Romská menšina v Česku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tamara Černá: Děti Hrušova

Romská menšina je jedna z etnických menšin v Česku. K romské národnostní menšině se při sčítání lidu 2011 přihlásilo celkem 13 150 obyvatel,[1] romštinu jako svůj rodný jazyk (nebo jeden z rodných jazyků) však uvedlo celkem 40 370 obyvatel.[2] Podle odhadů Evropského centra pro práva Romů z roku 2003 je Romů v Česku mezi 250 000 a 300 000.[3]

Do střední Evropy a na území dnešní České republiky Romové přicházeli asi od konce 14. století. V současnosti zde žije několik větví romského národa. Romové v ČR patří mezi skupiny, které jsou nejvíce postižené sociálním vyloučením[4][5][6][7], a to se všemi negativními důsledky tohoto jevu, konkrétně; nízkou úrovní dosaženého vzdělání, vysokou nezaměstnaností a kriminalitou. V postojích české veřejnosti se proto výrazně projevuje silně protiromské naladění. Na významu také nabývají tzv.protiromské pochody.

Nevýznamnější a nejpočetnější skupinou (asi 75–85 %) jsou „Slovenští Romové“ (zvaní Rumungři[8]), kteří na území Čech a Moravy přišli po druhé světové válce, během níž byla většina původních Českých Romů vyhlazena. Další významnou větví romského národa jsou Olašští Romové (asi 10 %), kteří začali přicházet z maďarské Valachie v druhé půlce 19. století a zbývající část tvoří maďarští Romové a nepatrně němečtí Sintové.[9]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Středověk[editovat | editovat zdroj]

První zpráva z našeho území, kterou lze pravděpodobně vztáhnout na Romy, pochází z Dalimilovy kroniky. Její autor se zmiňuje o potulných Kartasech, kteří přišli do Českých zemí roku 1239 nebo 1240, žebrali slovy Kartam bóh (rm. "Mám hlad"), byli podivně oblečení a údajně vyzvídali pro Mongoly, kteří roku 1241 vpadli do Evropy. Z poč. 15. stol. pochází zmínka o "černém Cikánovi" v popravčí knize Rožmberků. Autor Jna. (farář Josef Ješina) v Ottově slovníku popisuje, že za husitských dob česká snášenlivost lákala do země ještě větší houfy Cikánů, kteří se po Čechách rozšiřovali „valně a volně“, přičemž v jižních Čechách a v Praze pokojně žili i ve 2. polovině 15. století, a v dobách pronásledování v západní Evropě nacházeli v Čechách útočiště. Byli však podezírání ze spolčování s Turky a paličství v jejich prospěch. 21. dubna 1688 vydal císař Leopold I. dekret o vypovězení Cikánů z české země, avšak ten se ukázal neúčinným a do Čech přibývali další Cikáni z Moravy a Slezska.

Reskript z 2. července 1697 prohlásil Cikány za psance, každý dopadený muž mohl být beztrestně zabit. Následovala rozsáhlá krvavá štvanice proti romskému obyvatelstvu, avšak přesto ještě další uherští Cikáni pronikali do lesů jižních Čech. Za Josefa I. z Uher a Moravy pronikaly další skupiny, které byly státem stíhány a jejichž členové byli při dopadení věšeni a mrzačeni, vojenským zákrokem byli pak Cikáni vyhnáni. Karel VI. vydal 20. června 1721 další dekret, v němž prohlásil cikány za psance i včetně žen, vraždění se nyní rozšířilo i na ženy. Marie Terezie represe zmírnila; dekretem z roku 1749 nařizovala vypovídání dopadených Cikánů ze země, při návratu mrskání a ocejchování, trest smrti byl až za třetí návrat, přičemž v Moravském markrabství bylo od roku 1751 zmrskání stanoveno už při prvním dopadení. Císařské výnosy zmocnily jednotlivé země, aby krajským hejtmanům umožnily s pomocí vojska a místního obyvatelstva provádět tzv. vizitace, tedy prohledávat těžko přístupné oblasti a vyhledávat v nich Cikány.

Osvícenská asimilace[editovat | editovat zdroj]

Roku 1751 vydala Marie Terezie nový dekret, který umožňoval vyhošťovat již pouze cizí Cikány, zatímco domácí měli být odesíláni do svých rodišť, která měla povinnost se o ně postarat. Od počátku 60. let 18. století zahájila císařovna systematický projekt usazování a asimilace Cikánů k rolnickému životu, zejména v Sedmihradsku a v Uhrách. Součásti asimilačních opatření bylo i nahrazení slova „cikán“ výrazy Novomaďar, novorolník či novoosadník a nahrazování cikánských příjmení necikánskými, zákaz používání cikánského jazyka i specifických cikánských oděvů, zákaz působení cikánských starostů (vajdů) a povinné přijetí katolické víry. Za konkubinát (za nějž bylo považované jakékoliv soužití neuzavřené podle státních standardů, tedy církevním sňatkem – tradiční cikánský obřad stát neuznával) byly stanoveny fyzické tresty a nemanželské děti mohly být rodičům odebírány a předávány k výchově do řádných rodin. Důraz byl kladen i na povinnou školní docházku a dodržování hygienických zásad. Josef II. v programu asimilace pokračoval, na Moravě k usazování Cikánů využil pozemků zabavených rušeným církevním řádům a klášterům. Například roku 1784 rozhodl císař o usazení cikánských rodin v 18 moravských a 2 slezských obcích; dlouhodobě přetrvaly takto založené osady jen v 5 z nich, přičemž nejvýznamnější, Bohosudov u Jihlavy a Oslavany u Brna, zanikly až v rámci romského holokaustu za druhé světové války. Českou zemi asimilační program vůbec nezasáhl.[10]

Ojediněle však docházelo i v době osvícenství k brutálním proticikánským akcím, například ve vykonstruovaném Hontianském procesu v roce 1782 bylo 173 Cikánů obviněno a 40 popraveno kvůli domnělému kanibalismu, ač přiznání byla vynucena mučením a dodatečně se domnělé oběti našly živé a zdravé.[zdroj?]

Československo[editovat | editovat zdroj]

Pozdější policejní opatření proti Cikánům splývaly s opatřeními proti tulákům. 14. července 1927 vydala československá vláda Zákon o potulných cikánech (117/1927 Sb. n. a z.), který umožňoval pořizovat zvláštní policejní soupisy kočovného a do jisté míry i usedlého cikánského obyvatelstva a upravoval vydávání cikánských legitimací a kočovnických licencí (kočovnických živnostenských listů). Československý zákon byl inspirován francouzským zákonem o kočovnících z roku 1912 a bavorským zákonem „o cikánech a zahalečích“ z roku 1926. Tento zákon se ale netýkal ani tak etnických Romů, jako spíše osob s tuláckým způsobem života; postihováni byli dle něj „nejen Cikáni z místa na místo se toulající, nýbrž i jiní tuláci po cikánsku žijící, a to v obojím případě i tehdy, mají-li po část roku – hlavně v zimě – stálé bydliště“ (§ 1).

Romský holokaust[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Porajmos.

14. prosince 1937 vydal říšský vůdce SS a šéf německé policie Heinrich Himmler výnos o preventivním potírání zločinnosti, který mezi asociály jmenoval cikány, cikánské míšence a cikánským způsobem kočující osoby, které řádně nepracovaly a prováděly trestnou činnost. V červenci 1938 začali být Cikáni v Říši hromadně vězněni a deportování do koncentračních táborů. 8. prosince 1938 vydal říšský vůdce SS a šéf německé policie Výnos o potírání cikánského zlořádu, který nařídil podchycení všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob. V říjnu 1939 provedla říšská kriminální policie soupis všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob starších 6 let a zakázala jim volný pohyb. 10. července 1942 vydal obdobné nařízení o soupisu cikánů i velitel protektorátní neuniformované policie. Dosavadní kárné pracovní tábory byly změněny na cikánské sběrné tábory.[11]

Romové během komunistické diktatury[12][editovat | editovat zdroj]

Krátce po válce se počet Romů v Čechách a na Moravě odhaduje mezi 600 až 1000 osobami. První oficiální poválečný soupis cikánské národnosti z roku 1947 hovoří o 101 190 lidech romského etnika na území celého Československa, z toho 16 752 připadá na Čechy a Moravu a zbylých 84 438 na Slovensko. Prudký nárůst romské populace v české části Československa byl zapříčiněn masovou migrací z bezútěšného prostředí romských osad na území Slovenska a potřebou dosídlit české pohraničí po odsunu Sudetských Němců. Většina Romů ale nechávala své příbuzenstvo na Slovensku, zasílala jim peníze a příležitostně je navštěvovala.

V říjnu roku 1958 nabyl platnost zákon č. 74 o „trvalém usídlení kočujících osob“.[13] V paragrafu 1 se hovoří o tom, že „Národní výbory poskytují osobám, které vedou kočovný způsob života, všestrannou pomoc, aby mohly přejít k usedlému způsobu života; zejména jsou povinny těmto osobám pomáhat při opatřování vhodného zaměstnání a ubytování a působit vhodnými výchovnými prostředky soustavně k tomu, aby se stali řádnými pracujícími občany“. Třetí paragraf vyjmenovává sankce: „Kdo se setrvá při kočovném způsobu života, přestože mu byla poskytnuta pomoc k trvalému usídlení, bude potrestán pro trestný čin odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta.“

Ačkoliv zákon byl formulován obecně vůči všem osobám bez trvalého bydliště, byl zneužíván zejména proti romskému etniku. Často byla úřední „pomoc“ vnucena Romům, kteří byli v Čechách a na Moravě za prací a své trvalé bydliště měli v některé východoslovenské osadě. Byli přinuceni se s celou svou rodinou přestěhovat do místa výkonu svého zaměstnání.

Jak píše Rudolf Dzurko ve své vzpomínkové knize: „V roce 1959 udělali komunisti oficiální soupis kočujících cikánů a já jsem do toho taky tenkrát spadnul, i když jsem nekočoval a ani nikdy jsem neseděl v cikánským voze s plachtou. Koho tenkrát chytli na ulici, toho sebrali a odvedli na národní výbor. Slibovali, že budou dávat cikánům nový byty. Brali nám otisky prstů, fotografovali nás jako zločince a do občanky jsme dostali razítko: Vzati do celostátní evidence."[14]

J. Červeňák zase uvedl: „Jedenkrát jsme dostali policejní přípis, že za námi v určitý den přijedou na statek a že nemáme nikam chodit. (...) Posadili nás a pak jednoho po druhém volali dovnitř. Namáčeli nám prsty do jakési barvy a dělali nám otisky na papír. Nikdo nám nevysvětlil, proč to s náma provádějí. Vzali si od nás občanky (...) a zapsali: „Byl vzat do cikánského soupisu“. [15]

V případě opravdu kočovných Romů, ponejvíce těch olašských, probíhalo usazování radikálními metodami, policie během nočních razií prořezávala kola maringotkám, a odváděla nebo střílela koně. Během šedesátých let drtivá většina Rómů podlehla tlakům a usadila se v přidělených bytech. V časopise Demografie z roku 1962 vyšel článek o tom, že „Otázkou není, zda cikáni tvoří národ (...) otázkou je, jak je asimilovat.“[16]

„Cikánská otázka“ pronikla také do budovatelské literatury. V knize Děti kapitána Kohla se cikáni sbližují s policejními důstojníky, od kterých se učí „pravým hodnotám“ a civilizovanosti.

V roce 1965 byl usnesením ÚV KSČ a vlády Československa zřízen Vládní výbor pro cikánské obyvatelstvo, jehož hlavním úkolem byla tzv. politika odsunu a rozptylu. To znamenalo zapojit do pracovního procesu všechno Romy, zničit jejich osady a populaci rovnoměrně rozptýlit po celém Československu, přičemž byl kladen důraz na to, aby jejich koncentrace nikde nepřesáhla pět procent. Tradiční romské velkorodiny tak byly naprosto rozvráceny a romští jedinci si často ani nemohli vybrat, do které části Československa jít – byli bez konzultací přemístěni.

S příchodem Pražského jara v roce 1968 dochází k emancipaci romského hnutí, přičemž v listopadu schválilo ministerstvo vnitra stanovy celorepublikového Svazu Cikánů – Romů jehož hlavní činnost byl boj za uznání romského etnika jako oficiální státní menšiny. V roce 1973 byl Svaz donucen, svou činnost ukončit, aniž by svého hlavního cíle dosáhnul.

V roce 1970 byla politika odsunu a rozptylu odvolána na území ČSR, na území SSR se tak stalo o dva roky později. Usnesením vlády byla přijata koncepce společensko – kulturní integrace. Přes vstřícný název této koncepce Romové začali být de facto segregováni.

Charta 77 snahu vládních struktur reflektovala v jednom svém dokumentu: „Takzvaná řešení cikánské otázky se převážně omezují na represivní opatření, která mají často ráz celostátních kampaní, o nichž se většinová populace nedozví“.[17]

Romové začali být odsouváni do ghett na okrajích měst (např. sídliště Chánov, kde byly koncentrování Romové z Mostu), romské děti byly na základě tendenčních testů přesouváni na zvláštní školy a zároveň ve velkém odebírány do dětských domovů. Vyhlášky ministerstva zdravotnictví pak umožnily sterilizaci romských žen bez jejich souhlasu a vědomí. Podobný přístup přetrvával i v osmdesátých letech. Přístup státu se stal mnohem více schizofrenní. Romové nebyly stále registrovanou státní menšinou, avšak policie a místní národní výbory si jejich etnicitu poznamenávali. Rozhodující přitom nebyla sebeidentifikace zúčastněného, ale pocit zapisujícího.

Postkomunistická éra[editovat | editovat zdroj]

Po pádu komunistických režimů se vyhrotil kontrast mezi částmi společnosti vyžadující tvrdší represi a kritizující neúčinnost sociálního systému a jeho zneužívání ze strany Romů a částmi společnosti usilujícími o integraci Romů a kompenzaci jejich sociálního znevýhodnění. Jako cesta k řešení začala být vedle asimilace a dorovnávání šancí považováno také kultivování specifické romské identity a kultury; tyto snahy však mají omezený dopad a nestačí čelit prohlubujícímu se společenskému rozvratu.

Na přelomu 20. a 21. století začaly zájem Romů přitahovat například Spojené království a Kanada. Zpočátku některým motivovaným Romům umožnily tyto země úspěšnou asimilaci, avšak pod náporem větších skupin, které začaly neúměrně zatěžovat štědré sociální systémy těchto zemí, se státy začaly dalšímu přílivu přistěhovalců bránit. Etnické souvislosti těchto opatření však z důvodu demokratických tradic politické korektnosti nemohou být oficiálně přiznávány, byť fakticky mohou hrát roli například v metodice rozhodování o žádostech o víza.

Medializován byl v letech 1998–2000 například spor o zděný plot, který měl oddělovat holobyty u Matiční ulice od běžné obytné zástavby na druhé straně ulice. Po dlouhá léta se táhne politický spor o budoucnost vepřína v Letech u Písku, který se nachází v blízkosti někdejšího českého internačního tábora pro Romy z doby nacismu. Jako typičtí představitelé protiromských extremistických uskupení, jako jsou zakázaná Dělnická strana jejíž demonstrace v Litvínově a následný pokus proniknout na sídliště Janov ukončil policejní zásah.[18]

V dubnu 2009 zapálila skupina neonacistů dům ve Vítkově obydlený romskou rodinou. Následkem útoku byli popálení tři lidé; nejvážněji byla popálena dvouměsíční holčička.[19] Kvůli hromadným exodům českých Romů do Kanady zavedla v červenci téhož roku Kanada pro Českou republiku vízovou povinnost, podobně dlouhodobě přistupuje Kanada i k Bulharsku a Rumunsku.

Sociální situace[editovat | editovat zdroj]

Mladá Romka z České republiky jako družička na svatbě.
Romská žena z České republiky.

Až 57 % Romů žijících v Česku v produktivním věku v roce 2009 bylo nezaměstnaných.[20] To bylo způsobeno zejména jejich nízkou kvalifikací a s ní spojenou neochotou zaměstnavatelů je přijímat do pracovního poměru. Dalším důvodem bylo také nevhodné nastavení sociálního systému (pro některé lidí je výhodnější pobírat sociální dávky než pracovat). Nezaměstnanost a chudoba části romské populace vede k vytváření romských ghett a zvýšené kriminalitě. Mnoho Romů se stávalo obětí lichvy.[21][22][23][24][25][26]

Problémy mezi Romy a většinovou populací zjištěné dotazníkovým průzkumem mezi romskými poradci a asistenty provedeným Institutem pro kriminologii a sociální prevenci Ministerstva spravedlnosti jsou rozděleny do následujících skupin:[27]

  1. Sociální problémy, kam spadá nezaměstnanost Romů nebo špatná bytová situace. Romům je vytýkán příjem sociálních podpor jako jediného zdroje obživy a nechuť se zapojit do pracovního procesu.
  2. Problémy v občanském soužití, například v sousedských vztazích, hlučnost a nepořádek v okolí bydliště. S tímto problémem se potýká 33 českých měst s více než 7000 obyvateli.
  3. Trestná činnost Romů, kterou jako problém vnímá 19 měst, poměrně rovnoměrně rozmístěných po celém Česku. Často jde i o trestnou činnost dětí a někdy i trestnou činnost s rasovým podtextem.
  4. Problémy Romů s drogami, alkoholem a prostitucí. Stěžuje si na ní 11 zkoumaných měst ze 170, nejvíce v severních, západních a východních Čechách.
  5. Problémy v komunikaci mezi Romy a většinovou společností a při jednání s úřady. Vyplývají z nepochopení zvláštností romského etnika a rozšířeného požadavku na asimilaci Romů. Problém byl zaznamenán v 10 městech, zejména v jižních a severních Čechách.
  6. Rasismus, netolerance a předsudky vůči romskému obyvatelstvu se projevují ve 23 městech, nejvíce v jižních (29 % měst) a severních Čechách (21 % měst).
  7. Diskriminace Romů ve službách, především časté nevpouštění Romů do restaurací a kulturních zařízení. Problém uvádějí tři města.

Důsledkem problémů soužití s Romy je mj. i silně protiromské naladění velké části českého obyvatelstva.[28] To vyúsťuje i v protiromské pochody, které ale bývají nesprávně odsuzovány za nacistický charakter. Pokud se z domu činžovního vystěhují Romové, získávají byty v něm výrazně na ceně.[29] Romy za sousedy nechce většina obyvatel České republiky. Jednotlivé průzkumy se liší, ale Romy za sousedy nechce cca 75–80 % lidí. Za zcela nepřijatelné by to pokládalo 40 procent dotázaných, dalších 26 procent by to neslo těžce a 24 procentům by to nebylo příjemné.[30][31][32]

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Josef Wolf ve své knize z roku 2000 uvádí, že až 30 % Romů v České republice je negramotných. Jen 4 procenta mají dokončené středoškolské vzdělání.[33] Romské děti jsou častěji než děti většinové populace umísťovány do praktických základních škol (jde o bývalé zvláštní školy). Např. v 60. letech 20. století bylo v Praze-Nuslích prakticky 100 % romských dětí zařazeno do zvláštní školy.[34] Odhady počtu romských dětí na základních školách praktických se liší. Pohybují se však v rozmezí cca 30 až 80 % z romských žáků.[35][36][37] Podle výzkumu kanceláře ombudsmana je ve speciálních školách 32–35 % romských žáků.[38]

Tento stav byl opakovaně kritizován ze strany organizací jako Český helsinský výbor či Amnesty International a označován za segregační.[39][40] Ve svém rozsudku se proti této praxi vyslovil i Evropský soud pro lidská práva (jeho prvoinstanční rozhodnutí bylo však opačné).[41]

Vysvětlení vysokého počtu Romů na zvláštních školách jsou různá. Některá hovoří o jazykové bariéře, hodnotovém systému a sociálně-kulturním handicapu.[42] Jiné vysvětlení nabízí například psycholog Petr Bakalář, který jako příčinu tohoto stavu uvádí nižší geneticky vrozenou inteligenci Romů oproti většinové populaci.[43] Ze strany některých autorů a sdružení je teze o tom, že mají základní školy praktické segregační charakter, odmítána. Poukazují zejména na skutečnost, že do nich nemůže být žák zařazen bez souhlasu svého zákonného zástupce.[44][45]

Kriminalita[editovat | editovat zdroj]

Čeští cikáni "kradou" oblečení z kontejneru na odpadky.

V současnosti policie nevede evidenci trestných činů a přestupků, ve které by sledovala etnický původ pachatelů.[46] Podle československých údajů z roku 1992 byl podíl Romů na trestné činnosti v ČR 16 %, tj. třikrát až pětkrát vyšší než jejich podíl v populaci, pokud se přihlédne k věku pachatelů (nejčastěji do 30 let), v absolutním srovnání byl podíl Romů zhruba osmkrát vyšší. Říčan (1998) uvádí, že 20–30 % ekonomicky aktivní romské populace získává prostředky k obživě nelegálně (prostitucí, překupnictvím a jinou majetkovou trestnou činností). Vězení pro dospělé jsou více než ze 60 % romská. Podíl recidivistů je u Romů vyšší. Podle Říčana se Romové dopouštějí velkého množství trestných činů a přestupků, jež se nestíhají pro liknavost policie a mezery v zákonech řešit. Na počátku 90. let byly pro Romy charakteristické následující typy trestné činnosti: mravnostní (podíl na celkové kriminalitě v ČSFR 25 %, ČR 20 %), násilná (ČSFR 17 %, ČR 13 %), krádež vloupáním (ČSFR 27 %, ČR 22 %) a krádež prostá (ČSFR 24 %, ČR 19 %).[47]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. iHned.cz. K romské národnosti se veřejně hlásí 13 150 lidí. Méně než k Rytířům jedi ze Star Wars
  2. SLBD 2011 Tab. 614b Obyvatelstvo podle věku, mateřského jazyka a pohlaví
  3. http://romove.radio.cz/cz/clanek/18884
  4. HISTORICKÉ OKÉNKO: Dokument Charty 77 "O postavení Cikánů-Rómů v Československu", z prosince 1978 , online: www.romea.cz/…
  5. Stanislav Holubec, Teorie vzdělanostních nerovností a romské prostředí, online: userweb.pedf.cuni.cz/paideia/...
  6. (European Roma Rights Center), A Special Remedy: Roma and Schools for the Mentally Handicapped in the Czech Republic, chapter 3: Roma in Remedial Special Schools in the Czech Republic, online: unpan1.un.org/
  7. Třetinu žáků ve zvláštních školách tvoří romské děti, tvrdí ombudsman, Nachrichtenportal Týden.cz z 6. června 2012, online: www.tyden.cz/
  8. Pavel Pečínka: Společenství Romů na Moravě
  9. Struktura romského společenství u nás
  10. Jana Horváthová: Kapitoly z dějin Romů, kap. 9 První pokus o asimilaci, součást příručky Interkulturní vzdělávání II, Člověk v tísni, projekt Varianty, 2002
  11. Ctibor Nečas: Holocaust českých Romů, Kalendář událostí, stará verze stránek prezidenta České republiky
  12. FRASER, Angus. Cikáni. Praha : Nakladatelství Lidové Noviny, 1998. 374 s. ISBN 80-7106-212-x. Kapitola Stručné dějiny Romů v Čechách a na Slovensku, s. 267-287. (čeština) 
  13. Zákon 74/1958 Sb., online: www.zakonyprolidi.cz/
  14. DZURKO, Rudolf. Vyprávění a úvahy Rudolfa Dzurka. Praha : Sdružení občanů a přátel Malé Strany a Arbor Vitae, 1995. S. 58. (česky) 
  15. ČERVEŇÁK, J.. Sar oda Sas. Romano Džaniben. , roč. 1995, čís. 4, s. 47.  
  16. Demografie. , roč. 1962, čís. 4, s. 80-81.  
  17. Dokument Charty z 13. prosince 1978
  18. Policisté bojovali v Litvínově s extremisty, nejagresivnější skupinu izolovali, čt24.cz 17. 11. 17:47
  19. Vratislav Maňák. Kauza Vítkov: Policie obvinila 4 osoby z pokusu o vraždu [online]. ČT24, 2009-08-14, [cit. 2010-01-13]. Dostupné online.  
  20. Veronika Rodriguez. Diskriminace Romů stojí Česko ročně miliardy korun. Aktuálně.cz. 10 2009. Dostupné online.  
  21. http://www.romea.cz/romeatv/index.php?id=detail&source=w&vid=http://ct1streaming.visual.cz/new/asx/high/Gheto-141007.asx&detail=http://ct1streaming.visual.cz/new/asx/high/Gheto-141007.asx
  22. Usnesení vlády ČR č.761/2002 ze dne 05.08.2002
  23. kpt. Pavel Dochvát: Lichva v romské komunitě
  24. por. Olga Bogdanová: Projekt asistenta Policie ČR pro potírání lichvy v sociálně vyloučených romských komunitách
  25. BBC: Lichva mezi Romy
  26. Člověk v tísni: Kolik nás stojí ghetta?! Život v otroctví
  27. Vybrané výsledky výzkumu IKSP v letech 2002–2004
  28. Nejhorší tři slova od Roma? Dobré ráno, sousede…
  29. Podnikatel zkouší v Mladé Boleslavi vystěhovat chudé z města
  30. Průzkum: Za souseda chtějí Češi Slováka, odmítají Roma
  31. http://domaci.eurozpravy.cz/spolecnost/9966-cesi-narkomany-a-romy-za-sousedy-nechceme/
  32. http://www.impuls.cz/clanek/cesi-nechteji-romy-za-sousedy/215665
  33. WOLF, Josef. Člověk a jeho svět. II., Lidské rasy a rasismus v dějinách a v současnosti. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2000. 223 s ISBN 80-246-0099-4. str. 101
  34. Základní vzdělávání romských dětí
  35. HOLUBEC, Stanislav. Teorie vzdělanostních nerovností a romské prostředí (multikulturalismus)
  36. A Special Remedy: Roma and Schools for the Mentally Handicapped in the Czech Republic. Country Reports Series.
  37. Aktivisté: Začlenění Romů do běžných škol ušetří státu miliardy
  38. http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/skolstvi/tretinu-zaku-ve-zvlastnich-skolach-tvori-romske-deti-tvrdi-ombudsman_236705.html
  39. Nedokončený úkol : romští žáci v České republice stále čelí překážkám ve vzdělání
  40. Zpráva o stavu lidských práv v České republice v roce 1997. Praha : Český helsinský výbor, 1998. 131 s ISBN 80-902393-1-5. str. 23
  41. D. H. a ostatní v. Česká republika ze dne 13. listopadu 2007. Zákaz diskriminace: porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 (překlad do češtiny, kritika rozhodnutí).
  42. Zpráva o stavu lidských práv v České republice v roce 1997. Praha: Český helsinský výbor, 1998. 131 s ISBN 80-902393-1-5. str. 23
  43. Bakalar, P.: The IQ of Gypsies in Central Europe in Mankind Quarterly, Vol. 44, Nos. 3 & 4 (Spring-Summer 2004). ISSN 0025-2344. str. 292
  44. Karel Kaprálek: Základní školy praktické – mýty a realita. Česká škola. 15. června 2010
  45. OTEVŘENÝ DOPIS MINISTRYNI ŠKOLSTVÍ ke kampani týkající se systému vzdělávání dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami
  46. Marek Hudema. Marek Hudema: Zločinů ubývá a ekonomové vědí proč [online]. Ihned.cz, 2006-02-21, [cit. 2011-10-31]. Dostupné online.  
  47. BAKALÁŘ, Petr. Psychologie Romů. Praha : Votobia, 2004. 178 s. ISBN 80-7220-180-8. S. 93.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NEČAS, Ctibor. Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939-1945. Brno : Univerzita J. E. Purkyně v Brně, 1981. 180 s.  
  • NEČAS, Ctibor. Andr' oda taboris. Vězňové protektorátních cikánských táborů 1942-1943. Brno : Městský výbor Českého svazu protifašistických bojovníků v Brně, 1987. 150 s.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]