Romové v Česku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Romská menšina v Česku)
Romové
Tamara Černá: Děti Hrušova
Tamara Černá: Děti Hrušova
Populace
13 150 (sčítání 2011)[1]
262 000 (kvalifikovaný odhad)[2]
Jazyk(y)
čeština, romština, slovenština, maďarština
Náboženství
křesťanství
Mapa počtu obyvatel Česka, kteří se při sčítání lidu z roku 2011 označili za Romy:
     >200 na 100 tisíc obyvatel
     100–199 na 100 tisíc obyvatel
     74–99 na 100 tisíc obyvatel
     50–74 na 100 tisíc obyvatel
     25–49 na 100 tisíc obyvatel
     10–24 na 100 tisíc obyvatel
     <10 na 100 tisíc obyvatel

Romové (včetně početně malé skupiny Sintů) představují nejpočetnější etnickou menšinu v České republice,[3] a to přesto, že se k romské národnosti při sčítání lidu 2011 přihlásilo pouze 13 150 obyvatel.[1] Na základě odhadů koordinátorů pro záležitosti romské menšiny pracuje Úřad vlády ČR s odhadem 240 300  etnických Romů, což jsou asi 2,2 % obyvatel České republiky.[3] Romštinu jako svůj rodný jazyk (nebo jeden z rodných jazyků) uvedlo celkem 40 370 obyvatel.[4] Podle odhadů Evropského centra pro práva Romů z roku 2003 je Romů v České republice mezi 250 000 a 300 000.[5] Podle kvalifikovaného odhadu ve vládním dokumentu Strategie rovnosti, začlenění a participace Romů 2021 - 2030 žije v Česku asi 262 000 Romů.[2][6]

Do střední Evropy a na území dnešní České republiky Romové přicházeli asi od konce 14. století. V současnosti zde žije několik větví romského národa. Romové v ČR patří mezi skupiny, které jsou nejvíce postižené sociálním vyloučením,[7][8][9][10] a to se všemi negativními důsledky tohoto jevu. Konkrétně to jsou: nízká úroveň dosaženého vzdělání, vysoká nezaměstnanost a kriminalita. Podle vládního odhadu se jedná zhruba o 110 000 osob.[6] V postojích české veřejnosti se také projevuje silné protiromské naladění.[11]

Nejvýznamnější a nejpočetnější skupinou (asi 75–85 %) jsou „Slovenští Romové“ (Olašskými Romy hanlivě nazývaní „Rumungři, Rumungro“, což vzniklo z Rom ungro, tedy Rom uherský,[12][13]) kteří na území Čech a Moravy přišli po druhé světové válce, během níž byla značná část původních českých Romů vyhlazena. Další významnou větví romského národa jsou Olašští Romové (asi 10 %), kteří začali přicházet z uherského Valašska v druhé polovině 19. století, a zbývající část tvoří původně maďarští Romové a v nepatrném počtu také němečtí Sinti (Sintové).[14]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Středověk a raný novověk[editovat | editovat zdroj]

První zpráva z našeho území, kterou lze pravděpodobně vztáhnout na Romy, pochází z Dalimilovy kroniky. Její autor se zmiňuje o potulných Kartasech, kteří přišli do Českých zemí roku 1239 nebo 1240, žebrali slovy Kartam bóh (romsky Mám hlad), byli podivně oblečení. Údajně vyzvídali pro Mongoly, kteří roku 1241 vpadli do Evropy. Z roku 1416 pochází nejstarší známá přímá zmínka o Cikánech, kdy soudobý kronikář zaznamenal: Toho roku se po české zemi toulali cikáni a okrádali lidi.[15] Rovněž z počátku 15. století pochází zmínka o černém Cikánovi v popravčí knize Rožmberků. Autor Jna. (farář Josef Ješina) v Ottově naučném slovníku popisuje, že za husitských dob česká snášenlivost lákala do země ještě větší počet Cikánů, kteří se po Čechách rozšiřovali „valně a volně“, přičemž v jižních Čechách a v Praze pokojně žili i ve 2. polovině 15. století, a v dobách pronásledování v západní Evropě nacházeli v Čechách útočiště. Byli však podezírání ze spolčování s Turky a paličství v jejich prospěch. 21. dubna 1688 vydal císař Leopold I. dekret o vypovězení Cikánů z české země, avšak ten se ukázal neúčinným a do Čech přibývali další Cikáni z Moravy a Slezska.

Reskript z 2. července 1697 prohlásil Cikány za psance, každý dopadený muž mohl být beztrestně zabit. Následovala rozsáhlá krvavá štvanice proti romskému obyvatelstvu, avšak přesto ještě další uherští Cikáni pronikali do lesů jižních Čech. Za Josefa I. z Uher a Moravy pronikaly další skupiny, které byly státem stíhány a jejichž členové byli při dopadení věšeni a mrzačeni, vojenským zákrokem byli pak Cikáni vyhnáni. Karel VI. vydal 20. června 1721 další dekret, v němž prohlásil cikány za psance i včetně žen, vraždění se nyní rozšířilo i na ženy. Marie Terezie represe zmírnila; dekretem z roku 1749 nařizovala vypovídání dopadených Cikánů ze země, při návratu mrskání a ocejchování, trest smrti byl až za třetí návrat, přičemž v Moravském markrabství bylo od roku 1751 zmrskání stanoveno už při prvním dopadení. Císařské výnosy zmocnily jednotlivé země, aby krajským hejtmanům umožnily s pomocí vojska a místního obyvatelstva provádět tzv. vizitace, tedy prohledávat těžko přístupné oblasti a vyhledávat v nich Cikány.

Osvícenská asimilace[editovat | editovat zdroj]

Roku 1751 vydala Marie Terezie nový dekret, který umožňoval vyhošťovat již pouze cizí Cikány, zatímco domácí měli být odesíláni do svých rodišť, která měla povinnost se o ně postarat. Od počátku 60. let 18. století zahájila císařovna systematický projekt usazování a asimilace Cikánů k rolnickému životu, zejména v Sedmihradsku a v Uhrách. Součástí asimilačních opatření bylo i nahrazení slova „cikán“ výrazy Novomaďar, novorolník či novoosadník a nahrazování cikánských příjmení necikánskými, zákaz používání cikánského jazyka i specifických cikánských oděvů, zákaz působení cikánských starostů (vajdů) a povinné přijetí katolické víry. Za konkubinát (za nějž bylo považované jakékoliv soužití neuzavřené podle státních standardů, tedy církevním sňatkem – tradiční cikánský obřad stát neuznával) byly stanoveny fyzické tresty a nemanželské děti mohly být rodičům odebírány a předávány k výchově do řádných rodin. Důraz byl kladen i na povinnou školní docházku a dodržování hygienických zásad. Josef II. v programu asimilace pokračoval, na Moravě k usazování Cikánů využil pozemků zabavených rušeným církevním řádům a klášterům. Například roku 1784 rozhodl císař o usazení cikánských rodin v 18 moravských a 2 slezských obcích; dlouhodobě přetrvaly takto založené osady jen v 5 z nich, přičemž nejvýznamnější, v Bohusoudově u Jihlavy a v Oslavanech, zanikly až následkem romského holokaustu za druhé světové války. V Čechách asimilační program neproběhl.[16]

Ojediněle však docházelo i v době osvícenství k brutálním proticikánským akcím, například ve vykonstruovaném Hontianském procesu v roce 1782 bylo 40 Cikánů popraveno kvůli domnělému kanibalismu, ač přiznání byla vynucena mučením a dodatečně se domnělé oběti našly živé a zdravé.[17]

Počátky české romistiky[editovat | editovat zdroj]

Za prvního českého romistu je na přelomu 18. a 19. století považován Antonín Jaroslav Puchmajer, básník a překladatel, který roku 1819[18] sepsal dílo Romáňi Čib, das ist Grammatik und Wörterbuch der Zigeuner Sprache, nebst einigen Fabeln in derselben. Dazu als Anhang die Hantýrka oder die Čechische Diebessprache, první dílo o romském jazyce na území Čech, sepsané v němčině. Obsahuje stručný nástin gramatiky a základní romsko-německý slovník. V příloze je krátký slovník českého zlodějského argotu zvaného hantýrka; záměrem Puchmajera bylo ukázat, že romština a hantýrka jsou dva nepříbuzné jazykové kódy (částí tehdejší české veřejnosti občas zaměňovány). Dílo vyšlo posmrtně v roce 1821.

Na jeho práci posléze navazoval v 80. letech 19. století Josef Ješina, farář ve Zlaté Olešnici v Jizerských Horách[19]. Zabýval se studiem kultury kočovných Romů, jejich tradic a jazyka. Ve spolupráci s páterem Františkem Ulrichem pracoval na lingvistickém mapování romštiny. Rodilé mluvčí zval na olešnickou faru či je navštěvoval v jejich komunitách, projevoval aktivní zájem se romsky dorozumět. Byl autorem např. cvičebnice romštiny a česko-romského slovníku se sbírkou romských pohádek a bajek vydaného roku 1889[20].

Československo[editovat | editovat zdroj]

Pozdější policejní opatření proti Romům splývala s opatřeními proti tulákům. 14. července 1927 vydala československá vláda Zákon o potulných cikánech (117/1927 Sb. n. a z.), který umožňoval pořizovat zvláštní policejní soupisy kočovného a do jisté míry i usedlého cikánského obyvatelstva a upravoval vydávání cikánských legitimací a kočovnických licencí (kočovnických živnostenských listů). Československý zákon byl inspirován francouzským zákonem o kočovnících z roku 1912 a bavorským zákonem „o cikánech a zahalečích“ z roku 1926. Tento zákon se ale netýkal ani tak etnických Romů, jako spíše osob s tuláckým způsobem života; postihováni byli dle něj „nejen Cikáni z místa na místo se toulající, nýbrž i jiní tuláci po cikánsku žijící, a to v obojím případě i tehdy, mají-li po část roku – hlavně v zimě – stálé bydliště“ (§ 1).

Roku 1935 byla vydána kniha „Učebnice pátrací taktiky“ majora četnictva Rudolfa Košťáka, která byla schválena ministerstvem vnitra.[21] Obsahuje formuláře „cikánský evidenční list“ či „výkaz potulné tlupy“, přičemž jedna kapitola se nazývá „kontrola cikánské tlupy“.

Romský holokaust[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Porajmos.

14. prosince 1937 vydal říšský vůdce SS a šéf německé policie Heinrich Himmler výnos o preventivním potírání zločinnosti, který mezi asociály jmenoval cikány, cikánské míšence a cikánským způsobem kočující osoby, které řádně nepracovaly a prováděly trestnou činnost. V červenci 1938 začali být Romové v Říši hromadně vězněni a deportování do koncentračních táborů. 8. prosince 1938 vydal říšský vůdce SS a šéf německé policie Výnos o potírání cikánského zlořádu, který nařídil podchycení všech Romů, romských míšenců a romským způsobem kočujících osob. V říjnu 1939 provedla říšská kriminální policie soupis všech Romů starších 6 let a zakázala jim volný pohyb. 10. července 1942 vydal obdobné nařízení o soupisu Romů i velitel protektorátní neuniformované policie. Dosavadní kárné pracovní tábory byly změněny na romské sběrné tábory.[22]

Romové během komunistického režimu 1948–1989[editovat | editovat zdroj]

Krátce po válce se počet Romů v českých zemích odhadoval mezi 600 až 1000 osobami. První oficiální poválečný soupis cikánské národnosti z roku 1947 však již hovoří o 101 190 lidech romského etnika na území celého Československa, z toho 16 752 připadalo na české země a 84 438 na Slovensko. Prudký nárůst romské populace v české části Československa byl zapříčiněn masovou migrací z bezútěšného prostředí romských osad na území Slovenska a potřebou dosídlit české pohraničí po odsunu Sudetských Němců. Většina Romů ale nechávala své příbuzenstvo na Slovensku, zasílala jim peníze a příležitostně je navštěvovala.[23]

V říjnu roku 1958 nabyl platnost zákon č. 74 o „trvalém usídlení kočujících osob“.[24] V paragrafu 1 se hovoří o tom, že Národní výbory poskytují osobám, které vedou kočovný způsob života, všestrannou pomoc, aby mohly přejít k usedlému způsobu života; zejména jsou povinny těmto osobám pomáhat při opatřování vhodného zaměstnání a ubytování a působit vhodnými výchovnými prostředky soustavně k tomu, aby se stali řádnými pracujícími občany. Třetí paragraf vyjmenovává sankce: „Kdo setrvá při kočovném způsobu života, přestože mu byla poskytnuta pomoc k trvalému usídlení, bude potrestán pro trestný čin odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta.“

Ačkoliv zákon byl formulován obecně vůči všem osobám bez trvalého bydliště, směřoval zejména proti romskému etniku. Často byla úřední „pomoc“ vnucena Romům, kteří byli v Čechách a na Moravě za prací a své trvalé bydliště měli v některé východoslovenské osadě. Byli přinuceni se s celou svou rodinou přestěhovat do místa výkonu svého zaměstnání.

Jak píše Rudolf Dzurko ve své vzpomínkové knize: „V roce 1959 udělali komunisti oficiální soupis kočujících cikánů a já jsem do toho taky tenkrát spadnul, i když jsem nekočoval a ani nikdy jsem neseděl v cikánským voze s plachtou. Koho tenkrát chytli na ulici, toho sebrali a odvedli na národní výbor. Slibovali, že budou dávat cikánům nový byty. Brali nám otisky prstů, fotografovali nás jako zločince a do občanky jsme dostali razítko: Vzati do celostátní evidence.“[25]

J. Červeňák zase uvedl: „Jedenkrát jsme dostali policejní přípis, že za námi v určitý den přijedou na statek a že nemáme nikam chodit. (...) Posadili nás a pak jednoho po druhém volali dovnitř. Namáčeli nám prsty do jakési barvy a dělali nám otisky na papír. Nikdo nám nevysvětlil, proč to s náma provádějí. Vzali si od nás občanky (...) a zapsali: „Byl vzat do cikánského soupisu“.[26]

V případě opravdu kočovných Romů, ponejvíce těch olašských, probíhalo usazování radikálními metodami, policie během nočních razií prořezávala kola maringotkám, a odváděla nebo střílela koně. Během šedesátých let drtivá většina Romů podlehla tlakům a usadila se v přidělených bytech. V časopise Demografie z roku 1962 vyšel článek o tom, že „Otázkou není, zda cikáni tvoří národ (...) otázkou je, jak je asimilovat.“[27]

„Cikánská otázka“ pronikla také do budovatelské literatury. V knize Děti kapitána Kohla se cikáni sbližují s policejními důstojníky, od kterých se učí „pravým hodnotám“ a civilizovanosti.

V roce 1965 byl usnesením ÚV KSČ a vlády Československa zřízen Vládní výbor pro cikánské obyvatelstvo, jehož hlavním úkolem byla tzv. politika odsunu a rozptylu. To znamenalo zapojit do pracovního procesu všechno Romy, zničit jejich osady a populaci rovnoměrně rozptýlit po celém Československu, přičemž byl kladen důraz na to, aby jejich koncentrace nikde nepřesáhla pět procent. Tradiční romské velkorodiny tak byly naprosto rozvráceny a romští jedinci si často ani nemohli vybrat, do které části Československa jít – byli bez konzultací přemístěni.

S příchodem Pražského jara v roce 1968 došlo k emancipaci romského hnutí, přičemž v listopadu schválilo ministerstvo vnitra stanovy celorepublikového Svazu Cikánů-Romů, jehož hlavní činností byl boj za uznání romského etnika jako oficiální státní menšiny. V roce 1973 byl Svaz donucen svou činnost ukončit, aniž by svého hlavního cíle dosáhl.

V roce 1970 byla politika odsunu a rozptylu odvolána na území ČSR, na území SSR se tak stalo o dva roky později. Usnesením vlády byla přijata koncepce společensko-kulturní integrace. Přes vstřícný název této koncepce Romové začali být de facto segregováni.

Charta 77 snahu vládních struktur reflektovala v jednom svém dokumentu: „Takzvaná řešení cikánské otázky se převážně omezují na represivní opatření, která mají často ráz celostátních kampaní, o nichž se většinová populace nedozví“.[28]

Romové začali být odsouváni do ghett na okrajích měst (např. sídliště Chanov, kde byly koncentrováni Romové z Mostu.[29]) Romské děti byly na základě tendenčních testů přesouvány do zvláštních škol a zároveň ve velkém rozsahu odebírány rodinám do dětských domovů.

Podobný přístup přetrvával i v osmdesátých letech. Přístup státu se však stal nekonzistentním. Romové stále nebyli registrovanou státní menšinou, avšak policie a místní národní výbory si jejich etnicitu poznamenávali. Rozhodující přitom nebyla sebeidentifikace zúčastněného, ale názor zapisujícího.

Postkomunistická éra[editovat | editovat zdroj]

Po pádu komunistických režimů se vyhrotil kontrast mezi částmi společnosti vyžadujícími tvrdší represi a kritizujícími neúčinnost sociálního systému a jeho zneužívání ze strany Romů a částmi společnosti usilujícími o integraci Romů a kompenzaci jejich sociálního znevýhodnění. Jako cesta k řešení začalo být vedle asimilace a dorovnávání šancí považováno také kultivování specifické romské identity a kultury; tyto snahy však měly omezený dopad a nestačily čelit prohlubování problémů ve společnosti.

Na přelomu 20. a 21. století začaly zájem Romů přitahovat například Spojené království a Kanada. Zpočátku některým motivovaným Romům umožnily tyto země úspěšnou asimilaci, avšak pod náporem větších skupin, které začaly neúměrně zatěžovat štědré sociální systémy těchto zemí, se tyto státy začaly dalšímu přílivu romských přistěhovalců z Česka bránit. Etnické souvislosti těchto opatření však kvůli politické korektnosti nemohou být oficiálně přiznávány, byť fakticky mohou hrát roli například v metodice rozhodování o žádostech o víza.[zdroj⁠?] Kvůli hromadným exodům českých Romů do Kanady obnovila Kanada v červenci 2009 pro Českou republiku všeobecnou vízovou povinnost, podobně dlouhodobě přistupuje Kanada i k Bulharsku a Rumunsku.[zdroj⁠?]

Medializován byl v letech 1998–2000 například spor o zděný plot, který měl oddělovat holobyty u Matiční ulice v Ústí nad Labem od běžné obytné zástavby na druhé straně ulice. Po dlouhá léta se táhne politický spor o budoucnost vepřína v Letech u Písku, který se nachází v blízkosti někdejšího českého internačního tábora pro Romy z doby nacismu. Mezi typické představitele protiromských extremistických uskupení patří zakázaná Dělnická strana, jejíž demonstrace v Litvínově a následný pokus proniknout na sídliště Janov ukončil policejní zásah.[30]

V dubnu 2009 provedla skupina neonacistů žhářský útok na dům ve Vítkově, obydlený romskou rodinou. Následkem útoku byli popáleni tři lidé; nejvážněji byla popálena dvouletá holčička.[31]

Z výzkumu organizace CVVM v roce 2019 vyplynulo, že vztah Romů a Čechů je v současnosti nejlepší za posledních 20 let. Pozitivně soužití Čechů a Romů dotazníku vnímalo 23 % lidí, což je historicky nejlepší výsledek. Za příčinu toho se považuje větší zájem médií, která se romské problematice věnují. Podle některých se na tom podepsal i populární seriál Most! odvysílaný na začátku roku 2019 Českou televizí, jenž se kolem romské tematiky točil. Nadále mají problematický vliv na vnímání Romů politikové, například prezident Miloš Zeman v roce 2018 pronesl: „Rozhodně nejsem přítelem komunismu, ale za komunismu Romové museli pracovat.“[32]

Počet Romů v Česku
(odhad pro rok 2017)[33]
Kraj Počet Podíl obyvatel
Hlavní město Praha 18 000 0,5–1%
Jihočeský kraj 7 000 1–2%
Jihomoravský kraj 20 700 1–2%
Karlovarský kraj 13 400 4–5%
Královéhradecký kraj 10 100 1–2%
Liberecký kraj 19 400 4–5%
Moravskoslezský kraj 31 300 2–3%
Olomoucký kraj 12 400 1–2%
Pardubický kraj 4 800 0,5–1%
Plzeňský kraj 16 100 2–3%
Středočeský kraj 15 100 1–2%
Ústecký kraj 63 500 7–7,8%
Kraj Vysočina 5 900 1–2%
Zlínský kraj 2 600 0,5–1%
ČR 240 300 2,2%

Sociální situace[editovat | editovat zdroj]

Mladá Romka z Česka jako družička na svatbě
Romská žena z Česka

Až 57 % Romů žijících v Česku a nacházejících se v produktivním věku bylo v roce 2009 nezaměstnaných.[34] To bylo způsobeno zejména jejich nízkou kvalifikací a s ní spojeným odmítáním, často také neochotou zaměstnavatelů přijímat je do pracovního poměru. Dalším důvodem bylo také nevhodné nastavení sociálního systému, neboť pro některé lidí je výhodnější pobírat sociální dávky než pracovat. Nezaměstnanost a chudoba části romské populace vede k vytváření romských ghett a zvýšené kriminalitě. Mnoho Romů se stávalo obětí lichvy.[35][36][37][38][39][40]

Problémy mezi Romy a většinovou populací byly zjištěny dotazníkovým průzkumem mezi romskými poradci a asistenty. Tento průzkum byl proveden Institutem pro kriminologii a sociální prevenci Ministerstva spravedlnosti České republiky. Zjištěné problémy byly rozděleny do následujících skupin:[41]

  1. Sociální problémy, kam spadá nezaměstnanost Romů nebo špatná bytová situace. Romům je vytýkán příjem sociálních podpor jako jediného zdroje obživy a nechuť se zapojit do pracovního procesu.
  2. Problémy v občanském soužití, například v sousedských vztazích, hlučnost a nepořádek v okolí bydliště. S tímto problémem se potýká 33 českých měst s více než 7000 obyvateli.
  3. Trestná činnost Romů, kterou jako problém vnímá 19 měst, poměrně rovnoměrně rozmístěných po celé České republice . Často jde i o trestnou činnost dětí a někdy i trestnou činnost s rasovým podtextem.
  4. Problémy Romů s drogami, alkoholem a prostitucí. Stěžuje si na ní 11 zkoumaných měst ze 170, nejvíce v severních, západních a východních Čechách.
  5. Problémy v komunikaci mezi Romy a většinovou společností a při jednání s úřady. Vyplývají z nepochopení zvláštností romského etnika a rozšířeného požadavku na asimilaci Romů. Problém byl zaznamenán v 10 městech, zejména v jižních a severních Čechách.
  6. Rasismus, netolerance a předsudky vůči romskému obyvatelstvu se projevují ve 23 městech, nejvíce v jižních (29 % měst) a severních Čechách (21 % měst).
  7. Diskriminace Romů ve službách, především časté nevpouštění Romů do restaurací a kulturních zařízení. Tento problém uvádějí tři města.

Důsledkem problémů soužití s Romy je mj. i silně protiromské naladění velké části českého obyvatelstva.[42] To vyúsťuje i v protiromské pochody,[zdroj⁠?] které ale bývají odsuzovány za nacistický charakter.[zdroj⁠?] Pokud se z domu činžovního vystěhují Romové, získávají byty v něm výrazně na ceně.[43] Romy za sousedy nechce většina obyvatel České republiky. Jednotlivé průzkumy se liší, ale Romy za sousedy nechce cca 75–80 % lidí. Za zcela nepřijatelné by to pokládalo 40 procent dotázaných, dalších 26 procent by to neslo těžce a 24 procentům by to nebylo příjemné.[44][45][46]

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Josef Wolf ve své knize z roku 2000 uvádí, že až 30 % Romů v České republice je negramotných. Jen 4 % mají dokončené středoškolské vzdělání.[47] Romské děti jsou častěji než děti většinové populace umísťovány do praktických základních škol (jde o bývalé zvláštní školy). Např. v 60. letech 20. století bylo v Praze-Nuslích prakticky 100 % romských dětí zařazeno do zvláštní školy.[48] Odhady počtu romských dětí na základních školách praktických se liší. Pohybují se však v rozmezí cca 30 až 80 % z romských žáků.[49][50][51] Podle výzkumu kanceláře ombudsmana je ve speciálních školách 32–35 % romských žáků.[52]

Tento stav byl opakovaně kritizován ze strany organizací jako Český helsinský výbor či Amnesty International a označován za segregační.[53][54] Ve svém rozsudku se proti této praxi vyslovil i Evropský soud pro lidská práva (jeho prvoinstanční rozhodnutí bylo však opačné).[55]

Vysvětlení vysokého počtu Romů na zvláštních školách jsou různá. Některá hovoří o jazykové bariéře, hodnotovém systému a sociálně-kulturním handicapu.[56] Jiné vysvětlení nabízí například psycholog Petr Bakalář, který jako možnou příčinu tohoto stavu uvádí, že testy zjištěnou nižší inteligenci Romů oproti většinové populaci lze přinejmenším zčásti připsat genetickým faktorům.[57][58] Psychologové Anna Páchová a Miroslav Rendl tuto tezi odmítají a tvrdí, že slabší výsledky romských dětí v inteligenčních testech jsou zásadním způsobem ovlivněny socio-kulturním prostředím, v nichž vyrůstají. Dokazují to tím, že horší výsledky se objevují zvláště při tzv. pretestech, ale pokud se s dětmi pracuje, v retestech se od běžné populace liší jen nepatrně (na hranici statistické chyby).[59] Výzkum z Rumunska rovněž akcentuje negativní vliv prostředí.[60]

Ze strany některých autorů a sdružení je teze o tom, že mají základní školy praktické segregační charakter, odmítána. Poukazují zejména na skutečnost, že do nich nemůže být žák zařazen bez souhlasu svého zákonného zástupce.[61][62]

Kriminalita[editovat | editovat zdroj]

V současnosti policie nevede evidenci trestných činů a přestupků, ve které by sledovala etnický původ pachatelů.[63] Podle československých údajů z roku 1992 byl podíl Romů na trestné činnosti v ČR 16 %, tj. třikrát až pětkrát vyšší než jejich podíl v populaci, pokud se přihlédne k věku pachatelů (nejčastěji do 30 let), v absolutním srovnání byl podíl Romů zhruba osmkrát vyšší. Říčan (1998) uvádí, že 20–30 % ekonomicky aktivní romské populace získává prostředky k obživě nelegálně (prostitucí, překupnictvím a jinou majetkovou trestnou činností). Podíl recidivistů je u Romů vyšší. Podle Říčana se Romové dopouštějí velkého množství trestných činů a přestupků, jež se nestíhají pro liknavost policie a mezery v zákonech řešit. Na počátku 90. let byly pro Romy charakteristické následující typy trestné činnosti: mravnostní (podíl na celkové kriminalitě v ČSFR 25 %, ČR 20 %), násilná (ČSFR 17 %, ČR 13 %), krádež vloupáním (ČSFR 27 %, ČR 22 %) a krádež prostá (ČSFR 24 %, ČR 19 %).[64]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Kvůli nedostatku písemných pramenů není zcela jasné, jak vypadala religiozita Romů v dřívější době. Již brzy po příchodu do Evropy se Romové hlásili k náboženství majoritní společnosti, tedy ke křesťanství, zároveň si uchovávali určité vlastní náboženské představy a praktiky.[65] Jedná se například o revenantismus (vracení se mrtvých, tzv. mulů), osobitá funkce kleteb a přísah, mimořádný význam obrazů a soch světců nebo představy o výsadním právu Romů dostat se po smrti do nebe.[66] Mnohé tyto démonologické či magické představy ale nemusí být nutně specificky romské, mohly vycházet i z dřívější venkovské lidové zbožnosti majoritních obyvatel.[67]

V posledních dvaceti letech probíhá mezi Romy v České republice a na Slovensku výrazná evangelizační vlna nových náboženských hnutí (Letniční hnutí, Slovo života, Svědkové Jehovovi) a dalších tradičních církví.[68]

Od roku 2005 se Romům v oblasti Frýdlantského výběžku ne severu České republiky věnuje Jednota bratrská, která pro ně v roce 2011 založila samostatný sbor nazvaný Nevo Dživipen,[69] což v překladu z romštiny znamená „Nový život“.[70]

Romské osobnosti v Česku[editovat | editovat zdroj]

Mezi české romské osobnosti patří například (v abecedním pořadí):

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

ikona
Tento seznam referencí potřebuje upravit.
Tento článek obsahuje reference, které nemají standardní formu. Přidejte prosím doplňující informace a upravte je do podoby standardních citací. Pomůžete tím udržet ověřitelnost a jednotný vzhled a styl článků.
  1. ↑ a b iHned.cz. K romské národnosti se veřejně hlásí 13 150 lidí. Méně než k Rytířům jedi ze Star Wars
  2. ↑ a b Vláda schválila Strategii rovnosti, začlenění a participace Romů 2021 - 2030 | Vláda ČR [online]. [cit. 2021-07-18]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Zpráva o stavu romské menšiny v České republice za rok 2017. Praha: Úřad vlády České republiky, 2017. 63 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7440-220-3. Kapitola Informace o romské národnostní menšině. 
  4. ↑ SLBD 2011 Tab. 614b Obyvatelstvo podle věku, mateřského jazyka a pohlaví
  5. ↑ http://romove.radio.cz/cz/clanek/18884
  6. ↑ a b DOKUMENT: Vláda schválila Zprávu o stavu romské menšiny v roce 2019. Stále převládají předsudky, nejhorší je oblast bydlení, význam vzdělání u Romů roste. romea.cz [online]. [cit. 2021-07-18]. Dostupné online. 
  7. ↑ HISTORICKÉ OKÉNKO: Dokument Charty 77 „O postavení Cikánů-Rómů v Československu“, z prosince 1978 , online: www.romea.cz/…
  8. ↑ Stanislav Holubec, Teorie vzdělanostních nerovností a romské prostředí, online: userweb.pedf.cuni.cz/paideia/...
  9. ↑ (European Roma Rights Center), A Special Remedy: Roma and Schools for the Mentally Handicapped in the Czech Republic, chapter 3: Roma in Remedial Special Schools in the Czech Republic, online: unpan1.un.org/ Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine.
  10. ↑ Třetinu žáků ve zvláštních školách tvoří romské děti, tvrdí ombudsman, Nachrichtenportal Týden.cz z 6. června 2012, online: www.tyden.cz/
  11. ↑ Češi propadají anticikánismu, každý druhý tu Romy nechce, zjistil průzkum. idnes.cz [online]. 2010-12-09 [cit. 2015-06-14]. Dostupné online. 
  12. ↑ Pavel Pečínka: Společenství Romů na Moravě
  13. ↑ Interkulturní vzdělávání [online]. Člověk v tísni, 2001–2002 [cit. 2017-06-14]. Kapitola První pokus o asimilaci, s. 38. Dostupné online. 
  14. ↑ Struktura romského společenství u nás, [1]
  15. ↑ Ze starých letopisů českých. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1980. Kapitola 1416, odst. 59, s. 50. 
  16. ↑ Jana Horváthová: Kapitoly z dějin Romů Archivováno 12. 3. 2005 na Wayback Machine., kap. 9 První pokus o asimilaci, součást příručky Interkulturní vzdělávání II, Člověk v tísni, projekt Varianty, 2002
  17. ↑ NEČAS, Ctibor; MIKLUŠÁKOVÁ, Marta. Romové za vlády Marie Terezie a Josefa II.. Radiožurnál [online]. 2017-01-24 [cit. 2021-04-10]. Dostupné online. 
  18. ↑ KDO BYL KDO - čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. libri.cz [online]. [cit. 2021-02-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-10-28. 
  19. ↑ Romano Hangos. www.romanohangos.cekit.cz [online]. [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. 
  20. ↑ Digitální knihovna Kramerius. ndk.cz [online]. [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. 
  21. ↑ http://www.ahasweb.cz/dokumenty/ucebnice_policejni_patraci_taktiky.pdf - Učebnice pátracítaktiky, ukázka
  22. ↑ Ctibor Nečas: Holocaust českých Romů, Kalendář událostí, stará verze stránek prezidenta České republiky
  23. ↑ FRASER, Angus. Cikáni. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 1998. 374 s. ISBN 80-7106-212-x. Kapitola Stručné dějiny Romů v Čechách a na Slovensku, s. 267–287. 
  24. ↑ Zákon 74/1958 Sb., online: www.zakonyprolidi.cz/
  25. ↑ DZURKO, Rudolf. Vyprávění a úvahy Rudolfa Dzurka. Praha: Sdružení občanů a přátel Malé Strany a Arbor Vitae, 1995. S. 58. 
  26. ↑ ČERVEŇÁK, J. Sar oda Sas. Romano Džaniben. Roč. 1995, čís. 4, s. 47. 
  27. ↑ Demografie. Roč. 1962, čís. 4, s. 80–81. 
  28. ↑ Dokument Charty z 13. prosince 1978
  29. ↑ GORDÍKOVÁ, Monika. Chanov měl být vzorem soužití Čechů a Romů, v ghetto se změnil za pár let. iDNES.cz [online]. 2017-01-17 [cit. 2018-11-10]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  30. ↑ Policisté bojovali v Litvínově s extremisty, nejagresivnější skupinu izolovali[nedostupný zdroj], čt24.cz 17. 11. 17:47
  31. ↑ Vratislav Maňák. Kauza Vítkov: Policie obvinila 4 osoby z pokusu o vraždu. ČT24 [online]. Česká televize, 2009-08-14 [cit. 2010-01-13]. Dostupné online. 
  32. ↑ Vztah Romů a Čechů je nejlepší za 20 let. Vliv na ně mají Zemanovy výroky i seriál. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz [cit. 2019-06-09]. Dostupné online. 
  33. ↑ https://www.vlada.cz/assets/ppov/zalezitosti-romske-komunity/dokumenty/Zprava-o-stavu-romske-mensiny-2017.pdf
  34. ↑ Veronika Rodriguez. Diskriminace Romů stojí Česko ročně miliardy korun. Aktuálně.cz [online]. Economia, 10. 2009. Dostupné online. 
  35. ↑ Archivovaná kopie. www.romea.cz [online]. [cit. 2011-06-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-18. 
  36. ↑ Usnesení vlády ČR č.761/2002 ze dne 05.08.2002. www.unhcr.cz [online]. [cit. 2011-06-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2005-01-04. 
  37. ↑ kpt. Pavel Dochvát: Lichva v romské komunitě. www.epolis.cz [online]. [cit. 2011-06-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-18. 
  38. ↑ por. Olga Bogdanová: Projekt asistenta Policie ČR pro potírání lichvy v sociálně vyloučených romských komunitách. www.epolis.cz [online]. [cit. 2011-06-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-18. 
  39. ↑ BBC: Lichva mezi Romy
  40. ↑ Člověk v tísni: Kolik nás stojí ghetta?! Život v otroctví. infoservis.net [online]. [cit. 2011-06-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-23. 
  41. ↑ Vybrané výsledky výzkumu IKSP v letech 2002–2004
  42. ↑ Nejhorší tři slova od Roma? Dobré ráno, sousede…
  43. ↑ Podnikatel zkouší v Mladé Boleslavi vystěhovat chudé z města
  44. ↑ Průzkum: Za souseda chtějí Češi Slováka, odmítají Roma
  45. ↑ Archivovaná kopie. domaci.eurozpravy.cz [online]. [cit. 2011-11-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-06-16. 
  46. ↑ Archivovaná kopie. www.impuls.cz [online]. [cit. 2011-11-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-01. 
  47. ↑ WOLF, Josef. Člověk a jeho svět. II., Lidské rasy a rasismus v dějinách a v současnosti. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2000. 223 s ISBN 80-246-0099-4. str. 101
  48. ↑ Základní vzdělávání romských dětí. www.llp.cz [online]. [cit. 28-09-2007]. Dostupné v archivu pořízeném dne 28-09-2007. 
  49. ↑ HOLUBEC, Stanislav. Teorie vzdělanostních nerovností a romské prostředí (multikulturalismus)
  50. ↑ A Special Remedy: Roma and Schools for the Mentally Handicapped in the Czech Republic. Country Reports Series.. unpan1.un.org [online]. [cit. 2011-06-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-04. 
  51. ↑ Aktivisté: Začlenění Romů do běžných škol ušetří státu miliardy
  52. ↑ http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/skolstvi/tretinu-zaku-ve-zvlastnich-skolach-tvori-romske-deti-tvrdi-ombudsman_236705.html
  53. ↑ Nedokončený úkol : romští žáci v České republice stále čelí překážkám ve vzdělání. www.amnesty.org [online]. [cit. 04-12-2010]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 04-12-2010. 
  54. ↑ Zpráva o stavu lidských práv v České republice v roce 1997. Praha : Český helsinský výbor, 1998. 131 s ISBN 80-902393-1-5. str. 23
  55. ↑ D. H. a ostatní v. Česká republika ze dne 13. listopadu 2007. Zákaz diskriminace: porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 (překlad do češtiny, kritika rozhodnutí).
  56. ↑ Zpráva o stavu lidských práv v České republice v roce 1997. Praha: Český helsinský výbor, 1998. 131 s ISBN 80-902393-1-5. str. 23
  57. ↑ BAKALAR, Petr. The IQ of Gypsies in Central Europe. Mankind Quarterly. 2004-06-01, roč. 44, čís. 3. Dostupné online [cit. 2021-04-16]. ISSN 0893-4649. DOI 10.46469/mq.2004.44.3.3. 
  58. ↑ BAKALÁŘ, Petr. Psychologie Romů. 1.. vyd. Praha: Votobia, 2004. 179 s. ISBN 80-7220-180-8. 
  59. ↑ PÁCHOVÁ, A.; RENDL, M. Proč romské děti selhávají v inteligenčních testech?. Peagogika. 2013, čís. 1, s. 54–69. Dostupné online. 
  60. ↑ DOLEAN, Dacian; CÃLUGÃR, Alexandra. How Reliably Can We Measure a Child’s True IQ? Socio-Economic Status Can Explain Most of the Inter-Ethnic Differences in General Non-verbal Abilities. Frontiers in Psychology. 2020-08-07, roč. 11, s. 2000. Dostupné online [cit. 2021-04-14]. ISSN 1664-1078. DOI 10.3389/fpsyg.2020.02000. PMID 32903767. 
  61. ↑ Karel Kaprálek: Základní školy praktické – mýty a realita. Česká škola. 15. června 2010
  62. ↑ OTEVŘENÝ DOPIS MINISTRYNI ŠKOLSTVÍ ke kampani týkající se systému vzdělávání dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami
  63. ↑ Marek Hudema. Marek Hudema: Zločinů ubývá a ekonomové vědí proč [online]. Ihned.cz, 2006-02-21 [cit. 2011-10-31]. Dostupné online. 
  64. ↑ BAKALÁŘ, Petr. Psychologie Romů. Praha: Votobia, 2004. 178 s. ISBN 80-7220-180-8. S. 93. 
  65. ↑ VÁVROVÁ MAŠKOVÁ, Jana. Religiozita Romů v městském prostředí : Případová studie brněnské baptistické skupiny Odel Hin Drom. Brno, 2011 [cit. 2017-05-17]. Disertační práce. Ústav religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Daniel Topinka. s. 69. Dostupné online.
  66. ↑ KOVÁČ, Milan; MANN, Arne B. Boh všetko vidí : duchovný svet Rómov na Slovensku. Bratislava: Chronos, 2003. 346 s. ISBN 978-80-89027-06-4. S. 10–11. 
  67. ↑ VÁVROVÁ MAŠKOVÁ, Jana. Religiozita Romů v městském prostředí : Případová studie brněnské baptistické skupiny Odel Hin Drom. Brno, 2011 [cit. 2017-05-17]. Disertační práce. Ústav religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Daniel Topinka. s. 73. Dostupné online.
  68. ↑ VÁVROVÁ MAŠKOVÁ, Jana. Religiozita Romů v městském prostředí : Případová studie brněnské baptistické skupiny Odel Hin Drom. Brno, 2011 [cit. 2017-05-17]. Disertační práce. Ústav religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Daniel Topinka. s. 74. Dostupné online.
  69. ↑ NEŠPOR, Zdeněk R.; VOJTÍŠEK, Zdeněk. Encyklopedie menších křesťanských církví v České republice. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2015. 655 s. ISBN 978-80-246-3315-2. Heslo Nové Město pod Smrkem I., II. (okr. Liberec), s. 375. 
  70. ↑ Nevo Dživipen [online]. Nové Město pod Smrkem: Jednota bratrská Nové Město pod Smrkem [cit. 2017-04-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-01. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HANZAL, Jiří. Cikáni na Moravě v 15. až 18. století. Dějiny etnika na okraji společnosti. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 240 s. 
  • HIML, Pavel. Zrození vagabunda. Neusedlí lidé v Čechách 17. a 18. století. Praha: Argo, 2007. 371 s. 
  • NEČAS, Ctibor. Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939-1945. Brno: Univerzita J. E. Purkyně v Brně, 1981. 180 s. 
  • NEČAS, Ctibor. Andr' oda taboris. Vězňové protektorátních cikánských táborů 1942-1943. Brno: Městský výbor Českého svazu protifašistických bojovníků v Brně, 1987. 150 s. 
  • SPURNÝ, Matěj. Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960). Praha: Antikomplex, 2011. 373 s. ISBN 978-80-904421-3-9. 
  • ŠORMOVÁ, Kateřina. Jak čtou Romové. Kvantitativní výzkum úrovně čtenářské gramotnosti romských žáků. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2015. 196 s. ISBN 978-80-7308-595-7 (print), ISBN 978-80-7308-596-4 (online: pdf).
  • ŠMÍDOVÁ, Michaela, Vávra, Martin, Čížek, Tomáš: Inventura předsudků. Praha: Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2731-3

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Národnostní menšiny v Česku
Se zastoupením v RVNM
Bez zastoupení v RVNM
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Romové_v_Česku&oldid=23628187“