Radola Gajda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Radola Gajda
Radola Gajda
Radola Gajda
Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1929 – 1931
Ve funkci:
1935 – 1939
Předseda Národní obce fašistické
Ve funkci:
1926 – 1938
Stranická příslušnost
ČlenstvíLiga
NOF
SNJ
Rodné jménoRudolf Gajda
Narození14. února 1892
Kotor
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí15. dubna 1948 (ve věku 56 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Profesepolitik a voják
OceněníŘád sv. Anny 3. třídy s meči a stuhou (1916)
Řád sv. Stanislava 3. třídy s meči a stuhou (1916)
Řád sv. Vladimíra 4. třídy s meči a stuhou (1916)
Řád svatého Sávy (1917)
Kříž sv. Jiří 4. třídy (1917)
… více na Wikidatech
CommonsRadola Gajda
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Generál Radola Gajda, rodným jménem Rudolf Geidl (14. února 1892 Kotor – 15. dubna 1948 Praha) byl český voják, jeden z hlavních velitelů československých legií v Rusku, kromě toho nějakou dobu bojoval na straně ruských bělogvardějců, 1918–1919 zastával významný post v armádě admirála Kolčaka); meziválečný československý fašistický politik.

Život

Hrob generála Gajdy na Olšanských hřbitovech v roce 2003. V dubnu 2007 byl vandalsky poničen[1] a posléze opraven

Narodil se v rodině rakousko-uherského šikovatele Geidla a černohorské šlechtičny a dostal jméno Rudolf. Po přestěhování na Moravu čtyři roky studoval na gymnáziu v Kyjově na jižní Moravě, ze školy odešel a vyučil se drogistou. Brzy vstoupil do armády a na počátku první světové války narukoval jako rezervní poručík. Přeběhl na druhou stranu a vstoupil do černohorské milice. V Srbsku si změnil jméno z Rudolf Geidl na slovansky vhodnější Radola Gajda. Od samého počátku zajetí se vydával za lékaře, ačkoliv byl prodavačem v obchodě s drogistickým zbožím.[2] Během války ale jeho tvrzení nebyl schopen nikdo vyvrátit. Po porážce černohorské armády se na falešný pas dostal do Ruska, sloužil jako mladší plukovní lékař u 3. srbského pluku. Po rozprášení srbské divize se nahlásil do československého vojska. Jako ruský legionář prakticky velel celému jižnímu úseku československé brigády v bitvě u Zborova 2. července 1917. V květnu 1918 velel 7. střeleckému pluku, se kterým dobyl Mariinsk a Novonikolajevsk. Stal se velitelem východní skupiny, která 11. července 1918 dobyla Irkutsk. V srpnu 1918 překročil Bajkalské jezero a spojil se s Vladivostockou skupinou Čs. sboru. V září 1918 byl povýšen na generálmajora. Byl v úzkém styku s admirálem Kolčakem, který dokonce Gajdu navrhl, přes zděšení svých spolupracovníků, jako velitele operace na dobytí Moskvy.

Po návratu z Ruska (1920) vystudoval francouzskou Vysokou válečnou školu, mezi lety 1922 až 1924 velel 11. pěší divizi v Košicích, kde byl i úspěšným organizátorem kulturního a politického života (dodnes je po něm pojmenován pramen minerální vody „Gajdovka“ vyvěrající v rekreační zóně Košic). 1. prosince 1924 se stal členem hlavního štábu čs. armády, 20. března 1926 se stal jeho náčelníkem. Paměti, které tehdy vydal, věnoval symbolicky A. Jiráskovi, ale neopomněl v nich zdůraznit hrdinskou úlohu T. G. Masaryka při formování legií přímo v Rusku v letech 1917 a 1918.[3] V roce 1926 byl degradován a propuštěn z armády. Poté stal se předsedou (vůdcem) Národní obce fašistické, hnutí organizovaného po vzoru italského fašismu s obdobným politickým programem až na výraznější antisemitismus, v jejímž čele zůstal až do její integrace do Strany národní jednoty.

Oženil se s Ekaterinou Permjakovou (nar. 1903), 31. března 1920 se jim narodil syn Vladimír (Ivann) a 27. listopadu 1921 Jiří (Georgij).[4]

V parlamentních volbách v roce 1929 byl zvolen do Národního shromáždění ČSR za Ligu proti vázaným kandidátním listinám (utvořila ji Národní obec fašistická a některé další nacionalistické skupiny). Vstoupil jako hospitant do poslaneckého klubu Hlinkovy slovenské ľudové strany. O mandát přišel nálezem volebního soudu v prosinci 1931. Místo něj pak do parlamentu usedl Antonín Chmelík.[5] Do parlamentu se vrátil v parlamentních volbách v roce 1935, nyní za samostatně kandidující Národní obec fašistickou. Mandát si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939, přičemž ještě v prosinci 1938 přestoupil do poslaneckého klubu nově utvořené Strany národní jednoty.[6]

V noci z 21. na 22. ledna 1933 sedmdesát příslušníků Národní obce fašistické zaútočilo na vojenská kasárna v Židenicích. Útok byl za pomoci četnictva odražen a celý tzv. Židenický puč zlikvidován. V souvislosti s pokusem o puč byl 23. ledna zatčen i Radola Gajda. Přes silný politický tlak na odsouzení Gajdy byl soudem osvobozen, protože mu nebyla dokázána účast na řízení puče. Na podnět Kanceláře prezidenta republiky vyslovilo s rozsudkem nesouhlas vrchní státní zastupitelství a požádalo o jejich přezkoumání Nejvyšší soud. Ten, přestože nebyly získány nové důkazy, odsoudil Gajdu k šestiměsíčnímu vězení. Národní obec fašistická byla sice nepovedeným pokusem o puč zdiskreditována, ale Gajda se ověnčil aureolou mučedníka, který trpěl nevinně.[7]

Leták Národní obce fašistické k parlamentním volbám roku 1935

V období Mnichovské krize se angažoval ve prospěch obrany ČSR a těžce nesl zradu spojenců. V době druhé republiky byl funkcionářem pravicové Strany národní jednoty. V březnu 1939 společně s dalšími krajně pravicovými organizacemi (Vlajka, Akce národní obrody), ale i některými členy z řad bývalé agrární a sociálně demokratické strany, vytvořil Český národní výbor, do jehož čela se nechal dosadit, což měla být podle představ aktérů budoucí vláda protektorátu. Český národní výbor pak vydal veřejné prohlášení:

„Národe Český!
V této těžké době ustavil se ze všech složek našeho lidu Český národní výbor. Tento výbor nepozůstává z žádných politiků a sleduje cíl, jednak upraviti poměr našeho lidu v přítomné těžké době k Německé říši, jednak z jednodušiti a usnadniti hospodářský, kulturní a sociální život v poměru k říši Německé. Funkce tohoto přípravného výboru spočívá v tom, aby byla definitivně odstraněna dosavadní ničím neodůvodněná zatrpklost k Německé říši. Náš národ žil po staletí v nejtěsnějších kulturních a hospodářských vztazích s německým národem, tak, jak cestu k tomu započal první a největší náš světec sv. Václav. Funkce Českého národní výboru bude proto směřovat k tomu, aby náš národ šel opět touto starou a osvědčenou cestou a aby sledoval myšlenku českých králů, kteří dovedli vždy najíti dobrou cestu k německému národu a získali dokonce v německém politickém světě vynikající postavení českému národu. Tím více musí nyní náš český lid se snažit, aby se vpravil do hospodářského organismu střední Evropy. Český národní výbor je přesvědčen, že zmizením škůdců našeho národa a ztrátou jejich politické moci cesta k přátelskému soužití s německým národem na poli kulturním, hospodářském a sociálním není již ničím brzděna. Jeho snahou bude, aby oba národy, jak německý, tak český, dospěly k úplnému vzájemnému pochopení a upevnily mezi sebou přátelskou soudržnost ve všech naznačených směrech.“[8]

Gajda ještě 15. března navázal v Praze styk s německým generálem von Gablenzem, kterému se představil jako předseda Českého národního výboru a slibil mu loajalitu a spolupráci. Teprve na zákrok prezidenta Háchy, který vyložil Němcům situaci, že Gajda a jeho výbor nepožívají jeho důvěru, přestali Němci s Českým národním výborem komunikovat.[9] Po této události, a po dohodě se státním prezidentem Háchou, převedl většinu členstva do řad Národního souručenství.

Za německé nacistické okupace finančně pomáhal českým letcům prchajícím do zahraničního odboje, intervenoval ve prospěch některých perzekvovaných osob a odmítal spolupráci s Němci[10] či věděl o odbojových aktivitách svého syna.[10] Po popravě odbojáře Bohuslava Seluckého přijal se svou manželkou Seluckého dceru za schovanku.[10] Při oslavě padesátin v únoru 1942 vyzýval své příznivce, aby nespolupracovali s německými okupanty.[10]

Gajda byl 12. května 1945 uvězněn a v roce 1947 odsouzen na dva roky. V odůvodnění rozsudku se neobjevilo nic, co by svědčilo o jeho kolaboraci s nacisty, odsouzen byl za svou činnost v době druhé republiky, propagaci českého fašismu a přijetí funkce v Českém národním výboru.[11] Prokurátorem v jeho případě byl Josef Urválek. Po započítání doby vyšetřovací vazby byl ihned propuštěn. Ve vazební věznici byl týrán, vinou krutého zacházení prakticky přišel o zrak.[12] Zemřel 15. dubna 1948.

Vyznamenání

Odkazy

Reference

  1. ↑ Karel Kaiser: Ničitelé náhrobků v akci
  2. ↑ Česko-slovenská parlamentrní knihovna
  3. ↑ Radola Gajda: Moje paměti
  4. ↑ Záznam z pravoslavné matriky Praha 1920-1924, snímek 46, narození synů Vladimíra a Jiřího
  5. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2015-01-20]. Dostupné online. 
  6. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2015-01-20]. Dostupné online. 
  7. ↑ KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl druhý. Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930-1935). Praha: Libri, 2002. 577 s. ISBN 80-7277-027-6. S. 146-147. 
  8. ↑ Prohlášení Českého národního výboru. Národní listy 79, 1939, č. 75 (16. 3. večerní vydání), s. 1
  9. ↑ Feierabend, Ladislav Karel. Politické vzpomínky I. Vyd. 2., upr. V Brně: Atlantis, 1994. 475 s. ISBN 80-7108-071-3, str. 154
  10. ↑ a b c d Klimek, A., Hofman, P.: Vítěz, který prohrál, generál Radola Gajda. ISBN 80-7185-033-0, str. 281
  11. ↑ Klimek, A., Hofman, P.: Vítěz, který prohrál, generál Radola Gajda. ISBN 80-7185-033-0, str. 283
  12. ↑ Klimek, A., Hofman, P.: Vítěz, který prohrál, generál Radola Gajda. ISBN 80-7185-033-0
  13. ↑ Válka.cz, Kříž Sv. Jiří
  14. ↑ Válka.cz, Válečný záslužný kříž
  15. ↑ Válka.cz, Řád Vytisova kříže
  16. ↑ Válka.cz, Pamětní Kříž na válku 1916-1919

Literatura

  • FIDLER, Jiří. Generálové legionáři. Brno: Books, 1999. 360 s. ISBN 80-7242-043-7. 
  • Zbyněk M. Duda. Div. gen. Gadola Gajda, CB - Pán Sibiře a náčelník Hlavního štábu čs. armády. Historický kaleidoskop. 2011, čís. 4-5/2011, s. 19-25. ISSN 1802-1409. 
  • Zbyněk M. Duda. Div. gen. Gadola Gajda, CB - Pán Sibiře a náčelník Hlavního štábu čs. armády. Historický kaleidoskop. 2011, čís. 6/2011, s. 15-21. ISSN 1802-1409. 
  • Zbyněk M. Duda. Div. gen. Gadola Gajda, CB - Pán Sibiře a náčelník Hlavního štábu čs. armády. Historický kaleidoskop. 2012, čís. 1/2012, s. 16-22. ISSN 1802-1409. 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Radola_Gajda&oldid=16563111“