Robert Blake

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Robert Blake

Robert Blake (27. září 159917. srpna 1657) byl anglický důstojník, od roku 1649 jeden z velitelů anglického loďstva za anglo-holandských válek. Patřil k nejvýznamnějším anglickým admirálům 17. století, je dokonce nazýván otcem Royal Navy.

Původně se angažoval v anglické občanské válce jako pozemní důstojník, dosáhl hodnosti plukovníka. V roce 1649 mu bylo uděleno velení nad anglickou flotou spolu s Edwardem Pophamem a Richardem Deanem, obdržel hodnost generála moře (general-at-sea), tj. ekvivalent admirálské hodnosti.[1] Podařilo se mu rozšířit anglické loďstvo na více než 100 lodí a roku 1653 se spolupodílel na vypracování bojových směrnic, které nesly název Instructions for the Better Ordering of the Fleet in the Fighting (Instrukce pro lepší uspořádání floty v boji), ve které je navrženo nové bojové uspořádání - bitevní linie.[2]

První anglo-holandská válka[editovat | editovat zdroj]

V květnu 1652, ještě před vyhlášením války, se Blake zúčastnil jednoho námořního incidentu. Velel oddílu 20 lodí, které měly v úmyslu prohledat konvoj nizozemské Východoindické společnosti, avšak zabránil jim v tom nizozemský admirál Maarten Tromp. Po vyhlášení války vedl 60 anglických lodí proti stejně silnému nizozemskému protivníkovi v bitvě u Kentish Knocku, které dokázal porazit. Ještě ve stejném roce v prosinci utrpěl od Trompa porážku v bitvě u Dungenessu.[3] Mezi 28. únorem a 2. březnem pak svedl opět s Trompem třídenní bitvu o nizozemský obchodní konvoj, která vešla do dějin jako bitva u Portlandu. V té sice dosáhl taktického vítězství (potopil nebo zajal na 50 nizozemských lodí), ale hlavní cíl (přerušit nizozemský obchod se zámořím) se mu podařit nesplnilo.[4] Navíc byl během bitvy raněn do stehna. Toto zranění mu neumožňovalo vést loďstvo, avšak když se dne 12. června 1653 dozvěděl o probíhající bitvě u mělčiny Gabbard, vyplul na lodi Essex v čele dalších 17 lodí, aby zabránil Nizozemcům ustoupit na jejich domovské základny.

Další kariéra[editovat | editovat zdroj]

Po tomto vítězství odplul s 24 loďmi do Středozemního moře, kde zabránil vévodovi de Guise v dobytí Neapole. Následně za anglo-španělské války blokoval Cádiz, hlavní kotviště španělské floty. V roce 1657 obsadil Jamajku. Podařilo se mu zničit dvě španělské flotily přepravující stříbro do Evropy. Při návratu z dalšího tažení zemřel na následky starých zranění nedaleko Portsmouthu. Byl pohřben ve Westminsterském opatství, ale po restauraci Stuartovců byl exhumován a pohřben v neznámem hromadném hrobě.[5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. NOVOTNÝ, František. Plachty v ohni. Od Vikingů k Sinopu. 1000 let námořních bojů. Praha : Albatros, 2009. 413 s. Dále jen Plachty v ohni. ISBN 987-80-00-01873-7. S. 48.  
  2. Plachty v ohni, s. 53
  3. Plachty v ohni, s. 49
  4. Plachty v ohni, s. 51
  5. Plachty v ohni, s. 55-56