Respirační epitel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Respirační epitel pod elektronovým rastrovacím mikroskopem

Respirační epitel je krycí tkáň buněk, která vystýlá převážnou část dýchacích cest. Tento epitel je víceřadý cylindrický s řasinkami. Slouží především na očištění, zvlhčení a ohřívaní vzduchu před tím, než se dostane do plicních sklípků, kde probíhá vlastní výměna plynů mezi vdechovaným vzduchem a krví.

Typy buněk v respiračním epitelu[editovat | editovat zdroj]

Při pohledu pod elektronovým mikroskopem lze v respiračním epitelu rozeznat 5 základních typů buněk: buňky řasinkové, pohárkové, kartáčové, bazální a malé granulární. V různých částech dýchacích cest se však struktura tohoto epitelu mění.

Řasinkové buňky[editovat | editovat zdroj]

Řasinkové buňky jsou vysoké, cylindrické, apikálně mají vyvinutý ciliární aparát. V respiračním epitelu jsou právě tyto buňky nejpočetnější. Jedna řasinková buňka nese obvykle okolo 250 [1] až 300 [2] řasinek. Na laterálních stěnách buněk nacházíme nejen apikální spojovací komplexy, ale i četné nexy.[1] Buňky jsou typické velkým světlým oválným jádrem uloženým dlouhou osou paralelně s dlouhou osou buňky. Nad jádrem řasinkové buňky se nachází poměrně malý Golgiho komplex, málo vyvinuté granulární a agranulární endoplazmatické retikulum a ojedinělé lysozomy.[3] Pod řasinkami buněk můžeme nalézt kromě bazálních tělísek i četné mitochondrie. V pokusných studiích bylo prokázáno, že pro pohyb řasinek buňky je nezbytný adenosintrifosfát (ATP).[2]

Cylindrický víceřadý epitel s řasinkami (růžově) a pohárkovými buňkami (modře)

Pohárkové buňky[editovat | editovat zdroj]

Pohárkové buňky jsou druhé nejrozšířenější buňky v respiračním epitelu.[2] U člověka představují sekreční elementy v epitelu dýchacích cest až po počáteční úseky bronchiolů. Jsou to typické hlen secernující buňky. Ve fázi, kdy jsou naplněny sekretem, mají jádro uložené bazálně. V okolí jádra se vyskytují četné cisterny granulárního endoplazmatického retikula a malý počet lysozomů. V oblasti nad jádrem nacházíme rozsáhlý Gologiho komplex a četná, velká, světlá, hlenová granula s jemnou fibrogranulární strukturou. Granula vykazují velkou tendenci ke splývaní. V apikální oblasti hlenem naplněných buněk splývající granula vytvářejí rozsáhlé hlenové masy.[3] Granula jsou bohaté především na mukopolysacharidy.[4] Počet pohárkových buněk je výrazně ovlivněn předcházejícími záněty dýchacích cest a také koncentrací škodlivých a dráždivých látek ve vnějším prostředí. Bylo zjištěno, že u zvířat porozených a chovaných za sterilních podmínek, se v dýchacích cestách vyskytují sekreční buňky serózního typu, které obsahují typická sekreční granula. Teprve po styku s různými škodlivinami, zejména infekcemi, se tyto buňky mění v elementy mucinózní.[3]

Kartáčové buňky[editovat | editovat zdroj]

Kartáčové buňky jsou méně četné cylindrické buňky, na jejichž povrchu můžeme najít množství mikroklků. Tyto buňky mají aferentní nervová zakončení na svém bazálním povrchu, jsou proto považovány za senzorické receptory.[4]

Bazální buňky[editovat | editovat zdroj]

Bazální buňky jsou malé okrouhlé elementy, které leží na bazální membráně a nedosahují luminálního povrchu epitelu.[2] Tyto buňky jsou považovány za zárodečné buňky mitoticky se dělící, z nichž se diferencují ostatní typy,[4] čili buňky řasinkové, nebo pohárkové. Vzhledem k tomu, že u zdravých jedinců, je ve víceřadém cylindrickém epitelu výměna buněk poměrně pomalá, nacházíme tu jen malý počet diferencujících buněčných elementů. Diferenciaci sekrečních elementů signalizuje vývoj granulárního Golgiho komplexu a výskyt jednotlivých drobných sekrečních granul. Známkou počínající diferenciace směrem k řasinkovým buňkám je výskyt prekurzorů bazálních tělísek v různé fázi vývoje. Bazální buňky obsahují velká světlá jádra, která jsou uložená dlouhou osou paralelně s bazální laminou. Jejich cytoplazma je chudá na buněčné organely s výjimkou ribozomů.[3]

Malé granulární buňky[editovat | editovat zdroj]

Malé granulární buňky jsou buňky, které připomínají bazální, s tím rozdílem, že obsahují četná granula o průměru 100 – 300 nm, s temnou dření. Histochemické studie ukázaly, že jde o populaci buněk, difuzního neuroedndokrinního systému. Mohou fungovat jako integrátory mucinózních a serózních sekrečních procesů.[5]

Samočistící schopnost epitelů dýchacích cest[editovat | editovat zdroj]

Respirační epitel plícního laloku (myš)

Tato schopnost epitelu je ovlivněna množstvím a charakterem sekretu v dýchacích cestách. Řasinky mají schopnost pohybovat se jenom v řídkém prostředí. Mohou transportovat vrstvu hlenu, která se nejvýše rovná jejich délce (7–10 μm). Když se naruší tok hlenu v dýchacích cestách, pak vlivem neustále probíhající resorpce (vstřebávání) a vypařování dojde k zahuštění vrstvy sekretu mezi řasinkami. Různé částice (včetně bakterií), které jsou zachyceny ve vrstvě hlenu, mohou pak proniknout hluboko mezi řasinky k vlastním buňkám epitelu. To usnadňuje vznik zánětů dýchacích orgánů a také se prodlužuje styk buněk s látkami dráždivými a karcinognními.[6]

Syndrom nepohyblivých řasinek[editovat | editovat zdroj]

Syndrom nepohyblivých řasinek čili Kartagenerův syndrom je chorobný stav, který se projevuje chronickou respirační infekcí. Je způsoben nepohyblivostí řasinek a bičíků. nepohyblivost způsobuje dynein – protein, umožňující klouzání mikrotubulů, které je nezbytné pro kmitání řasinek.[2]

Syndrom nepohyblivých řasinek je proto také jednou z příčin mužské neplodnosti, protože způsobuje nepohyblivost bičíků spermií.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b KONRÁDOVÁ, Václava; UHLÍK, Jiří; VAJNER, Luděk. Funkční histologie. 2. vyd. Jinočany : H & H, 2000.S.139
  2. a b c d e JUNQUIERA, L. Carlos; CARNEIRO, José; KELLEY, Robert O.. Základy histologie. 1. vyd. Jinočany : H & H, 1997. S.320
  3. a b c d KONRÁDOVÁ, Václava; UHLÍK, Jiří; VAJNER, Luděk. Funkční histologie. 2. vyd. Jinočany : H & H, 2000.S.140
  4. a b c Richard Jelínek, et al. Histologie embryologie [online]. 3. lékařská fakulta UK. S.121. Dostupné online.  
  5. JUNQUIERA, L. Carlos; CARNEIRO, José; KELLEY, Robert O.. Základy histologie. 1. vyd. Jinočany : H & H, 1997. S.324
  6. KONRÁDOVÁ, Václava; UHLÍK, Jiří; VAJNER, Luděk. Funkční histologie. 2. vyd. Jinočany : H & H, 2000. S.142

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • MedAtlas [online]. Masarykova univerzita, Lékařská fakulta, Ústav histologie a embryologie, [cit. 2012-05-01]. Kapitola 4.5.2 Respirační epitel. Dostupné online.