Samozvaný rytířský řád

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Samozvaný řád Sv. Brigity

Samozvaný rytířský řád (anglicky self-styled order, francouzsky ordre de fantaisie) je organizace, která se sama vydává za rytířský řád, ačkoliv jím podle mezinárodního práva není. Toto označení samo o sobě neznamená, že takováto organizace byla založena za účelem podvodu. Některé samozvané rytířské řády byly založeny za účelem obohacení se zakladatele, jiné jsou skutečnými dobročinnými organizacemi.

Každý pravý rytířský řád musí mít fons honorum, tedy zakladatele a patrona, kterým je suverénní panovník[1]. Může se jednat o republiku nebo o monarchu, přičemž monarcha může být buď vládnoucí, nebo může jít o pretendenta. Ačkoliv ve středověku mohl založit rytířský řád i šlechtic, který nebyl hlavou vládnoucího rodu, již po mnoho století to dle mezinárodního práva není možné. V současné době je jedinou církví, která má suverénní hlavu, katolická církev, protože papež je vládcem Vatikánu a Svatý stolec je subjektem mezinárodního práva, a tedy katolická církev je jedinou církví, která může založit rytířský řád a být jeho patronem. U pravoslavné církve je toto právo diskutováno u Jeruzalémského a Konstantinopolského patriarchátu(vzhledem k jisté omezené suverenitě pod tureckou nadvládou). U pretendentů, tedy hlav rodin, které již nevládnou, je dle mezinárodního práva možné, aby byly patrony již existujících rytířských řádů, nicméně právo zakládat nové rytířské řády je sporné. Tedy žádná soukromá osoba či soukromé společenství osob nemůže podle mezinárodního práva založit rytířský řád.

Samozvané řády sdílejí řadu společných charakteristik. Velmi často jsou vedeny falešnými šlechtici, podvodnými pretendenty či Episcopi vagantes (biskupy bez církví). Také často proklamují návaznost na řády, které zanikly již před staletími. Velmi oblíbené je proklamování návaznosti na templáře (rozpuštěné 1312) či na maltézské rytíře (existuje pět pravých řádů, ale desítky falešných)[2].

V řadě států, například ve Francii [3] a Itálii[4] je samotná činnost samozvaných rytířských řádů trestným činem.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Principles involved in assessing the validity of Orders of Chivalry
  2. The self-styled Orders of Saint John
  3. French Law and Unofficial Orders
  4. Italian Law and Unofficial Orders

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Self-styled orders ve Wikimedia Commons

  • Ordres et contre-ordres de chevalerie, Arnaud Chaffanjon, Mercure de France Paris 1982.
  • Faux Chevaliers vrais gogos, Patrice Chairoff, Jean Cyrile Godefroy Paris 1985.
  • The knightly twilight,Robert Gayre of Gayre, Lochore Enterprises Valletta 1973.
  • Orders of knighthood, Awards and the Holy See, Peter Bander van Duren, Buckinghamshire 1985.
  • World Orders of Knighthood and Merit, Guy Stair Sainty a Rafal Heydel-Mankoo, Burke's Peerage 2006.
  • Ephemeral Decorations, Gillingham, H. E. New York, 1935. American Numismatical Society: Numismatic Notes and Mongraphs 66.
  • Peter Kurrild-Klitgaard, Knights of Fantasy: an overview, history, and critique of the self-styled 'Orders' called 'of Saint John' or 'of Malta', in Denmark and other Nordic countries, Turku 2002, ISBN 951-29-2265-7