Recese (žert)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Recese je označení pro určitý typ výstředního žertování, založeného na šokování veřejnosti nesmyslným chováním, které někdy je ironickým protestem, jindy pouhým provokativním narušením všední bezduchosti. Člověk, který jej provádí, se nazývá recesista.

Původ výrazu[editovat | editovat zdroj]

Podle etymologického slovníku Jiřího Rejzka význam žertování získalo slovo patrně z pozdějšího významu slova recese, který označoval přerušení či přestávku (tedy podobně, jako slovo legrace vzniklo ze slova recreatio).[1] Jindřich Göth v časopise Instinkt však předpokládá, že s novým významem slova přišel student Vladimír Bor poté, co mladík z obchodnické rodiny Quido Vrkoč o komsi pronesl, že je v recesi, což bylo vysvětleno tak, že se ocitl v úzkých, že je zdeptán, pokořen, ba zničen. Skupina stejně naladěných studentů z Borova okruhu si pak začala říkat recesisté, přičemž těmi duševně zdeptanými a zmatenými měly být oběti jejich žertů.[2]

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Literární historik Radko Pytlík v roce 2000, s citacemi Vladimíra Boreckého a Almanachu Recesse z roku 1936, ji označuje za způsob uvolnění, daného živelným temperamentem, kus nespoutané legrace, vycházející bezprostředně ze situace, který nikdy není a nemůže být konstruktivní a státotvorný - je výrazem nálady, která se zdá být bezvýchodná a většinou je výplodem studentského temperamentu, inspirovaný nechutí k bezduché stupiditě každodenního plahočení. Mezi charakteristickými znaky jmenuje depatetizaci obřadnosti, zesměšnění falešné mysteriozity a pompéznosti, uvědomělost v nesmyslech, absolutizaci srandy v bezúčelných akcích, které svou šokující výstředností berou ohromené veřejnosti možnost organizovat patřičná protiopatření.[3]

Klub pražských recesistů[editovat | editovat zdroj]

Existoval též Klub pražských recesistů,[3] do kterého patřili Vladimír Bor, Pavel Kropáček, Hugo Huška, Rudolf Jaroš, Vladimír Köhler, Gustav Schönbach, Myrtil Frída, pozdější filmoví režiséři Ladislav Rychman a Jiří Krejčík a další.[2] Dne 3. června 1936 vyšel s pomocí pana Fechtnera, majitele rozmnožovny, první Almanach Recesse, který formuloval východiska a cíle recesistů: „Všechno je fór. Sranda musí bejt, poněvadž nic jiného nelze vážně dělat. Celý život nás, mladé lidi, vede do prdele. Bařtipáni i jeremiášové se na nás smějí ze všech koutů, bakuřové vládnou světem. Musíme vytáhnout starou a osvědčenou zbraň proti nim - srandu."[2] Recesistickým hnutím se inspiroval i Jaroslav Žák ve svých študáckých románech, ale klub recesistů se vůči němu vymezoval s tím, že prý ne zcela pochopil ducha recese, maje ji za něco na způsob kanadských žertíků a študáckého folkloru.[2] Z hnutí recesistů postupně vznikla organizace s pevnými stanovami a čtyřmi hodnostními třídami členství, zvanými pagoda.[2] Roku 1937 vydali román Cesta do Bodele, pod jménem autora Pankrác Perla, přičemž jako překladatel z perštiny do češtiny a naopak byl uveden Dr. Klavír. Kompozici románu Göth přirovnává k filmům Monty Pythonů.[2] Kult Pankráce Perly pak v klubu pokračoval, v Tusarově ulici č. 29 členové umístili pamětní desku s textem „V tomto domě nežil ani nezemřel Pankrác Perla, zakladatel Recesse. Stále sněží!“.[2] Za protektorátu recesisté například zareagovali na výzvu ministra Emanuela Moravce k iniciativní pomoci Říši a v dopise podepsaném Spolek přátel Říše KOLABORA navrhovali úsporná opatření jako zrušení pobočných ptačích budek nebo redukci počtu fotbalistů v jednom mužstvu na sedm.[2] Druhý Almanach Recesse v roce 1940 cenzura zabavila a vyšel až po válce.[2] Klub objevil amatérského fiktivního poetu Pepu Pánka a publikoval jeho básně.[2]

Jiní recesisté[editovat | editovat zdroj]

Za pokračovatele recesistického hnutí Göth považuje například Křížovnickou školu čistého humoru bez vtipu, fenomén Járy Cimrmana a happeningy Milana Knížáka a dalších.[2]

Zahraničními představiteli podobného ražení jsou podle něj třeba William Horace de Vere Cole, který se se svými přáteli vydával za zanzibarskou či habešskou delegaci a nechal se oficiálně vítat, či bratři Marxové, jejichž filmy si oblíbili i zakládající členové pražského klubu.[2]

Dnešní příklady[editovat | editovat zdroj]

Dnešní média označila jako recesistu například člověka, který plakáty zvoucí na předvolební mítink svévolně přelepil nápisem „zrušeno“ a zmátl tím i členy strany, která mítink pořádala,[4] nebo starostu Reykjavíku a předsedu Nejlepší strany Jona Gnarra, když slíbil, že žádný ze svých slibů nemíní splnit nebo že skrytou korupci nahradí otevřenou.[5] Rovněž tak byl označován člověk, který na mítink Jiřího Paroubka přišel se dvěma platy prázdných vajec a dvěma kufry,[6] dívky, které se v převleku za chilské policistky pokusily zatknout Václava Klause za krádež pera,[7] člověk, který přes noc přelepil tabule na příjezdech do města Zlín nápisem Gottwaldov.[8] či lidé, kteří na základě výzvy na Facebooku jednoho rána hromadně cestovali metrem v pyžamech a županech a přitom dokončovali úkony ranní hygieny.[9]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jiří Rejzek: Český etymologický slovník, LEDA, Voznice, 2001, heslo recese, str. 530
  2. a b c d e f g h i j k l Jindřich Göth: Historie uctívačů nesmyslu, Instinkt č. 13/2010, 1. 4. 2010
  3. a b Radko Pytlík: Fenomenologie humoru, Emporius, 2000. Kapitola Recese
  4. Neznámý recesista "zrušil" Paroubkovi mítink, Novinky.cz, 15. 9. 2009
  5. Adam Černý: Reykjavíku vládne recesista a komik, iHNed.cz, 27. 6. 2010
  6. Recesista podal dvě trestní oznámení na muže chránící Paroubka, iDnes.cz, 27. 5. 2009, abr, iDnes.cz, ČTK
  7. Recesistky se pokusily zatknout Klause za krádež "chilského" pera, České noviny, 21. 4. 2011
  8. Ze Zlína se stal přes noc Gottwaldov – recesista přelepil cedule města, Nezapomeňte.cz, 21. 8. 2009, zdroje: iDnes.cz, Novinky.cz
  9. Obrazem: Metro zaplnili recesisté v pyžamech, Deník.cz, 9. 4. 2011

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Radko Pytlík: Fenomenologie humoru, Emporius, 2000. Kapitola Recese
  • Vladimír Bor: Recese, Paseka, Praha a Litomyšl, 1993 (původně mělo vyjít roku 1968, vydáno se zpožděním)
  • Jindřich Göth: Historie uctívačů nesmyslu, Instinkt č. 13/2010, 1. 4. 2010