Reportáž

Reportáž (z franc. reporter – přinášet) je literární útvar používaný především v žurnalistice, reportáž popisuje a zobrazuje skutečnost na základě konkrétních faktů, většinou získaných přímou účastí nebo pozorováním.

Autor reportáže – reportér či reportérka – se pohybuje na hranici zpravodajství a publicistiky: událost popisuje a zároveň ji i hodnotí, jeho postoj je často zřetelný a ovlivňuje kompozici. Podstatnými znaky reportáže je věcnost, důraz na detail (vyžaduje všímavost reportéra), být přesný a pokud možno objektivní. Reportáž je jakýmsi rozšířeným zpravodajstvím, podrobnější a „přímo u toho“. Reportáž může být psaná + obrazová (noviny), rozhlasová či televizní.

Základními metodami tvorby reportáže jsou:

pozorování
přímá účast
sběr faktů
konfrontace pohledů

Většinou se jedná o jejich kombinaci, v některých reportážích výrazně převažuje některá ze složek, s čímž souvisí i výběr kompozice (dramatická, lineární, k. kontrastu, kruhová). Reportér je pozorovatel (a často i účastník) popisované události, což mu přináší specifický pohled na ni a čtenáři pak i lepší zprostředkování zážitku.

Základem reportáže je popisný postup. Reportáž chce vyvolat názornou představu prostředí. Usiluje o zajímavost. Užívá expresivních obrazných a aktualizovaných prostředků. Může mít někdy formu interview.

Historie reportáže

Svět

Reportáž ovlivnily především realismus a naturalismus (Émile Zola). Velký vliv na vznik reportáže jako svébytného žánru měl americký styl muckraking (kydání hnoje). Upton Sinclair, L. Steffens a I. Tarbellová si dali za cíl odhalovat korupci a jinou špínu v obchodu a politice. Hnutí muckraking vzniklo kolem roku 1902, trvalo až do 1. světové války, název mu dal prezident Theodore Roosevelt.

První světová válka se stala důležitým mezníkem ve vývoji reportáže, tento útvar přinášel šokující zážitky z front a o pohnutých příbězích. Namísto fabulace je zájem o přesný popis skutečnosti. Egon Ervín Kisch se dokonce domníval, že reportáž je jediným žánrem, který do budoucna může setrvat na literární scéně. Tento „zuřivý reportér“ je dodnes uznávanou legendou pro svůj smysl pro detail a čtivé reportáže.

Také Ernest Hemingway se stal žurnalistou a reportérem během 1. světové války, používal objektivistický přístup a tzv. metodu špičky ledovce (autor použije v reportáži jen zlomek svých znalostí o problému, ten zbytek je „pod hladinou“, ale kdyby tam nebyl, tak by ta špička nebyla tak vysoko). Dalším světovým reportérem byl Richard Halliburton, reportér a cestovatel, vydal se např. po stopách Alexandra Velikého, přešel jako Hannibal přes Alpy, zahynul při pokusu přeplout Tichý oceán v čínské bárce.

Česko

Kromě již zmíněného Kische můžeme k prvním reportérům v českých zemích zařadit Jana Nerudu, jehož Dopisy z Vídně kromě průběhu jednání parlamentu obsahuje i líčení nálad, popis prostředí apod. Během 2. světové války zpravoval zahraniční ČTK František Feigel, který začal jako soudničkář. V roce 1939 uprchl do Francie, později v první linii absolvoval boj o osvobození Evropy. Po válce přinesl přes 800 reportáží z Norimberského procesu vysílaných rozhlasem.

Novodobí reportéři

Související články

Reportážní fotografie