Richard Čemus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Prof. Dr.
Prof. Richard Václav Čemus SJ
SJ
Foto Richarda Čemuse (ze 7. května 2011)
Foto Richarda Čemuse
(ze 7. května 2011)
Církevřímskokatolická
PředchůdceTomáš Špidlík
ZnakZnak
Zasvěcený život
InstitutTovaryšstvo Ježíšovo
Svěcení
Kněžské svěcení29. května 1988
světitel Jan Pavel II.
Osobní údaje
Datum narození2. září 1954 (69 let)
Místo narozeníPraha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolánířímskokatolický duchovní
Alma materPapežská lateránská univerzita
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Richard Václav Čemus (* 2. září 1954, Praha) je český katolický kněz, člen řádu jezuitů, řádný profesor spirituality křesťanského východu na Papežském orientálním institutu v Římě, spirituál Papežské koleje Nepomucenum, publicista.

Studium a řádová formace[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze, v komunistickým režimem persekvované rodině, když otec byl ve vězení (od března 1954) za činnost v katolickém vysokoškolském studentském hnutí (Hnutí rodina, Akademická Liga a Katolická akce) a spolupráci s Josefem Zvěřinou a Oto Mádrem. Otec byl z vězení v Opavě propuštěn na amnestii v roce 1960, kdy Richard Čemus nastupoval do základní školy. Od roku 1970 žil s rodinou v exilu ve Spolkové republice Německo. V západním Berlíně a Fürstenfeldbrucku u Mnichova získal středoškolské vzdělání. V roce 1975 procestoval americký kontinent a pomáhal v katolických misiích v latinské Americe. V roce 1976 nastoupil do arcidiecézního semináře ve Freiburg im Breisgau (Collegium Borromaeum). Na Albert-Ludwigs-Universität ve Freiburgu, a na univerzitě v Salcburku absolvoval filosoficko-teologická studia. V roce 1982 odešel do československé Papežské koleje Nepomucenum v Římě, a pokračoval ve studiích k licenciátu z teologie u prof. Karla Skalického na Papežské lateránské univerzitě. V roce 1983 vstoupil do řádu Tovaryšstva Ježíšova (jezuité) a absolvoval dvouletý noviciát v Janově (Genova). V letech 1985–1989 žil v řádovém domě jezuitů Collegio Internazionale del Gesù v Římě. Po řeholních slibech v Neapoli v roce 1985 pokračoval ve studiu na licenciát v oboru ruské křesťanské filosofie nyní už na Papežském orientálním institutu v Římě. U profesora Tomáše Špidlíka obhájil doktorskou práci v roce 1991 na téma: Modlitba u Ignáce Brjančaninova. Během studia byl vysvěcen na kněze papežem Janem Pavlem II. ve Svatopetrské basilice ve Vatikánu 29. května 1988. Během studií spolupracoval s českými jezuity v Montrealu a v Londýně.

Vysokoškolský pedagog a spirituál[editovat | editovat zdroj]

V roce 1990 byl povolán do Státního sekretariátu (ministerstvo zahraničí) Svatého Stolce, a v srpnu 1991 byl vyslán jako diplomatický attaché do Moskvy. Na Nunciatuře v Moskvě působil do roku 1993 jako chargé d'affaires. Po návratu do Říma nastoupil do funkce vicerektora Centra Aletti v Římě, zároveň se stal nástupcem emeritovaného profesora Tomáše Špidlíka na katedře spirituality křesťanského Východu. Po slavných řeholních slibech v České provincii Tovaryšstva Ježíšova[1], které složil v roce 1996 u Sv. Ignáce v Praze, jako profes (tzn. jezuita který složil, kromě tří obvyklých řeholních slibů i zvláštní čtvrtý slib poslušnosti papeži týkající misií) převzal funkci rektora Papežské koleje Russicum, kterou zastával po dobu šesti let do roku 2001. V tomto období přednášel, kromě na Orientálním ústavu (PIO), rovněž jako hostující profesor v Olomouci a v Minsku (Bělorusko). Vedl rovněž prázdninové kursy teologie a exercicie v Česku a na Slovensku, a z pověření Svatého Stolce též v Pobaltí. V roce 2008 je jmenován spirituálem Papežské koleje Nepomucenum v Římě. V letech 2008–2010 přednášel jako hostující profesor na Papežské lateránské univerzitě a Papežské univerzitě sv. Tomáše (Angelicum) v Římě. Jako Špidlíkův duchovní syn pokládá za své životní poslání rozvíjet dílo Tomáše Špidlíka, jehož myšlení považuje za mimořádný přínos evropské kultuře. Publikuje převážně italsky, česky a německy. V současné době (2012) se věnuje duchovnímu doprovázení, vede exercicie, je činný jako kazatel a vypomáhá ve farní pastoraci v Německu, Česku a Itálii. Zároveň nadále přednáší na fakultě církevních východních věd na Orientálním ústavu v Římě jako řádný profesor. Často přednáší i na Slovensku. Ve stopách svého předchůdce Tomáše Špidlíka se specializuje na slovanskou spiritualitu.

Publicistická činnost[editovat | editovat zdroj]

Od počátku svého pobytu v Římě spolupracuje s českou sekcí Radia Vatikána je publicisticky aktivní, převážně v českém jazyce, zaměřuje se na duchovní interpretaci současné kultury. Řadu let publikoval v exilovém časopisu Nový život a řadě dalších periodikách. Po smrti kardinála Špidlíka SJ (od léta 2010) převzal pravidelné páteční promluvy v Radiu Vatikán.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Knihy
  • Modlitba Ježíšova — modlitba srdce, Velehrad 1996, 77 s.
  • Vspotkat Chrystusa diszaj, Lublin 1998, 20 s.
  • Editor (spolu s G. Marani), Costantin Simon, The Pioneers and Witnesses of the Struggle for Christian Unity in Eastern Europe 2. The first Years 1929–1939, Roma 2002.
  • Spolu s T. Špidlíkem e M. Tenace: Questions Monastiques en Orient, Orientalia Cristiana Analecta 259, Roma 1999
  • Spolu s T. Špidlíkem e M. Tenace: La preghiera nel cristianesimo orientale: in M. Piantelli, a cura di, Le preghiere del mondo. Un’antologia delle più belle invocazioni a Dio, dai popoli privi di scrittura fino ai nostri giorni, Cinisello Balsamo 1998, s. 383–420.
  • Umění modlit se srdcem, in: Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci. Velehrad 2001, s. 5–49
  • Překlad z francouzštiny do němčiny, editování a úvod (spolu s Petronilla Cemus) Tomáš Špidlík, Die Russische Idee. Eine andere Sicht des Menschen, Der Christliche Osten, Würzburg 2002, 623 s.
  • Irenée Hausherr et la spiritualità de l’Orient chrétien. Actes du symposium organisé par Richard Čemus à l’Institut Pontifical Oriental le 3 avril 2003 à l’occasion du 25e anniversaire de la mort du P. Hausherr, Orientalia Cristiana Analecta I/2004.
  • “Cristo, unico fondamento della Chiesa”, San Vito dei Normanni, Biblioteca “San Benedetto“ delle Suore Oblate Benedettine, 2005, 20 s.
  • Ignatij Brjančaninov. Sulle tracce della Filocalia. Pagine sulla preghiera esicasta, Milano 2006, 363 s.
  • Zwischen Buddha und den Wüstenvätern: Ignatianische Mystik im Lichte des Ostens, in: Bohemia Jesuitica 1556–2006, ed. Petronilla Cemus in cooperatione cum Richard Cemus SJ, Praha/Würzburg 2010, Karolinum ISBN 978-80-246-1755-8 / Echter ISBN 978-3-429-03268-5, s. 121–138.
  • Úvod do kapitoly: Ignác z Loyoly a jeho spiritualita = Einleitung in das Kapitel: Ignatius von Loyola und seine Spiritualität, in: Bohemia Jesuitica 1556–2006, ed. Petronilla Cemus in cooperatione cum Richard Cemus SJ, Praha/Würzburg 2010, Karolinum ISBN 978-80-246-1755-8 / Echter ISBN 978-3-429-03268-5, s. 37–46.
  • In memoriam Thomae S.R.E. Cardinalis Špidlík SJ, in: Bohemia Jesuitica 1556–2006, ed. Petronilla Cemus in cooperatione cum Richard Cemus SJ, Praha/Würzburg 2010, Karolinum ISBN 978-80-246-1755-8 / Echter ISBN 978-3-429-03268-5, s. 1452–1477.
Články

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova
  2. ↑ Nezkrácený text na stránkách Nepomucena. cz.nepomucenum.it [online]. [cit. 2012-05-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-07-31. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • RAUČINOVÁ Mária: Srdce, to je celý človek, hovorí pátek Richard Čemus, in: Katolícke noviny 46, Bratislava 2011, s. 10-11.
  • SCHMIDT Otakáro Maria: Richard Čemus – jezuitský spirituál z Říma, in: Richard Čemus v pořadu Bet Lechem, seriál TV NOE, Ostrava 2011.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Richard_Čemus&oldid=22625410“