Rukávečská obora (přírodní památka)

Přidat odkazy
Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Šablona:Infobox - chráněné území v Česku Rukávečská obora je přírodní památka ev. č. 376 v okrese Písek v katastrálním území obce Květov, která tvoří jen menší část stejnojmenné obory využívané pro hospodářské účely. Důvodem ochrany je fragment původního porostu acidofilních bikových bučin asociace Luzulo-Fagetum v přirozené oblasti svého rozšíření[1] na severním svahu kóty Oranice (538 m n. m.).[2] V dutinách těchto stromů hnízdí lejsek malý (Ficedula parva), strakapoud (Dendrocopos), datel černý (Dryocopus martius). V porostech žije chráněná ropucha obecná (Bufo bufo) a slepýš křehký (Anguis fragilis). Oblast přírodní památky je od roku 1998 obory oplocena, aby byla zajištěna přirozená reprodukce lesního porostu.

Ochrana lokality byla vyhlášena již v roce 1929, což z ní činí nejstarší chráněné území v okrese Písek.[3] Přírodní památka je spravována Správou AOPK České Budějovice a je součástí ptačí oblasti Údolí Otavy a Vltavy.

Historie

Kaple svatého Huberta nacházející se poblíž Tyrolského domu ležícího nedaleko hranice přírodní památky

První zmínky o místních lesích pocházejí ze 40. let 16. století, kdy jsou uváděny jako lovecký objekt. V roce 1734 jsou opět popisovány v rámci zprávy visitační komise, ve které se uvádí, že revír Rukáveč obsahuje silné dříví používané většinou pro potřeby panství. Další popis lesů z 19. století uvádí, že se na území celé obory nachází porosty VI. věkové třídy[p 1] se stromy se stářím přes 200 let. Samotné území přírodní památky bylo dlouhodobě výrazně ovlivněno zřízením obory podle nařízení z roku 1848, jelikož tím došlo ke zvýšení tlaku zvěře na místní ekosystém. Převážně vysoké stavy jelení zvěře chované pro účely lovu způsobovaly škody na přirozeném zmlazování porostu a současně černá zvěř vyžírala bukvice, čímž zamezovala přirozené obnově lesa. Vlivem toho vznikl les o stejném stáří s chybějící spodní etáží představující nejmladší stromy.[4] Od roku 1887 do obory přibyl i muflon.[5]

Ve zdejších lesích se dlouho dařilo i různým šelmám jako byli medvědi (zmiňován ještě v 17. století), vlci (v 18. století uváděn jako přemnožený) či kočky divoké (18. století).[4]

Na základě výnosu číslo 91505/29 ministerstva školství a národní osvěty ČSR ze dne 6. srpna 1929 došlo k vyhlášení chráněného území na ploše o rozloze 3 ha.[6] Tato část obory, která je dlouhodobě chráněna, je místními lesníky nazývána pralesem.[7] V roce 1983 proběhl na lokalitě invertarizační průzkum zaměřený na botaniku a lesnictví.[8] V roce 1992 byla lokalita přehlášena dle vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 395/92Sb., kterou se zaváděla nová označování chráněných území. K oplocení obory došlo v roce 1998 ve snaze zamezit přístupu divoké zvěře, což mělo zásadní pozitivní vliv na rozvoj přirozené obnovy stávajícího bukového porostu.[9] Oplocení nerespektovalo rozlohu vyhlášeného území z roku 1929 a ani rozlohu přehlášené přírodní památky z roku 1992.[8] V prosinci 2006 byl vydán plán péče o přírodní památku na období 1. ledna 2007 až 31. prosince 2020.[10] K roku 2010 se o lesy v oboře staral Lesní hospodářský celek, lesní správa Orlík nad Vltavou.[9]

Přírodní poměry

Přírodní památka se nachází v Jihočeském kraji v okrese Písek západně od Milevska v katastrálním území obce Květov. Je součástí stejnojmenné obory mající rozlohu 848 ha, která je prvkem lesního komplexu mezi obcemi Rukáveč a Květov.[11] Vlastní přírodní památka zabírá plochu 6,8349 ha, okolo níž je ochranné pásmo o šířce 50 metrů.[1] Její území leží nad levostranným přítokem Hrejkovického potoka přibližně 2 kilometry jihovýchodně od obce Květov na jih od silnice spojující Branice a Květov, nedaleko Tyrolského domu, což je lovecká chata vystavěná v roce 1810 v alpském stylu.[12] Nadmořská výška přírodní památky se pohybuje mezi 488 až 536 m n. m.[1]

Geologická stavba, reliéf a půdy

Podloží přírodní památky je tvořeno z větší části usměrněným biotitickým až amfibol-biotitickým granodioritem až křemenným dioritem červenského typu tvořící podloží mírnějších svahů. Nevýrazná vrcholová partie je tvořena dvojslídnou žilnou žulou středočeského plutonu. Jejím zvětráváním vznikla nesouvislá svahová suť v oblasti strmějšího svahu. V západní části památky vstupují do podloží intruze leukokrátních žilných žul. Na tomto podkladu se pak nachází půdní typ převážně v podobě kambizemě modální.[1][2] Jinak je půda tvořena kambizemí typickou kyselou a kambizemí dystrickou.[2]

Z geomorfologického hlediska je Rukávečská obora součástí Česko-moravské subprovincie, konkrétně Táborské pahorkatiny a jejího podcelku Písecká pahorkatina, v jejímž rámci spadá pod geomorfologický okrsek Milevská pahorkatina.[13] Její území leží na mírném severním svahu 538 metrů vysokého kopce Oranice v nadmořské výšce 488 až 536 m n. m.[1]

Podnebí a vodstvo

Most na přístupové cestě přes bezejmenný potok protékající poblíž severní hranice přírodní památky

Podle Quittovy klimatické klasifikace náleží přírodní památka do mírně teplé oblasti, konkrétně do okrsku MT10,[7] pro kterou je typické dlouhé léto, teplé a mírně suché, krátké přechodné období s mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem, krátká zima, která je mírně teplá a velmi suchá, s krátkým trváním sněhové pokrývky.

Oblast je odvodňována jedním z bezejmenných levostranných přítoků Hrejkovického potoka, který se vlévá do vodní nádrže Orlík, respektive do řeky Vltavy.[1] Oblast leží ve Středočeské pahorkatině, pro kterou jsou charakteristické průměrné roční srážky mezi 539 a 656 mm.[14]

Flora

Území je z botanického hlediska značně chudé, což zcela odpovídá charakteristickému složení lesa.[7] Les je tvořen acidofilní bikovou bučinou asociace Luzulo–Fagetum v přirozené oblasti svého rozšíření, která se vyskytuje na 98 % plochy chráněného území. Konkrétně se jedná o starý bukový les (Fagus sylvatica) o stáří některých stromů přes 225 let[9] s příměsí smrku ztepilého (Picea abies) a olše lepkavé (Alnus glutinosa).[1] Nejrozšířenějším lesním typem je zde svěží bučina šťavelová a kyselá bučina se šťavelem. Méně výrazně je zastoupena svěží bučina s bikou chlupatou, kyselá bučina biková, svěží dubová jedlina a vlhká bučina netýkavková.[7] Jelikož je oblast přírodní památky od roku 1998 oplocena, což zamezuje přístupu černé zvěře, dochází k přirozenému zmlazování porostu bukovými nálety.[9] Při pohledu na zastoupení jednotlivých lesních typů dle rozlohy připadá 3,37 ha (přibližně 50 %) na svěží bučinu, 3,18 ha (46 %) na kyselou bučinu a 0,27 ha (4 %) na vlhkou bučinu.[15]

Padlý strom na lokalitě

Pod stromy se nachází nepříliš bohaté bylinné patro s pokryvností 10 až 20 %,[1][9] ve kterém roste například bika hajní (Luzula luzuloides), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium) a jednotlivě i věsenka nachová (Prenanthes purpurea).[7] Ve vrcholové části památky místa s otevřenými plochami zarůstají třtinou rákosovitou (Calamagrostis arundinacea) a třtinou křovištní (Calamagrostis epigejos).[9]

Fauna

Z bezobratlých se v Rukávečské oboře vyskytuje stabilní populace silně ohroženého brouka pachníka hnědého (Osmoderma eremita), jenž obývá troucha starých padlých listnatých stromů.[7] Stejný biotop obývá i hlodník Dasycerus sulcatus. V mechu dále žije vzácný drabčík Syntomium aeneum a v ochranném pásmu byl popsán roháč obecný (Lucanus cervus).[2] Z hmyzu se zde dále vyskytuje zástupce dvoukřídlých bahnomilka Pedicia rivosa, bedlobytka Zygomyia valida, stonožka Cryptops parisi.[2]

Jelikož se na lokalitě nachází vzrostlé, staré stromy, je zde významný výskyt ptačích druhů vázaných na staré listnaté porosty.[7] V dutinách těchto stromů hnízdí několik párů lejska malého (Ficedula parva), vzácně holub doupňák (Columba oenas), sýc rousný (Aegolius funereus) a datel černý (Dryocopus martius).[7] V porostech žije chráněná ropucha obecná (Bufo bufo) a slepýš křehký (Anguis fragilis).[3]

Detail na postupně se zmlazující porost

Ochrana

Dlouhodobý cíl ochrany území si dává za cíl zachování jedinečného fragmentu staré autochtonní bučiny s pestrou aviofaunou a entomofaunou, která je vázána na staré listnaté porosty.[1] Z toho důvodu byla přírodní památka v roce 1998 oplocena, aby se zamezil přístup převážně černé zvěře do lokality, což vedlo k opětovnému zmlazování porostu náletovými buky. Staré porosty jsou stále v plodném věku dávajícím naději do budoucna, že se porost podaří přirozeně obnovit.[9] Po dohodě s majitelem pozemků taktéž nyní nedochází k odstraňování odumřelého dřeva z lokality, což přispívá k větší druhové rozmanitosti.[9]

V průběhu druhé poloviny 20. století docházelo k vyřezávání části mladých smrků na lokalitě, nicméně v severních a jihovýchodních oblastech území jsou stále přítomny. V severní části území tvoří dokonce významné zastoupení (dosahující až 30 %).[9] Současně taktéž dochází k postupnému vnášení jedle (Abies alba) na lokalitu s cílem dosáhnout jejího zastoupení mezi 5 až 15 %.[16]

Pohled na bylinné patro pod stromy

Ve snaze vyloučení možnosti, že by starý bukový porost mohl být poničen větrem, je v plánu péče doporučováno, aby v oblasti ochranného pásma nedocházelo k těžbě stromů a vznikům holosečí.[8] Plán taktéž doporučuje vyhotovit nové zaměření hranic přírodní památky dle současného oplocení.[8]

Turismus

V současnosti je samotné území přírodní památky oploceno, což vedlo k vyloučení turistů z prostor chráněného území a jakéhokoliv vlivu na toto území.[5] Oblast je tedy pro turisty volně nepřístupná.[2] Nicméně na přístupové lesní cestě vedoucí k severovýchodní části přírodní památky je umístěna malá informační cedule popisující lokalitu.[8]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Rozdělení používané pro označení stáří porostu obhospodařovaných pásečným způsobem. Věková třída pak zahrnuje všechny porosty, u kterých se věk neliší o více než 20 let. VI. třída označuje stáří stromů 101–120 let.

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h i Plán péče. S. 2.
  2. ↑ a b c d e f ALBRECHT, Josef a kolektiv. Chráněná území ČR VIII. – Českobudějovicko. 1. vyd. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, 2003. ISBN 80-86064-65-4. S. 290. 
  3. ↑ a b Turistika - Přírodní památky Písecka [online]. mirovice.mirovicko.net [cit. 2013-03-17]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b Plán péče. S. 4.
  5. ↑ a b Plán péče. S. 5.
  6. ↑ Plán péče. S. 1.
  7. ↑ a b c d e f g h Plán péče. S. 3.
  8. ↑ a b c d e Plán péče. S. 10.
  9. ↑ a b c d e f g h i Plán péče. S. 6.
  10. ↑ Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené planpecestr není určen žádný text
  11. ↑ Schwarzenberg.cz – Rukávečská obora [online]. [cit. 2013-03-17]. Dostupné online. 
  12. ↑ TOUŠLOVÁ, Iveta; PODHORSKÝ, Marek; MARŠÁL, Josef. Toulavá kamera 1. [s.l.]: Freytag & Berndt, 2005. ISBN 80-7316-228-8. S. 12. 
  13. ↑ DEMEK, Jaromír, a kol. Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Brno: Academia, 1987. 584 s. S. 78–79. 
  14. ↑ Mezi stromy - Středočeská pahorkatina [online]. Nadace dřevo pro život [cit. 2013-06-09]. Dostupné online. 
  15. ↑ Plán péče. S. 7.
  16. ↑ Plán péče. S. 8.

Literatura

  • ALBRECHT, Josef a kolektiv. Chráněná území ČR VIII. – Českobudějovicko. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, 2003. 807 s. ISBN 80-86064-65-4. Kapitola Rukávečská obora, s. 290. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Rukávečská_obora_(přírodní_památka)&oldid=15043915“