Samuel (prorok)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
sousoší Samuel vítá Saula ve slavnostním sále v klášteře Hradisko v Olomouci je z roku 1734 a vytvořil jej Josef A. Winterhalder

Samuel (hebrejsky: שְׁמוּאֵל, Šmu'el, vyslyšel Bůh) je starozákonní prorok a soudce. Byl synem Elkány[1], jenž pocházel z kmene Levi a Korachova rodu[2]. Jeho matka se jmenovala Chana[3]. Podle židovské tradice Samuel sepsal tyto biblické knihy: celou Soudců a Rút a částečně 1. Samuelovou, neboť jsou v ní zmínky o jeho smrti[4][5].

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Jeho otec Elkana byl člověk věrný řádu, matka Chana nemohla mít děti, a tak si Samuela vymodlila. V raném věku jej rodiče odvedli do Šíla k veleknězi Elimu. V těchto místech se vzdělával a rostl. Samuel patřil k nazirejské sektě. Nazírem je v bibli pojmenován ten, kdo se načas zasvětil Bohu a po tuto dobu musel dodržovat určité příkazy. Nesměl si stříhat vlasy, nemohl mít žádný kontakt s mrtvým, i kdyby šlo o blízké rodinné příslušníky, musel se vzdát veškerých pochutin z hroznů. Do skupiny těchto lidí patřil také například Samson.

Samuel toho za svůj život viděl a zažil velmi mnoho. Narodil se do doby, kdy poslední velekněz Eli lpí na starém a nevidí, jak jeho synové ujídají maso z obětin. Jde o velmi nepříjemný konec období soudců. Lidé ztrácejí pojem o duchu a zajímá je spíše forma.

Jeho nejvýznamnějším dílem je tzv. První a Druhá kniha Samuelova. Knihy byly dle rabínské tradice původně jednou knihou, která však byla v prvním řeckém překladu Tanachu rozdělena. Kniha nám dává nahlédnout do duchovního pozadí historických událostí. Hlavními postavami tu jsou velekněz a soudce Eli, prorok Samuel, králové Saul a David. Obsah se zaobírá dobou, kdy pomalu končí doba soudců (soudci jsou myšleni kmenoví vůdci, osoby, které mají velmi výrazné charisma a rovněž velkou autoritu – např. Samson), a začíná období králů. Jde sice o vcelku malé časové období, ale hraje velmi významnou roli.

Soudce[editovat | editovat zdroj]

Samuel v období své dospělosti působil jako soudce, s tím také souviselo, že cestoval po zemi. Kvůli postavení proroka, skrz něhož mluví Bůh, na něm ležela tíha rozhodování. V této době napadli osady Izraelitů Pelištejnci. Izraelité si do bitvy přinesli „svého boha“ v podobě Archy úmluvy. Proč ji tam nosili? Nevěřili snad, že Bůh je s nimi? Nejspíš potřebovali něco hmatatelného, jako znak svého přesvědčení, nestačila jim jen víra. Nakonec je však Pelištejnci porazili a zmocnili se Archy úmluvy (za určitou dobu ji ale rádi vrátili, protože „cizí“ Bůh mučil jejich města). Poté, co se Eli dozvídá o ztrátě, „spadl ze svého stolce a zemřel“.

Na Samuelova bedra dopadla tíha rozhodnutí a činů. Odcizení Archy a smrt Eliho byly pro Izraelity ranami. Samuel navštěvoval různá místa a kázal Tóru. Hlásal lidem pomíjivost formy a důležitost obsahu (vrcholem jeho snažení bylo, že za dvacet let sezval Izraelity do Micpy, kde „uzavřel symbolickou smlouvu s Bohem“). Další nelehkou otázkou bylo, zda v této situaci mají Izraelité přijmout krále, a pokud ano, v jaké podobě. Na scéně se objevuje hezký a charismatický, benjamínovský, partyzánský velitel Saul. Saul byl člověk, který, jak bychom dnes mohli říct, prožil svůj „americký sen“.

Začal od nuly a jen svou pílí se vypracoval. Ale ne ke všemu se lze dostat pouhým vlastním úsilím. Proto v jeho povahovém rejstříku nikdy nehrála prim vlastnost zvaná diplomatická zručnost. Z toho pramení jeho neschopnost si získat podporu severních kmenů. Samuel velmi dlouho váhal, zda má či nemá pomazat Saula. Byl ochoten jmenovat Saula charismatickým vůdcem - „magidem“, ale nevěděl, zda má být také „melekem“ - dědičným králem. S pozicí meleka bylo totiž spjato vybírání kmenových poplatků. Vzhled, vystupování však dostalo na Saulovu stranu lid. Tak se Samuel zeptal Boha o radu. Ten mu řekl, ať jej ustaví králem. Smůla však se lepila Saulovi na paty, a tak rok po své korunovaci je jeho armáda rozdrcena v pohoří Gilbóa pelištejnským vojskem, v této bitvě padl král Saul i se svým synem. Je nutné poznamenat, že velkou zásluhu na tomto výsledku mělo nedostatečné vojenské zázemí.

Mezi Saulovými žoldnéři se objevil David. Byl vycvičen v pelištejnských řadách, takže se dobře vyznal ve válečném umění. Shromáždil okolo sebe „profesionálních“ velitelů, slíbil léno. David chytře vyčkal než propuknou potyčky proti Saulovými nástupci Išbálovi, které měly za následek jeho smrt. Měl volné pole působnosti. David nastoupil na trůn, formou smlouvy. Je považován za nejúspěšnějšího krále, i když proti němu bylo dost spiknutí. Základem jeho moci byla silná armáda. V době jeho panování však umírá Samuel, což je pro Davida výhodné, protože část jeho „duchovní autority“ přechází na něho.

Závěr[editovat | editovat zdroj]

Samuel byl významný člověk. Učil návrat k duchovním hodnotám. Byl „posledním soudcem Izraelského lidu“ a „velký otec proroků“. Vyvedl Izraelity z těžké chvíle tím, že jim ukázal pravou podobu Boha. Toto vše jej řadí na přední místa v židovské historii. Když Samuel zestárnul, ustanovil Izraeli za soudce své syny. Jméno jeho prvorozeného syna bylo Joel a jméno druhého Abijáš; byli soudci v Beer-šebě.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. 1S 1, 1 (Kral, ČEP)
  2. DIVECKÝ, Jan. Izrael soudců a králů. Praha : P3K, 2006. ISBN 80-903584-4-6/80-903587-4-8. S. 81.  
  3. 1S 1, 20 (Kral, ČEP)
  4. 1S 25, 1 (Kral, ČEP)
  5. 1S 28, 3 (Kral, ČEP)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Autor Samuel ve Wikizdrojích

Kategorie Samuel ve Wikimedia Commons