Reinkarnace

Reinkarnace (doslovný překlad znovuvtělování, převtělování) je označení filosofického, nebo náboženského konceptu, který tvrdí, že se mysl nebo vědomí (individuální myšlenková energie) člověka (event. bytosti) po fyzické smrti jeho těla, na konci jednoho života, znovuzrodí v novém fyzickém těle, respektive při početí nové lidské bytosti znovu vstupuje do hry.

Reinkarnace je ve filosofii i náboženstvích úzce spojena se zákonem karmy, zákonem příčiny a následku, kde pozitivní, či negativní myšlenky a činy v jednom životě přímo ovlivňují podmínky, kvalitativní kontury a část událostí života dalšího. Pozitivní myšlenky a činy pozitivně, negativní myšlenky a činy negativně.

V některých náboženských tradicích je popisována možnost reinkarnace lidské duše do zvířat, nebo naopak, duší zvířecích do lidských těl, případně lidských duší do různých mytologických nadpozemských, či pekelných sfér, opět podle zásluh, či hříchů konkrétní bytosti. Tyto verze však nejsou jednotné a všeobecně přijímané i v rámci jednotlivých tradic, patří spíše k lidové úrovni nauk a nezřídka jsou výsledkem smíšení různých filosofických a náboženských konceptů, či snahy kněžstva zjednodušit filosofické koncepty pro běžné obyvatelstvo.

Reinkarnace je centrálním principem indických náboženství, ale byla uznávána i historickými osobnostmi jako byl např. Pythagoras, Platon a Sokrates. Je také běžnou vírou keltských druidů, členů theosofické společnosti, kmenů na Sibiři, v západní Africe, severní Americe, či Austrálii.

Buddhismus

Někteří buddhisté používají také výrazu znovuzrozování. Buddhismus učí o tom, že mysl každé cítící bytosti se po smrti jejího fyzického těla spojí s tělem nově narozené bytosti. Dále učí o tzv. ne-já, neexistenci ega, tj. o tom, že bytosti se ve svém životě mylně identifikují se svým fyzickým tělem nebo se svými myšlenkami a pocity, přičemž fyzická forma i mentální pochody jsou ze své podstaty pomíjivé. Podle učení buddhismu je pravou podstatou bytostí mysl (vědomí), která je nezničitelná a neohraničená jako prostor a všechny formy a jevy v ní vznikají a zase zanikají. Život každé bytosti je tak pouze částí nekonečného proudu její mysli. To, s jakým fyzickým tělem se mysl spojí a do jakých konkrétních podmínek se člověk narodí, je následkem převládajících tendencí a návyků uložených do mysli v předchozích životech, a je tedy určováno karmou (zákonem příčiny a následku). Buddhismus Diamantové cesty učí o nekončících cyklech znovuzrozování v 6 hlavních sférách zrození:

pekelná sféra
sféra hladových duchů
sféra zvířat
sféra lidských bytostí
sféra polobohů
sféra bohů

Sféry zrození nejsou fyzickými oblastmi, ale stavy mysli. Čím více zásluh (dobrých dojmů do mysli) se během nekonečného proudu znovuzrozování mysli nashromáždí, tím se nová bytost zrodí v příhodnější sféře, tzn. v takové, ve které bude mít možnost rozpoznat dokonalou podstatu své mysli - dosáhnout osvícení. To je cílem učení buddhismu Velké cesty a Diamantové cesty a znamená to, že se bytost vymaní z jinak nekončícího koloběhu iluzorních zrození v podmíněných stavech.

Hinduismus

Podle moderního pohledu na datování Véd se v hinduismu rozvinulo učení o reinkarnaci teprve po konci védského období s objevem upanišadové literatury (od roku 700 př. n. l.) a klasickou podobu dostalo v Bhagavadgítě.

Podle hinduistického pohledu je každá osoba nesmrtelné „já“ (átman), které se po smrti těla převtělí do nově narozené bytosti. Do jaké podoby se člověk převtělí, závisí na jeho minulých činech (karma). Karma vychází z dharmy, etického světového řádu, ve kterém všechny činy podle zákona příčiny a následku určují budoucí opětovné zrození. To se může odehrát na tomto světě, v lidské či zvířecí podobě, nebo v nebeských či pekelných světech. Pobyt v nich může trvat různě dlouhou dobu, ovšem v žádném případě není věčný (jelikož jsou tyto světy součástí hmotného vesmíru, zanikají společně s ním). Po nějaké době se jedinec znovu narodí na Zemi a cyklus pokračuje až do definitivního vysvobození (mókša). Tento karmický světový řád se chová jako přírodní zákon, kategorie jako trest nebo odměna zde neplatí.

Zatímco některé hinduistické směry považují karmický zákon za neoblomný a pouze jedinec sám je podle nich odpovědný za své vysvobození, jiné důvěřují v božskou milost, která může karmické dědictví vymazat a člověka spasit. Tato božská pomoc je významným tématem hinduistických modliteb.

Cílem hinduistů je překonání tohoto věčného a utrpením naplněného koloběhu vznikání a zanikání. Tradice zná tři klasické cesty k vysvobození (mókša nebo mukti): Cesta vědění (Džňána márga), Cesta činu (Karma márga) a Cesta oddanosti Bhakti márga. Mnozí myslitelé (například Svámí Vivékánanda) k nim přiřazují ještě čtvrtou cestu, kterou je Rádža jóga, 'Královská jóga', která je spojena s tělesným cvičením a meditací. V deváté kapitole Bhagavad gíty je rádža jóga ztotožněna s Bhakti jógou.

Antické Řecko a Řím

Známí řečtí filosofové zastávající reinkarnační teorii byli Pythagoras (kolem roku 600 př. n. l.), Empedoklés a Platón (oba 5. století. př. n. l.). Učili, že nesmrtelná duše se musí převtělovat, buď kvůli vnitřní nutnosti nebo za účelem morální očisty, do nové formy zahrnující i zvířecí a rostlinný svět. U Platóna hrálo roli pouze morální kritérium. Podle jeho názoru se bytost znovu zrodí pouze na základě svého minulého jednání.

Následné myšlenkové směry novoplatónismus a novopythagoreismus reinkarnační teorii zastávaly dál, ale jednotliví myslitelé se lišili v názoru, zda se převtělování do zvířat má chápat doslova (Plotinos) nebo jen metaforicky (Porphyrius). Platónovo morální hledisko nalezneme především u Plútarcha a Vergilia.

Judaismus

Judaismu je, stejně jako křesťanství a islámu, koncept reinkarnace cizí, zejména kvůli přesvědčení o vzkříšení jediného těla, které je nedílnou součástí člověka, lidské identity. Nicméně koncept převtělování (gilgul) se dostal do některých proudů židovské mystiky, kabaly, pravděpodobně ve středověku vlivem katarského hnutí.

Křesťanství

Křesťanství je, spolu s židovstvím a islámem, jedním ze světových náboženství, kterému je koncept reinkarnace cizí^[zdroj?] , neboť předkládá víru o člověku jako o psychicko-somatické osobní jednotě, kdy člověk po ukončení běhu svého jediného života čeká na vzkříšení těla, které je v naprostém protikladu s opakovaným převtělováním. Víra v reinkarnaci se však v době vzniku křesťanství vyskytovala u některých heterodoxních proudů, např. u některých gnostických škol. Církev se však již od počátku proti metempsychóze vymezovala, což lze shledat např. u sv. Ireneje z Lyonu, Tertulliana či Origena, který koncept metempsychózy rovněž napadal (Contra Celsum).^[zdroj?]

Drúzové

V islámu nalezneme víru v reinkarnaci pouze u menšinové sekty drúzů, podle nichž se člověk může narodit opět jen jako člověk, nikoli tedy ve zvířecí podobě.

Teosofie

V teosofii zavedla učení o převtělování poprvé Helena Petrovna Blavatská, která tento koncept východních náboženství zkombinovala s konceptem evoluce. Duše se v jednotlivých životech zdokonaluje a stoupá stále k vyšším stavům bytí, přičemž zde na rozdíl od hinduismu a buddhismu nejsou možné žádné návraty na nižší stupně existence. Cílem je v tomto učení dosažení dokonalosti jedince.

Tento pohled byl s menšími úpravami převzat většinou nových esoterických směrů, jako je například antroposofie nebo hnutí New Age.

Postoj moderní vědy

Většinový názor je odmítavý^[zdroj?], protože proces reinkarnace nelze postihnout lidskými smysly ani zaznamenat přístroji. Argumentují tím^[zdroj?], že existence duše jako nehmotného řídícího subjektu a podstaty vědomí je vyloučena především fyziologickou absencí komunikačních možností mezi něčím nehmotným a tělem. V údobích lidstva, kdy populace narůstala podle geometrické řady, byl by duší pro inkarnace i reinkarnace nedostatek. Představa o samovolném vzniku věčné substance s vědomím a s vlastnostmi připisovanými duši, v procesu dělení embryonálních buněk v matce nebo ve zkumavce, je při tom vyloučena – dala by se jinak uskutečnit i její laboratorní velkovýroba. Člověk má dokonalý mozek, v němž může být nejméně 10exp27000000 paměťových neuronových spojů (počet atomů ve známém vesmíru je odhadován na 10exp66). Za duši těla pokládají činnost centrální nervové soustavy s její takovými téměř nekonečnými možnostmi a schopnostmi. Výjimkou v tomto ohledu bývají vědci zkoumající zážitky blízké smrti, spontánní vzpomínky na údajné minulé životy u dětí a zabývající se reinkarnační regresní terapií.

Thomas Huxley, slavný anglický biolog, považoval reinkarnaci za přijatelnou a pojednal o ní ve své knize Evolution and Ethics and other Essays. Nejpodrobnější soubory osobních zpráv svědčících ve prospěch reinkarnace publikoval profesor Ian Stevenson ve svých knihách. Nejznámějších z nich je Twenty Cases Suggestive of Reincarnation.

Po smrti Iana Stevensona v roce 2007 pokračuje v jeho výzkumu Jim B. Tucker.

Otherkin

Reinkarnace se objevuje i u subkultury otherkinů, která věří tomu, že pokud se může převtělovat člověk do jiných forem, tak by to měli dokázat i jiní tvorové, včetně těch, kteří původně neměli hmotné tělo (astrální bytosti).

Literatura

Cayce, Edgar: Tajemství reinkarnace — pravda o lidech, jež žili více než jednou a co to pro nás znamená. Vyd. 1. Bratislava, Eko-konzult 1998. ISBN 80-88809-49-5
Dethlefsen, Thorwald: Znovuzrození — setkání s lidmi, kteří vyprávějí o svých minulých životech. Praha, Pragma, 1997. ISBN 80-7205-431-7
Dethlefsen, Thorwald: Reinkarnace — zážitky z minulých životů a jejich léčivé účinky. Praha, Pragma, 2001. ISBN 80-7205-771-5
Foučková, Marta: Jsem. Praha 1996. ISBN 80-902177-0-2
Foučková, Marta: Já jsem. Praha 1997. ISBN 80-902177-1-0
Ondračka, Lubomír: „Védské představy o posmrtném životě a formování konceptu přerozování“, in: R. Chlup (vyd.), Pojetí duše v náboženských tradicích světa. Praha: DharmaGaia, 2007, s. 223-266. ISBN 978-80-86685-82-3
Palka, Jiří: Převtělování — Jak byla prokázána existence převtělování. Léčebná metoda využívající vzpomínky na minulé životy v hypnóze, polohypnóze atd. … a jiné důkazy. 1. vyd. Frýdek-Místek, Iris RR, 1994. ISBN 80-901039-8-7
Palka, Jiří: Převtělování a karma. 1. soubor. vyd. Jablonec nad Nisou 1995. ISBN 80-900066-5-5
Palka, Jiří: Důkazy o existenci převtělování a karmy. Jablonec nad Nisou 1999
Tucker, Jim: Život před životem. 1. vyd. Frýdek-Místek: Alpress, 2005. ISBN 80-7362-185-1

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu reinkarnace na Wikimedia Commons
Reinkarnace - reinkarnace z pohledu křesťanství
Slovník esoteriky a pavěd
Úvod do problematiky případů reinkarnačního typu