Ariane 5

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Raketa Ariane 5)
Ariane 5
Maketa nosné rakety Ariane 5 v muzeu ve městě Le Bourget, Francie
Maketa nosné rakety Ariane 5 v muzeu ve městě Le Bourget, Francie
Země původuEvropa
Rodina raketAriane
VýrobceAirbus Defence and Space pro ESA a Arianespace
Rozměry
Výška46–52 m
Průměr5,4 m
Hmotnost777 000 kg
Nosnost
na LEO21 000 kg
na GTO10 500 kg
Historie startů
Statusaktivní
KosmodromKourou
Celkem startů117
(G: 16, G+: 3, GS: 6)
(ECA: 84, ES: 8)
Úspěšné starty112
(G: 13, G+: 3, GS: 6)
(ECA: 82, ES: 8)
Selhání2 (G: 1, ECA: 1)
Částečná selhání3 (G: 2, ECA: 1)
První startG: 4. července 1996
G+: 2. března 2004
GS: 11. srpna 2005
ECA: 11. prosince 2002
ES: 9. března 2008
Poslední startG: 27. září 2003
G+: 18. prosince 2004
GS: 18. prosince 2009
ECA: 5. července 2023
ES: 25. července 2018
Pomocné motory – (G, G+) - EAP P238
Počet2
Tah2 x 6 675 kN
Specifický impuls~230 s
Doba zážehu130 s
Palivotuhé
Pomocné motory – (GS, ECA, ES) - EAP P241
Počet2
Tah2 x 7 080 kN
Specifický impuls~230 s
Doba zážehu140 s
Palivotuhé
První stupeň  – (ECA, ES) - EPC H173
MotorVulcain 1 a Vulcain 2
Tah1 039 kN
Specifický impuls432 s - vakuum
Doba zážehu540 s
PalivoLOX/LH2
Druhý stupeň  – (ECA) - EPS ESC-A
MotorHM7B
Tah67 kN
Specifický impuls446 s
Doba zážehu945 s
PalivoLOX/LH2

Nosná raketa Ariane 5 je součástí vesmírného programu evropské kosmické agentury ESA Ariane. Raketa je konstruována zejména pro vynášení telekomunikačních družic na geostacionární dráhu z kosmodromu v Kourou ve Francouzské Guyaně na americkém kontinentu.

Základní charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Nosná raketa Ariane 5 se konstrukčně velmi podobá americké raketě Titan 3. Hmotnost celé rakety Ariane 5 je téměř 700 tun. Nosnost na geostacionární dráhu je 6 200 kg při startu s jednou družicí a nebo 5 700 kg při startu s více družicemi najednou.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Centrální stupeň[editovat | editovat zdroj]

Centrální (první stupeň) nosné rakety Ariane 5 se označuje jako H-173 a pohání jej kryogenní motor Vulcain Mk. 2 o tahu 1 420 kN. Za dobu své činnosti spotřebuje motor přibližně 150 tun pohonné směsi, kterou tvoří kapalný kyslík a kapalný vodík.

Pomocné startovací bloky[editovat | editovat zdroj]

Společně s centrálním stupněm pracují při startu i dva mohutné urychlovací motory P-241 na tuhé pohonné látky. Každý z těchto motorů vyvine tah 7,08 MN a spotřebuje, za 130 sekund svého chodu 240 tun HTPB (hydroxylem zakončený polybutadien), spolu s práškovým hliníkem a chloristanem amonným.

Druhý stupeň[editovat | editovat zdroj]

Druhý stupeň ESC-A slouží ke konečnému navedení užitečného zatížení na požadovanou oběžnou dráhu kolem Země. Pohonnou jednotku tvoří motor HM7B+ o tahu 64,8 kN. Jako pohonná směs se využívá kapalný kyslík a kapalný vodík.[1]

Zkušební lety[editovat | editovat zdroj]

AR-501[editovat | editovat zdroj]

První zkušební let Ariane-5 dne 4. 6. 1996 byl neúspěšný a skončil několik desítek sekund po startu explozí ve výši 3500 metrů a to včetně družic Cluster za 500 milionů dolarů. Příčinou bylo selhání řídícího počítače.

AR-502[editovat | editovat zdroj]

Druhý zkušební let byl úspěšnější. Raketa odstartovala ve čtvrtek 30. 10. 1997 ve 14:34 SEČ z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně. Na oběžnou dráhu se tak dostaly dvě nefunkční makety a malý experimentální vědecký satelit. Hlavní motor rakety (Vulcain 1) však ukončil činnost o 7 sec dříve a raketa tak dosáhla výšky jen 27000 km místo plánovaných 35000 km. Důvodem byla přílišná rotace rakety kolem podélné osy a tím rozprostření paliva po stěnách nádrží.[2]

AR-503[editovat | editovat zdroj]

Třetí zkušební, tzv. kvalifikační let odstartoval 21. října 1998 a byl naprosto úspěšný. Proto byla raketa kvalifikována pro komerční lety.

Komerční využití[editovat | editovat zdroj]

Raketa Ariane 5 s označením AR-503 absolvovala první, úspěšný let 10. prosince 1999, když na oběžnou dráhu vynesla družici XMM. Raketa se také měla používat jako nosič evropského raketoplánu Hermes, projekt byl však zrušen.

V letech 2010-2014 Ariane 5 vynesla nebo vynese na oběžnou dráhu geostacionární družice indického geolokačního systému GAGAN.

Výzkum a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Raketa byla využívána k vynášení bezpilotních lodí ATV, např. 5. června 2013 dopravila k ISS loď ATV-4 Albert Einstein.[3]

Vynesla též např. Webbův teleskop.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Díly pro raketu Ariane 5 (aerodynamické kryty pomocných startovacích bloků) vyrábí česká firma Aerotech Czech sídlící v Klatovech.[4][5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BRÜGGE, Norbert. Propulsion Ariane 5 [online]. Dostupné online. 
  2. ESA. Ariane-502 - results of detailed data analysis. European Space Agency [online]. [cit. 2018-10-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ČTK. Vesmírný kamión ESA Albert Einstein shořel v atmosféře. Novinky.cz [online]. Borgis, 2013-11-02 [cit. 2013-11-02]. 
  4. O společnosti | Aerotech Czech s.r.o. [online]. [cit. 2022-05-03]. Dostupné online. 
  5. Česká firma vyrábí součástky pro rakety Ariane 5. Podílet se bude i na nové generaci raket. Hospodářské noviny. 2017-01-31. Dostupné online [cit. 2018-09-21]. 

Nosiče[editovat | editovat zdroj]

  • Angara – těžký nosič Ruska (modulární)
  • Antares – těžký nosič USA (soukromý)
  • Ariane 6 – připravovaný těžký nosič ESA
  • Atlas V – těžký nosič USA (modulární)
  • Delta IV – těžký nosič USA (modulární)
  • Falcon 9 – těžký nosič USA (soukromý, modulární)
  • H-II – těžký nosič Japonska
  • Naro-1 – první stupeň odvozen od URM-1 Angary
  • Long March – nosič Čínské lidové republiky
  • Long March 5 – těžký nosič Čínské lidové republiky
  • LVM 3 – těžký nosič Indie
  • Sojuz 2 – střední nosič Ruska a ESA
  • Proton – těžký nosič Ruska
  • Titan IIIC – těžký nosič USA (historický)
  • Vega – sesterský lehký nosič ESA

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]