Rakety rodiny R-7

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nosná raketa Sojuz-FG při startu kosmické lodi Sojuz TMA-5

Rakety rodiny R-7 jsou rodinou nosných raket odvozených od mezikontinentální balistické rakety R-7 (běžně nazývané semjorka (sedmička, rusky) cestou postupné výrazné modernizace.

Zdařilost a jako výsledek spolehlivost konstrukce, a také na mezikontinentální balistickou raketu vysoká nosnost dovolila využít R-7 jako nosnou raketu. Postupná modernizace motorů i přidání dalších stupňů vedla k růstu hmotnosti vynášeného užitečného zatížení, spolehlivosti a zvýšení spektra řešených úkolů.

Nosné rakety právě této rodiny otevřely lidem kosmickou éru, jimi byly, mimo jiné, vyvedeny na oběžnou dráhu první umělá družice Země Sputnik 1, první družice s živým tvorem na palubě i první pilotovaná kosmická loď Vostok 1. Dodnes jsou všechny ruské pilotované lodě vypouštěny raketami této rodiny.

V souvislosti s tím, že nejpočetnějšími[1] zástupci rodiny jsou varianty raket Sojuz, je tento název někdy používán pro označení celé rodiny raket.

Všeobecné údaje[editovat | editovat zdroj]

U rakety R-7 se motory prvního i druhého stupně zažehují současně na startu, taková konfigurace je proto pro odlišení od „čistě“ dvoustupňového schématu často označována za jedenapůlstupňovou. V americkém prostředí jsou takto uspořádané nosiče považovány za jednostupňové s přidanými pomocnými motory, tvořícími nultý stupeň.

Rakety rodiny jsou charakteristické konstrukčním schématem zděděným po R-7. Raketa R-7, první sovětská mezikontinentální balistická střela, byla dvoustupňová (přesněji jedenapůlstupňová) raketa, s paralelním uspořádáním stupňů. První stupeň tvořily čtyři boční kuželovité bloky označované jako bloky B, V, G, a D (podle druhého až pátého písmene azbuky), umístěné do kříže kolem druhého stupně, označovaného jako blok A. Ve všech blocích byly používány čtyřkomorové vysokotlaké kapalinové raketové motory s otevřeným cyklem, v prvním stupni motory RD-107 (výrobní typové označení 8D74), v druhém stupni motor RD-108 (8D75). Jako kapalné pohonné látky se používaly v obou stupních kerosin T-1 jako palivo a podchlazený kapalný kyslík jako okysličovadlo. Trup druhého stupně se nad bodem horního upevnění bloků prvního stupně mírně rozšiřoval. Paralelní uspořádání Koroljov zvolil z důvodu dosažení co nejmenší délky sestavené rakety, přičemž maximální průměr i délka jednotlivých bloků byly omezeny požadavky na možnost přepravy dílů železnicí z výrobního závodu na kosmodrom, eventuálně bojová stanoviště.

Využití[editovat | editovat zdroj]

V současnosti jsou využívány následující rakety rodiny:

Uživateli raket jsou Kosmická vojska Ruska a Roskosmos. Kromě toho existuje mezinárodní společnost Starsem (ze star = hvězda a sem - semjorka) zajišťující vypuštění užitečného zatížení nosnými raketami dané rodiny z kosmodromů Bajkonur a Kourou

Přehled nosných raket rodiny R-7[editovat | editovat zdroj]

  • Blok (motor) – uvedeno je označení bloku a příslušný motor, u prvního stupně má každý blok svůj jeden motor.
  • Nosnost, není-li uvedeno jinak, je míněna na LEO (kruhovou nízkou dráhu – 200km), při startu z Bajkonuru.
  • Počet startů je uveden k 28. prosinci 2011. Celkem k tomuto datu proběhlo 26 (9 neúspěšných) startů rakety R-7, 28 (2 neúspěšné) startů rakety R-7A a 1729 startů nosných raket od R-7 odvozených.[1]
Název rakety Index GRAU 1. stupeň
bloky
motor
2. stupeň
blok
motor
3. stupeň
blok
motor
4. stupeň
blok
motor
Ve službě Startů (neúspěšných) Nosnost
(kg)
Výška
(metrů)
Průměr
(metrů)
Hmotnost
(tun)
Sputnik 8К71PS B, V, G, D
RD-107
A
RD-108
1957 2 (0)[1] 500 29,167 10,3 267
Sputnik-3 8А91 B, V, G, D
RD-107
A
RD-108
1958 2 (1)[1] 1 327 31,000 10,3 269,3
Poljot 11A59 B, V, G, D
RD-107
A
RD-108
1963–1964 2 (0)[1] 1 400 30,0 10,3 277
Luna 8К72, 8K72L B, V, G, D
RD-107
A
RD-108
E
RD-0105
1958–1960 26 (8)[1] 4 550 33,5 10,3 279
Vostok 8К72К B, V, G, D
RD-107
A
RD-108
E
RD-0109
1960–1964 4 730 38,246 10,3 287
Vostok-2 8А92 B, V, G, D
RD-107
A
RD-108
E
RD-0109
1962–1967 45 (5)[1] 4 730 38,246 10,3 287
Vostok-2M 8А92М B, V, G, D
RD-107
A
RD-108
E
RD-0109
1964–1991 94 (2)[1] 3 800 38,246 10,3 287
Voschod 11A57 B, V, G, D
RD-107
A
RD-108
I
RD-0108
1963–1976 299 (14)[1] 5 900 44,628 10,3 298
Molnija 8К78 B, V, G, D
RD-107MM
A
RD-108MM
I
RD-0107
L
C1-5400
1960–1965 40 (11)[1] 1 500 (k Měsíci) 43,440 10,3 305
Molnija-M 8К78М B, V, G, D
RD-107MM
A
RD-108MM
I
RD-0110
L
C1-5400
od 1964 279 (2)[1] 2 000 na GTO 43,44 10,3 305
Sojuz 11А511 B, V, G, D
RD-107
A
RD-108
I
RD-0110
- 1966–1975 32 (2)[1] 6 450 50,67 10,3 308
Sojuz-L 11А511L B, V, G, D
RD-107
A
RD-108
I
RD-0110
- 1970–1971 3 (0)[1] 5 500 44,0 10,3 305
Sojuz-M 11А511М B, V, G, D
RD-107
A
RD-108
I
RD-0110
1971–1976 8 (0)[1] 6 600 50,670 10,3 310
Sojuz-U 11А511U B, V, G, D
RD-117
A
RD-118
I
RD-0110
od 1973 770 (21)[1] 6 950 51,1 10,3 313
Sojuz-U2 11А511U2 B, V, G, D
RD-117
A
RD-118
I
RD-0110
1982–1996 70 (0)[1] 7 050 51,1 10,3 313
Sojuz-FG 11А511FG B, V, G, D
RD-107A
A
RD-108A
I
RD-0110
od 2001 37 (0)[1] 7 130 49,476 10,3 305
Sojuz-2.1a 14А14 B, V, G, D
RD-107A
A
RD-108A
I
RD-0110
od 2004 17 (1)[1] 7 020 49,476 10,3 305
Sojuz-2.1b 14А14 B, V, G, D
RD-107A
A
RD-108A
I
RD-0124
od 2006 8 250 49,476 10,3 311
Sojuz-2v 14A15 A
NK-33-1
I
RD-0124
projekt 2 850 44,0 3,0 158
Sojuz-2-3 B, V, G, D
RD-107A
A
NK-33-1
I
RD-0124
projekt 10 000

Sputnik[editovat | editovat zdroj]

První verze raket rodiny R-7
Podrobnější informace naleznete v článku Sputnik (nosná raketa).

Nosné rakety Sputnik byly fakticky mezikontinentální balistickou střelou R-7, pouze bojovou hlavici nahradila družice. Touto raketou byly vypuštěny první sovětské umělé družice Země.

Luna[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Luna (nosná raketa).

Raketa verze Luna se odlišovala od verze Sputnik přidáním třetího stupně - bloku E s motorem RD-0105 o tahu 49 kN. Tato raketa vynesla do vesmíru první tři sondy programu Luna. Také je označována Vostok L

Vostok[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Vostok (nosná raketa).

Odlišovala se od verze Luna modernizovaným motorem třetího stupně (RD-0109 o tahu 55 kN). Právě tato raketa byla použita v programu Vostok, prvním sovětském programu pilotovaných letů.

Voschod[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Voschod (nosná raketa).

V raketě Voschod byl použit nový třetí stupeň, nazvaný blok I, se znatelně výkonnějším motorem RD-0108 (tah 295 kN). Byla použita pro vynesení kosmických lodí řady Voschod, později pro družice Zenit.

Molnija[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Molnija (nosná raketa).

Modifikace rakety Vostok, konstruovaná paralelně k verzi Voschod. Odlišovala se přítomností čtvrtého stupně, bloku L, a modernizovanými motory všech ostatních stupňů. Byla určena pro vynášení spojových družic řady Molnija na silně eliptické dráhy a pro vypouštění meziplanetárních sond.

Sojuz[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sojuz (nosná raketa).

Další modifikace rakety Voschod, s novým motorem třetího stupně - RD-0110. Umožnila vynášení nového typu pilotovaných kosmických lodí - lodí Sojuz.

Raketa Sojuz-U s lodí Progress-M60 je zvedána do startovní polohy, Bajkonur, 10. května 2007

Sojuz-U[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sojuz-U.

Modernizovaná raketa Sojuz, s lepšími motory prvního a druhého stupně. Raketa byla zkonstruována jako náhrada všech dosavadních verzí raket rodiny R-7 s výjimkou Molniji, proto byla označena Sojuz-U jako unifikovaný (унифицированный).

Raketa je využívána od roku 1973 do současnosti a je se 755 starty do 1. srpna 2009[1] nejmasovější nosnou raketou vůbec.

Sojuz-U2[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sojuz-U2.

Varianta rakety Sojuz-U používající v motorech prvního a druhého stupně syntetický kerosin (sintin, синтин) místo obvyklého rafinovaného kerosinu T-1. Změna paliva umožnila zvýšit hmotnost nákladu o v průměru 200 kg. První start se uskutečnil v prosinci 1982, roku 1996 bylo rozhodnuto o ukončení produkce této verze v souvislosti se zastavením výroby sintinu, jeho vysokou cenou a problémy s motory rakety určené pro vypuštění lodi Sojuz TM-24.[2]

Sojuz-FG[editovat | editovat zdroj]

Montáž rakety Sojuz-FG (určené pro Sojuz TMA-5) na Bajkonuru, 11. října 2004
Podrobnější informace naleznete v článku Sojuz-FG.

Modernizovaná verze Sojuzu-U se zdokonalenými motory prvního a druhého stupně. Motory byly vybaveny novým systémem vstřikování paliva, což přineslo o 5% vyšší nosnost.

Opětné zvýšení nosnosti řešilo problémy vzniklé vyřazením rakety Sojuz-U2, při použití raket Sojuz-U pro vypuštění lodí Sojuz TM se třemi kosmonauty bylo, vzhledem k její nižší nosnosti, nutno hlídat každý kilogram váhy posádky a vybavení.

Raketa je používaná od roku 2001 do dnešních dnů.

Sojuz-2[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sojuz-2 (nosná raketa).

Další modernizace Sojuzu-U, paralelní k Sojuzu-FG. Ve verzi Sojuz-2a jsou motory s tělesem rakety shodné s verzí Sojuz-FG. Hlavním prvkem modernizace je však nový řídící systém. Dosavadní dva analogové systémy řízení (jeden systém pro první dva stupně a druhý pro vyšší stupně) jsou nahrazeny jediným digitálním. Nová raketa tak má výrazně vyšší přesnost a manévrovatelnost za letu, možnost využívat kryty nákladu o větším průměru. Raketa má nižší náročnost na pozemní přípravu startu.

Ve verzi Sojuz-2b má raketa i nový motor třetího stupně – RD-0124, který přinesl zvýšení hmotnosti vynášeného nákladu o jednu tunu.

První start Sojuzu-2a proběhl 8. listopadu 2004, Sojuzu-2b 27. prosince 2006. Do 18. září 2009 se uskutečnilo sedm startů, raketa je dosud ve zkušebním provozu.

Verze upravené pro potřeby startů z guyanského kosmodromu Kourou jsou značeny Sojuz-ST, přesněji Sojuz-STA pro raketu odvozenou od Sojuzu-2a a Sojuz STB pro potomka Sojuzu-2b.

Sojuz-2v[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sojuz-2v (nosná raketa).

Také označován Sojuz-1. Projektovaná jako lehká nosná raketa vzniklá ze Sojuzu-2b odebráním čtyř bloků prvního stupně a nahrazením motoru RD-108A centrálního stupně A motory NK-33-1 (pozůstalé po raketě N-1, v budoucnu se počítá s obnovením výroby).

Sojuz-2-3[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sojuz-2-3 (nosná raketa).

Projektovaná nosná raketa vzniklá ze Sojuzu-2b náhradou motoru RD-108A centrálního stupně za motor NK-33-1. Zvětší se průměr dolní části centrálního bloku, nosnost rakety je předpokládána 10 tun na nízkou dráhu z Bajkonuru, 10,7 tuny z Kourou.[3][4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ракеты-носители семейства Р7 na ruské Wikipedii a R-7 (rocket family) na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s ГНПРКЦ "ЦСКБ-Прогресс". ЦСКБ-Прогресс [online]. Samara: 2004, rev. 2012, [cit. 2012-02-19]. Kapitola Статистика пусков ракет-носителей, изготовленных ГНПРКЦ "ЦСКБ-Прогресс" (на 28.12.2011 г.). Dostupné online. (rusky) 
  2. ŠINKOVIČ, O.. Ракеты-носители. Прекращение эксплуатации РН “Союз-У2”. Новости космонавтики [online]. 1996, čís. 12/13 [cit. 2009-9-18]. Dostupné online.  
  3. ГНПРКЦ "ЦСКБ-Прогресс". ЦСКБ-Прогресс [online]. Samara: [cit. 2012-02-19]. Kapitola Союз-2-3. Dostupné online. (rusky) 
  4. ИА REGNUM. Самарский Центр "ЦСКБ-Прогресс" планирует увеличить мощность ракет-носителей "Союз" [online]. 2008-7-16, [cit. 2012-02-19]. Dostupné online. (rusky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]