnání „s lidskou matkou, jež by porodila šestileté dítě”. Před porodem vykazuje samice agresivní ochranné chování a i tím je u plazů spíše výjimkou. Zároveň je toto chování ale kratší než to, co vykazují savci.[26]

Na rozdíl od velké části jiných plazů se rodiče o mládě mohou starat i několik měsíců, přičemž se navzájem opatrují a chrání teritorium.[15] V rámci skupiny se o mládě starají i další její členové.[27] Přibližně po jednom roce věku se mladý jedinec osamostatňuje a vytváří vlastní kolonii,[26] někdy však v rodné skupině zůstává i déle, až dva roky, aniž by byl vypuzován.[19]

Vztah s lidmi

Ohrožení

Scink má opřenou hlavu na větvi
Hlava

Scink šalomounský je ohrožen především ztrátou přirozeného prostředí, mezi jejíž příčiny se řadí roztřišťování biotopů, rozpínající se lidská populace, jež se od roku 1950 zvýšila až pětkrát a rovněž těžba dřeva, která představuje hlavní hrozby. Na Šalomounových ostrovech je chráněno pouze zhruba 0,28 % lesního porostu.[p. 1][29] V některých částech Šalomounových ostrovů je také scink šalomounský loven a považován za lahůdku.[20]

Ochranná opatření ve volné přírodě jsou obtížně realizovatelná, protože Šalomounovy ostrovy patří mezi rozvojové země.[28] Několik oblastí v jeho areálu výskytu je chráněno. Druh je zapsán v Úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, příloze II od roku 2001, kdy tak bylo rozhodnuto na konferenci v Paříži. Mezinárodní svaz ochrany přírody druh nehodnotí.[30] Po roce 1990 došlo k omezení vývozu scinků šalomounských do zahraničí. Pro zachování druhu jsou důležití zdraví jedinci chovaní v zajetí, společně s vedením plemenné knihy.[14]

V zajetí

Vzhledem k složitému rozmnožovacímu cyklu druhu a pomalému růstu je obtížné scinka šalomounského chovat v zajetí. Pro tyto účely je vhodné terárium s konstantní teplotou 27 až 29 °C, nejlépe se sáláním tepla – jak shora, kde se může vyhřívat podobně jako za soumraku, tak i zespoda, což umožňuje rychlejší trávení. Nutný je stromový kryt.[24][26] Doporučováno je tyto scinky chovat také s malým bazénkem uvnitř terária, díky kterému je v prostoru udržována vlhkost.[3] Na povrch terária se používá materiál zadržující vlhkost, například rašelina, je možno použít i kočičí stelivo. Doporučuje se krmit kapustou, fazolemi či batáty, vhodné je do jídelníčku zařadit také ovoce (jablka, kiwi, fíky), či do terária nasadit šplhavnici zlatou (Epipremnum aureum), kterou lze také občasně zpestřit jídelníček.[31] Může být obtížné umístit několik jedinců do společného terária, protože se mohou začít chovat vzájemně agresivně.[14]

V Česku scinka šalomounského chová od roku 1989 Zoologická zahrada Praha,[16] několikrát jej úspěšně rozmnožila také Zoologická zahrada Jihlava.[2] Jeden pár v Pavilonu tropů vlastní také Zoologická zahrada Liberec.[32]

V dobrých podmínkách se scink šalomounský může dožít až 15 let.[22]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Klučení lesního porostu má na Šalomounových ostrovech i další dopady na přírodu. Těžba je spojena se znečištěním vody, erozí půdy a ničením korálových útesů.[28]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Solomon Island skink na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Červený seznam IUCN 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-03]
  2. ↑ a b RYNEŠ, Ing. Michal. Scink šalomounský - největší druh scinka na světě! - ZOO Jihlava. www.zoojihlava.cz [online]. Zoologická zahrada Jihlava [cit. 2018-09-23]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c KOŘÍNEK, Milan. scink šalamounský [online]. Biolib.cz [cit. 2016-05-26]. Dostupné online. 
  4. ↑ KUPERUS, Siebren; BEERENDONK, Kevin. Studbook Breeding Programme Corucia zebrata (Prehensile tailed skink) [online]. European Studbook Foundation, 2008 [cit. 2016-05-30]. S. 3. [Dále jen Kuperus & Kevin 2008]. Dostupné online. 
  5. ↑ REEDER, Tod W. A phylogeny of the Australian Sphenomorphus group (Scincidae: Squamata) and the phylogenetic placement of the crocodile skinks (Tribolonotus): Bayesian approaches to assessing congruence and obtaining confidence in maximum likelihood inferred relationships. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2003-06-01, roč. 27, čís. 3, s. 384–397. Dostupné online [cit. 2016-05-31]. DOI 10.1016/S1055-7903(02)00448-7. 
  6. ↑ GRAY, John Edward. New genus of fish–scaled lizards (Scissosarae) from New Guinea. Annual Magazine of Natural History. 1856, čís. 2, s. 345–346. 
  7. ↑ NETHERTON, John; BADGER, David. Lizards: A Natural History of Some Uncommon Creatures, Extraordinary Chameleons, Iguanas, Geckos, and More. Stillwater: Voyageur Press, 2002. ISBN 0-7603-2579-0. S. 137. 
  8. ↑ HAGEN, Ingerid Julie. Evolution and Ecology of the Prehensile-Tailed Skink – Corucia zebrata. , 2011 [cit. 2016-5-30]. 127 s. . School of Biological Sciences, Faculty of Engineering, Flinders University. . s. 31. [Dále jen Hagen 2011]. Dostupné online. (anglicky)
  9. ↑ LANGERWERF, Bert. [cit. 2018-05-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ a b VERHOEF, Ester. Encyklopedie volně žijících zvířat. 1.. vyd. Čestlice: REBO, 2001. 320 s. ISBN 80-7234-213-4. S. 46. 
  11. ↑ MCCOY, M. Reptiles of the Solomon Islands. [s.l.]: Pensoft Publishing, 2006. S. 212. (anglicky) 
  12. ↑ DE VOSJOLI, P. The General Care and Maintenance of Prehensile-tailed Skinks. Lakeside: Advanced Vivarium Systems, 1993. ISBN 1-882770-24-2. 
  13. ↑ a b c d Prehensile-Tailed Skink [online]. Cleveland Metroparks ZOO [cit. 2016-06-02]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b c Corucia zebrata [online]. Stichting Doelgroep Groene Leguanen [cit. 2016-06-01]. Dostupné online. (holandština) 
  15. ↑ a b c d e f g h i BURNIE, David & kol. Zvíře. 2. vyd. Bánská Bystrica: Knižní klub, 2009. ISBN 978-80-242-2595-1. S. 415. 
  16. ↑ a b Scink šalomounský (Corucia zebrata) [online]. Zoologická zahrada Praha [cit. 2016-06-02]. Dostupné online. 
  17. ↑ a b Kuperus & Kevin 2008, s. 4.
  18. ↑ KÖHLER, Gunther. Eine neue Unterart des Wickelschwanzskinkes Corucia zebrata von Bougainvillle, Papua-Neuguinea. Salamandra. Čís. 33, s. 61–68. (němčina) 
  19. ↑ a b c d CELESTE, Satter. Corucia Zebrata. Southwestern Herpetologists Society journal. 2007, s. 5–6. 
  20. ↑ a b BURNIE, David &. kol. Říše zvířat. Praha: Fortuna Print, 2005. 376 s. ISBN 80-7321-147-5. S. 188. 
  21. ↑ SPRACKLAND, R. G. Giant lizards. Neptune: TFH, 1992. ISBN 0-86622-634-6. S. 113–114. 
  22. ↑ a b Prehensile-tailed Skink [online]. The Sacramento Zoological Society [cit. 2016-09-08]. Dostupné online. 
  23. ↑ REPRODUCTION [online]. dot.free.fr [cit. 2016-06-02]. Dostupné online. (francouzsky) 
  24. ↑ a b KIRKPATRICK, D. T. Observations on Mating Behavior of the Solomon Island Skink. Reptile & Amphibian Magazine. 1996, čís. 7, s. 24–31. 
  25. ↑ KÖHLER, G. Eine neue Unterart des Wickelschwanzskinkes Corucia zebrata von Bougainvillle, Papua-Neuguinea. Salamandra. S. 61 až 68. (německy) 
  26. ↑ a b c WRIGHT, K. M. Captivating Giants. Reptiles Magazine. 2007, čís. 15, s. 54–68. 
  27. ↑ WRIGHT, K. M. The Solomon Island Skink. Reptile & Amphibian Magazine. 1996, čís. 3, s. 10–19. 
  28. ↑ a b Hagen 2011, s. 100.
  29. ↑ Hagen 2011, s. 98.
  30. ↑ Prehensile-Tailed Skink > Point Defiance Zoo & Aquarium. www.pdza.org [online]. [cit. 2016-08-24]. Dostupné online. 
  31. ↑ Solomon Islands Skink [online]. exoticpets.about.com [cit. 2016-08-24]. Dostupné online. 
  32. ↑ Scink šalamounský [online]. ZOO Liberec [cit. 2018-05-06]. Dostupné online. 

Literatura

  • BURNIE, David & kol. Zvíře. 2. vyd. Bánská Bystrica: Knižní klub, 2009. ISBN 978-80-242-2595-1. 
  • HAGEN, Ingerid Julie. Evolution and Ecology of the Prehensile-Tailed Skink – Corucia zebrata. , 2011 [cit. 30.5.2016]. 127 s. . School of Biological Sciences, Faculty of Engineering, Flinders University. . Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Scink_šalomounský&oldid=16483863“