Robert J. Flaherty

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Robert J. Flaherty
Narození 16. února 1884
USA Iron Mountain, Michigan
Úmrtí 23. července 1951
USA Dummerston, Vermont
Povolání filmový režisér
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Robert Joseph Flaherty (16. února 1884 Iron mountain, Michigan23. července 1951 Dummerston, Vermont) byl americký režisér, který v roce 1922 natočil první komerčně úspěšný dlouhometrážní dokumentární film Nanuk, člověk primitivní.

Flaherty je (společně s Dzigou Vertovem) považován za otce dokumentárního filmu.[1] Je také prvním autorem dokumentární fikce, předkládající dokumentární formou autorské příběhy. Flahertyho dokumentární styl se vyznačoval neexistencí scénářem daného děje, těsným kontaktem s postavami a znalostí omezených technických možností při natáčení, jež byly kompenzovány jinými prostředky (napr. maskovaný střih). Flaherty byl také znám náročným přístupem k protagonistům svých filmů.[2]

Jeho manželkou byla od roku 1914 až do jeho smrti spisovatelka Frances H. Flaherty, jež s ním spolupracovala na některých filmech a byla nominována na Oscara za scénář k Flahertyho filmu Louisiana Story z roku 1948.

Mládí a počátek kariéry[editovat | editovat zdroj]

Flahertyho otec byl těžařský prospektor Robert Henry Flaherty, původem Ir a protestant. Matka byla původem německá katolička Susan Klockner. Flaherty měl šest sourozenců. V mládí byl poslán studovat na Upper Canada College a začal se živit jako prospektor pro železniční společnost v oblasti Hudsonova zálivu.

Jako prospektor provedl celkem 4 expedice na východní pobřeží Hudsonova zálivu, financované Sirem Wiliamem Mackenziem, během kterých pořídil tisíce fotografií Inuitů.[3] V roce 1913, během jeho třetí arktické expedice, mu jeho zaměstnavatel William Mackenzie vnuknul myšlenku na filmové natáčení během cesty, které by se zaměřilo především na život místních obyvatel a divokou přírodu arktického severu. Flaherty se velice zajímal o život Inuitů a během expedice začala jeho filmařská kariéra.

Nanuk, člověk primitivní[editovat | editovat zdroj]

Plakát na vůbec první dokumentární a zároveň i etnografický film – Nanuk, člověk primitivní z roku 1922. Vytvořil ho Robert J. Flaherty

Na třetí expedici žil nějaký čas s inuitským mužem Allakariallakem a jeho rodinou a natočil 25 000 metrů (technologie obsahovala dusičnan stříbrný) původního Nanuka, o které přišel při požáru, když mu upadla cigareta. Flaherty se musel vrátit zpět a celý film natočit znovu, k čemuž mu poskytla finance francouzská kožešnická firma Révillon.[4] Mrzely ho sice zničené záběry, na druhou stranu to však podle jeho názoru filmu prospělo.

Flaherty chtěl svou dokumentární fikcí o Nanukovy vytvořit protiváhu klasickým studiovým filmům. Jako jeden z prvních tak použil záběry obyčejných lidí a jejich životů. Později však byl kritizován, protože se snažil zachytit svou umělou představu o životě inuitů z doby, než se setkali se západní civilizací a začaly běžně používat pušky k lovu či ocelové nástroje. Všem těmto předmětům se Flaherty ve svém filmu vyhýbal, protože zastával názor, že materiální civilizace zbavuje člověka přirozenosti.[5] Film, o inuitech bojujících v divoké severské přírodě o potravu a přežití, měl velký úspěch a Flahertyho po světě proslavil, což mu přineslo další zakázky. Je ale také pravda, že američtí distributoři promítání Nanuka odmítaly a vynutil si ho až zájem veřejnosti.[6]

Moana[editovat | editovat zdroj]

Po úspěchu Nanuka dostal Flaherty zakázku od společnosti Paramount Pictures na natočení dalšího filmu ve stylu Nanuka. Flaherty odcestoval na ostrov Samoa a zde natočil film Moana, který byl dokončen v roce 1926. Filmová společnost po Flahertym požadovala ukázky jeho nové práce, ale Flaherty začal natáčet až po roce stráveném na ostrově.[7] Měl ve zvyku sžít se nejprve s prostředím, provádět zúčastněné pozorování a až později vystavět kolem svých postav příběh. Flaherty také ve společnosti nenašel takový konflikt, který by mohl použít jako základ příběhu a proto se rozhodl, že bude vyprávět o přechodových rituálech, během nichž se z chlapců stávají muži. Novinkou bylo i to, že měl pro film vytvořený scénář.[8]

Flaherty na ostrově pobýval od dubna 1923 do prosince roku 1924, film dokončil v prosinci 1925 a do kin šel film v lednu 1926. Moana však oproti Nanukovi nedosáhla takového úspěchu.[6]

Další tvorba[editovat | editovat zdroj]

Po neúspěchu Moany se Flaherty podílel na několika filmech odlišných žánrů, jako byly Bílé stíny (1928), Tabu (s Murnauem, 1929–1931), aby se k dokumentárnímu žánru vrátil dílem Průmyslová Británie, natočeným společně s Johnem Griersonem.[6]

Muž z Aranu[editovat | editovat zdroj]

K tématu životu člověka v prostředí drsné přírody se Flaherty vrátil v úspěšném zvukovém dokumentu Muž z Aranu. Aranské ostrovy se nacházejí západně od Irska, který byl v oné době špatně dostupný a lidé zde museli žít v těžkých podmínkách a velice soběstačně.[6] Podobně jako v případě Nanuka a Moany Flaherty na ostrově strávil dva roky (listopad 1931 až jaro 1933)[9] pozorováním, sžíváním se s prostředím, hledaním postav pro svůj film a zároveň natáčením. Záběry neherců pak strukturoval do svého příběhu, který neměl podrobný scénář.[10] Muž z Aranu už byl zvukový film, ale svým pojetím měl stále blízko z filmu němému. Na místě byly pouze natočeny záběry, které byly později sestříhány a doplněny hudbou.[11]

I v tomto případě byl Flaherty kritizován za to, že rekonstruuje a idealizuje minulý a již zmizelý život obyvatel ostrova (Paul Rotha).[12] Guy Gauthier to zdůvodňuje Flahertyho snahou zachytit a uchovat kolektivní paměť obyvatel ostrova, která ho vede k mýtizaci skutečnosti.[13] Však také Flahertyho cílem nebylo vytvořil etnografický film, ale dokument o lidském údělu. Tomu odpovídalo i to, že ve filmu sice vystupovali neherci a natáčení nepostupovalo podle přesného scénáře, dostávali však odměnu a byli i režijně vedeni. Některé scény byly inscenovány a třeba i chaloupka hlavní postavy, byla postavena jako kulisa.[9]

Louisiana story[editovat | editovat zdroj]

Louisiana story, z roku 1948, byl další Flahertyho fiktivní dokument, tentokrát vyprávějící o stavbě ropné plošiny v bažinách ve státě Louisiana. Film, jehož vznik financovala těžařská společnost Standard Oil, zdůrazňoval bezproblémové soužití ropného průmyslu s okolním prostředím. Hlavní postavou byl mladý Cajunský chlapec. Poetika dětství a přírody je ve filmu, podle jeho kritiků, zneužita k obrazu zakrývajícímu vykořisťování člověka.

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Robert J. Flaherty na anglické Wikipedii.

  1. GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 113.  
  2. GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 372.  
  3. GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 61.  
  4. GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 62.  
  5. GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 169.  
  6. a b c d GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 82.  
  7. GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 170.  
  8. GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 63.  
  9. a b GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 274.  
  10. GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 83.  
  11. GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 223.  
  12. GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 84.  
  13. GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-023-6. S. 224.  

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • GAUTHIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. Překlad Ladislav Šerý. 1. vyd. Praha : Akademie múzických umění v Praze, 2004. 507 s. ISBN 80-7331-023-6.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]