Samopal PPS

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Samopal PPS-43
PPS-43
Typ Samopal
Místo původu SSSR Sovětský svaz
Historie služby
Ve službě 1942 —
Války Druhá světová válka
Historie výroby
Konstruktér Alexej Sudajev
Počet vyrobených kusů okolo 2 milionů ks válečné výroby
Varianty PPS-42, PPS-43
Základní údaje
Hmotnost 3,36 kg (bez nábojů)
Délka 820 mm
Délka hlavně 272 mm
Typ náboje 7,62 x 25 TT
Ráže 7,62 mm
Kadence 500-600 ran/minutu
Úsťová rychlost 490 m/s
Zásobování municí schránkový zásobník na 35 nábojů

Samopal PPS-43 (rusky Пистолет-пулемёт Судаева / Pistolet-pulemjot Sudajeva, česky Samopal Sudajeva) byla sovětská automatická palná zbraň konstruktéra Alexeje Sudajeva. Byl určen zejména jako výzbroj výsadkových a tankových jednotek, kde měl nahradit méně skladný a těžší samopal Špagin PPŠ-41. Vyráběl se i v letech po druhé světové válce a byl používán v mnoha zemích světa.

Výroba a použití[editovat | editovat zdroj]

Tato materiálově nenáročná zbraň se začala vyrábět roku 1942 v primitivních podmínkách obklíčeného Leningradu pod označením Sudajev PPS-42. Tato verze byla vyrobena pouze v menším počtu kusů a v létě roku 1943 byla nahrazena vylepšeným typem Sudajev vzor 43 (PPS-43). Jen do konce roku 1943 bylo vyrobeno přes 46 tisíc kusů. Výroba byla zaváděna i jinde v SSSR a do konce války bylo vyrobeno okolo 2 milionů kusů.

Po druhé světové válce byly přebytečné samopaly dodávány do spřátelených rozvojových zemí v Evropě, Asii i Africe. Samopal byl licenčně vyráběn v Číně pod názvem typ 54 a v Polsku jako wz. 1943 nebo wz. 1943/52 s dřevěnou pažbou. Ve Finsku probíhala výroba kopií v ráži 9 mm pod označením Konepistooli m/44 a tento finský model byl později kopírován i v Německu pod názvem DUX-53 a DUX-59.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Téměř celý samopal Sudajev byl zhotoven z kovu. V porovnání s předchozím samopalem Špagin PPŠ-41 je lehčí, kompaktnější a lépe ovladatelný. Spotřeba materiálu byla oproti modelu PPŠ dvakrát menší a třikrát se snížil čas potřebný k výrobě jednoho kusu. Ve velké míře je u tohoto typu využito technologie lisování a svařování. Vrchní část těla, plášť hlavně a úsťová brzda byly vylisovány z jednoho plátu kovu. Do střední části byl vložen blok oceli, do něhož byla zalisována hlaveň. Vývrt hlavně byl pro zvýšení životnosti chromován. Přední část pláště hlavně byla opatřena kulatými otvory zlepšujícími chlazení zbraně. Sklopná ramenní opěrka byla připevněna na zadní části pouzdra závěru. Pistolová rukojeť byla vyrobena u prvních kusů ze dřeva, později byla vyráběna z černého plastu. Velmi jednoduché hledí ze dvou různě vysokých plátků se zářezy je určeno pro střelbu na vzdálenosti do 100 m a do 200 m. Páčka pojistky je umístěna před jazýčkem spouště. Segmentový schránkový zásobník pojmul 35 nábojů. Spoušťové ústrojí umožňuje pouze střelbu dávkou. Poměrně nevelká rychlost střelby (500-600 ran/min) místo 700-900 ran/min u PPŠ-41 umožňovala po získání cviku střílet jednotlivými ranami.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Chris Bishop - Encyklopedie pěchotních střelných zbraní - Jota Military 1998 - ISBN 80-7217-064-3
  • A. B. Žuk - Pušky a samopaly - Naše vojsko, Praha 1992 - ISBN 80-206-0150-3
  • (mc). Samopal PPS-43. Střelecký magazín. 2004, čís. 8, s. 24 - 25. ISSN 1211-4014.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]