Pěchota starověku
Pěchota ve starověku představovala nejdůležitější součást armád. Nejznámějším příkladem jsou řecké falangy a římské legie, ale stejně důležitá byla i jiná vojska. Pěchota byla součástí všech starověkých armád a po většinu času byla i nejdůležitější část armády. Během starověku došlo k obrovskému vývoji pěchotní taktiky a objevily se i mnohé rozmanité zbraně. Většina pěšáků té doby bojovala kopími, meči, oštěpy, a luky. Snad nejsilnější zbraní byl meč, který je i dnes považován za symbol války. Ze začátku byla starověká pěchota nuzně vybavena a ve výzbroji měla pouze kopí a štít. Postupně začali pěšáci používat brnění, mečem luky a mnohé další zbraně. Jak už bylo řečeno, nejsilnějšími pěšími vojsky disponovala Římská říše a Řecko. Jejich armády byly skoro neporazitelné, což dokládá i rozsah jejich území. Ke konci starověku dochází k úpadku pěchoty a tím i celé Římské armády. V roce 476 dochází k pádu Římské říše a to znamená konec starověku, avšak pěchota představuje důležitou část armády i dnes.
Primitivní pěchota
Od roku 9000 př. n. l. s příchodem stálých zemědělských komunit se začalo válečnictví vyvíjet, neboť disciplinované a hierarchické zemědělské společnosti začaly vytvářet disciplinované a hierarchické armády. S vlastnictvím stálých území přišla potřeba velkých bitev, ve kterých vítězná armáda zničila armádu poraženou a mohla tak pro vlastní vůdce zajistit další potřebná území. S příchodem civilizace tedy přišla potřeba organizovaných úderných jednotek.[1]
Falanga, skupina pěchoty bojující v sevřeném útvaru oštěpy nebo kopími je jedna z nejstarších válečných formací. Samotný název pro falangu (falanx) pochází z řečtiny, znamená válec, a její historie je úzce spjata s armádami starého Řecka a Alexandra Velikého. Falangy však už dva tisíce let předtím používaly armády městských států v jižní Mezopotámii, které vznikla v letech 3000 př. n. l.[1]
Většina zbraní v této době byla vyrobena z bronzu nevalné kvality, vzhledem k nedostatku cínu na Středním Východě. Mnoho zbraní z tehdejší doby, které nacházejí archeologové, jsou vyrobeny ze stříbra nebo zlata. Takové bývají uloženy v hrobech králů nebo aristokracie, ale předpokládá se, že jde o vylepšené verze standardních polních zbraní, mezi něž patřil hlavně oštěp, sekera a dýka. Oštěpy v té době byly zjevně určeny k bodání na krátkou vzdálenost, tedy nikoli k vrhání, a jejich hroty jsou k ratišti pevně připoutány, aby zůstaly na místě i poté, co skončí v těle nebo štítu nepřítele. Sekery mají zakulacená ostří, která dokážou drtit přilby a lebky nepřátel[1]. Umně zdobené dýky pak slouží jako záložní zbraně poslední záchrany. Vzhledem k důležitosti opevnění v sumerském válečnictví je zajímavé, že v archeologických nálezech chybí vrhací zbraně, ale jejich použití není zcela neznámé. Zdá se, že falangy tvořily hlavní součást sumerských armád. Při bitvách zřejmě stály ve středu, zatímco lehké jednotky s oštěpy a sekerami bojovaly na křídlech.
Egyptská pěchota
Egyptská Stará říše (cca 2650 - 2150 př n. l.) měla armádu složenou z rekrutů, čítajících několik desítek tisíc, která byla doplněna nájemnými bojovníky z kmenů Núbie, ležící jižně od Egypta. Po pádu Staré říše vznikla Střední říše (2050 - 1640 př. n. l.). Střední říše měla armádu vytvořenou z branců tak, že z každé stovky obyvatel musel narukovat jeden muž. Armádě veleli profesionální velitelé, podřízení samotnému faraónovi. Existuje záznam o veliteli úderných jednotek, což naznačuje, že už v té době existovaly složky těžké pěchoty. Od roku 1720 př n. l. Egypt napadli Hyksósové, Semité postupující zpoza Sínaje, kteří využili politické rozpory zemi a vlastní technologickou převahu k tomu, aby si Egypt podmanili, což se jim zcela podařilo v roce 1674 př. n. l. Hyksósové změnili egyptskou vojenskou kulturu použitím technologií Středního Východu. Nejdříve naučili Egypťany stavět rychlé a pevné bojové vozy pro rozhodné válečné akce, vyrábět kvalitní bronzové zbraně, a též vyrábět kompozitní luky.[2]
Armáda Nové říše (1565 - 1085 př. n. l.) kombinovala egyptskou organizaci s hyksóskou technikou a novou doktrínu založenou na agresivních manévrech. Jádro armády tvořili profesionálové, vysoce motivovaní sliby kořisti, otroků a pozemků, ze kterých rychle vznikala nová válečná kasta. V časech válek tuto armádu doplňovali odvedenci. Každý odvedenec už musel projít základním výcvikem. Egyptská pěchota byla dělena do rot po 250 a dále rozdělena do čet po 50. Existovaly dva hlavní typy pěchoty: lučištníci, kteří byli v době bitvy u Kadeše zcela vybaveni kompozitními luky a Nakhtu-aa (úderné jednotky). V této době nosili lučištníci jen bederní roušky a zjevně tedy nebylo záměrem, aby se dostali do styku s nepřítelem. Ve vybavení Nakhtu-aa však došlo k jistému vývoji. Tito vojáci byli vybaveni kopími s širokými hlavicemi, krátkými sekerami s malými bronzovými hlavicemi a dřevěnými štíty s okrouhlou vrchní částí. Od roku 1500 př. n. l. začalo být běžné také brnění - většinou šlo o zpevněnou látku obepínající tělo, ale používány byly už také kožené nebo bronzové přilby. Taktika pěchoty se odvíjela od mohutných salv lučištníků, které dokázaly rozhodovat bitvy, pokud vezmeme v potaz sílu a přesnost kompozitních luků (dostřel více jak 200 metrů)[2], stupeň výcviku egyptských lukostřelců a nedostatek vhodného brnění v té době. Lučištníci byli zjevně nasazováni v řadách a vycvičeni tak, aby stříleli v salvách a podporovali postup válečných vozů nebo Nakhtu-aa.
V egyptské pěchotě bojovali také žoldnéři. Medjay byli příslušníci núbijských kmenů, využívaní jako lučištníci v raném období Nové říše. Byli také využívaní žoldnéři mořských národů. Ramesee II. měl u Kadeše osobní strážce z kmene Šardan. Šardanové byli první specializovaní šermíři v historii a kovový meč je rozhodně zbraň indoevropských národů. Meče byly zřejmě nejdříve z bronzu, ale od roku 1200 př. n. l. vzrůstá použití železa.[2]
Asyrská pěchota
Asyřané spolu s Chetity začali jako první ve velkém množství využívat železo. Na rozdíl od cínu, je železa na Středním Východě dostatek a železné zbraně byly tedy kvalitnější než zbraně bronzové, ale bylo také možné jich vyrábět velké množství a vybavit tak skutečně obrovské armády. Salmanassar III. v roce 845 př. n. l. vpochodoval do Sýrie s armádou v síle 120,000 mužů, zatímco Egypťané měli u Megidda i u Kadeše armádu čítající přibližně 20,000 mužů. Aššurnasirpalův syn Salmanassar III. válčil 31 z 35 let, která strávil na trůnu. Vrcholem těchto bojů byla bitva u Karkaru, která se odehrála v roce 853 př. n. l. V této bitvě zvítězili Asyřané, ale měli velice těžké ztráty. Asyrská armáda zahrnovala v této fázi expanze úderné oddíly bojových vozů a jízdy, ale páteř tvořila pěchota. V armádě sloužili rolníci dočasně povolávaní přes léto, ale v době úrody opět propouštěni tak, aby nedošlo k narušení zemědělského kalendáře. V asyrské armádě hráli velkou roli lučištníci. Lučištníci podporovali útok válečných vozů střelbou zpoza štítů, kteří drželi kopiníci. Oba typy jednotek nosili typické asyrské kónické přilby a pláště bez rukávů až ke kotníkům - zřejmě z kůže s našitými svislými bronzovými pásy. Lukostřelci se také velmi podíleli na dobývání měst. Z výjevů na branách je zjevné, že už tehdy měl každý lukostřelec svého nosiče štítů, který ho chránil před střelami nepřátel. Po Salmanassarovi smrti vládli slabí králové. Říše osmdesát let upadala a následkem toho dospěla až do stavu podřízenosti svému nenáviděnému rivalovi Babylónu. Pak Tiglatpilesar III. (745 - 727 př. n. l.) říši znovu pozvedl. Provedl rozsáhlé reformy v armádě. Za jeho následovníků dosáhla říše největší rozsahu. Tiglat-Pilesar III. nahradil rolníky branci z každé provincie a požadoval také kontingenty od vazalských států. Na obrazech z doby Tiglata-Pilesara je možné opět vidět dvojici lučištníků a nosiče štítů, ale štíty jsou na nich často nahrazeny vysokými přenosnými stěnami z rákosu, pokrytými kůží nebo kovem a v horní části zakřivenými, aby byla dvojice chráněná i před střelami pod strmým úhlem[2]. V letech 700 př. n. l. už byly také používány jiné formace. V Britském muzeu jsou vystaveny panely z Ninive z doby mezi léty 700 a 692 př. n. l., které zobrazují scény ze Sincheribových tažení.
Na jednom je vidět útok na židovské město Lakíš v roce 701 př. n. l. V popředí stojí falanze podobná formace úderných jednotek hluboká šest až sedm řad vyzbrojená kruhovými štíty a dva metry dlouhými oštěpy vztyčenými nad hlavou. Vojáci mají také zkrácené pláště a nové přilby s hřebenem z koňské hřívy - mohou to být přilby Kisir Sharruti (Královské gardy)[2]. Za nimi stojí šest až sedm řad lučištníků, z nichž někteří nemají žádné brnění a jiní dlouhé pláště podobné těm, které nosili jejich předkové. Následují tři řady prakovníků v brnění. Síla střelecký jednotek byla opravdu hrozivá (asyrský kompozitní luk dokázal dostřelit na vzdálenosti 650 metrů). Nehledě na formace však asyrská pěchota dokázala obléhat, útočit v poli i bojovat proti querille a všechny její jednotky dokázaly spolupracovat s jinými jednotkami pěchoty i dalších typů zbraní.[2]
Pěchota Peršanů
V roce 550 př. n. l. perský vládce Kýros II. svrhl posledního krále Médů a pak vedl několik tažení s cílem dobýt Babylón a Anatólii. Kýrovi nástupci přidali Egypt, severní Indii a část jihovýchodní Evropy. Perská armáda té doby byla založena na odvodech z provincií a byla obrovská i na poměry, které vládly o 2000 let později. Jednotky byly organizovány do bazarabam (tisíců), děleny na sataba (stovky) a pak dathabam (desítky). Páteř raných perských armád tvořila pěchota, která spoléhala na masivní nasazení lučištníků, jejichž ochranu zajišťovali nosiči štítů, kteří je doprovázeli[1]. Přední řadu pěchotních formací tvořili sparabara (nosiči pavéz), přičemž spara byl obdélníkový štít z rákosu potažený kůží, sahající od kotníků do výšky ramen. Každý dathabam byl rozvinut do řady po deseti mužích a za štítonoši stáli lukostřelci. Velitel štítonošů nesl dva metry dlouhé kopí, sloužící pro obranu celé sekce a pokud padl, museli se lučištníci bránit sami, jak nejlépe dovedli krátkými zakřivenými meči bez špice[1]. Je zajímavé, že Peršané zpočátku nepoužívali kompozitní luky, ale pouze jednoduché luky s účinným dostřelem kolem 150 metrů. Perští lukostřelci dokázali účinně podporovat útočící jízdu, ale jejich střely neměly dostatečnou sílu, aby zabránily útoku odhodlaných úderných jednotek, jak se ukázalo v bitvě u Marathónu a v bitvě u Plataj. Jakmile došlo k boji muže proti muži s Řeky a Makedonci měli Peršané nevýhodu v nedostatečném brnění. Není tedy překvapující, že kdekoli to bylo možné snažili se Peršané střílet zpoza připravených pozic nebo přírodních překážek. Kromě Peršanů a Médů tvořily hlavní část perských armád kontingenty z podrobených zemí. Tito vojáci používali vlastní národní zbraně, organizaci a taktiku.
Perská armáda se pak dalších sto padesát let vyvíjely, částečně na základě zkušeností z bojů s Řeky. V letech 490 - 479 př. n. l. přišly pokusy o nápravu nedostatku těžké pěchoty vyzbrojením kurdských, mýsijských a dalších žoldnéřů štíty a kopími[1]. Peršané také často najímali řecké žoldnéře, hlavně těžkooděnce. Existovala také jednotka zvaná Kardaka, což byli mladí perští šlechtici. Tyto jednotky byly podle Ptolemaia těžká pěchota.
Řecká pěchota
V porovnáni s armádami Středního Východu se zdály být armády starověkého Řecka malé, technicky zaostalé a takticky jednoduché, ale Řekové Peršany zdrcujícím způsobem porazili u Marathónu a u Plataj. V roce 480 př. n. l. pouhých 7,000 Sparťanů a jejich spojenců dokázalo zastavit nejméně desetinásobný počet Peršanů u Thermopyl. Řecká vojenská kultura se od středoasijské velmi lišila: Etika válečníka zůstávala silná, takže armády spoléhaly na agresivní útoky úderných jednotek bojujících ve falangách. Těžkooděnci pocházeli ze soukromých oddílů bohatých občanů, měli tedy osobní zájem na úspěchu bitvy a byli intenzivně naočkováni nacionalistickou ideologií s hrdinskými mýty. Za doby temna v Řecku připomínaly boje neřízené rvačky. K radikálním změnám začalo docházet po roce 700 př. n. l., když v Korintě, Spartě a Agru vyvinuli falangu těžkooděnců. Politicko - kulturní kořeny falangy leží ve vzniku polis, který je datován zhruba do této doby. Hlavním požadavkem polis byla schopnost ubránit se v případě války. Extrémním případem byla Sparta, kde všichni muži byli po celý život jen vojáky a nesměli vykonávat jiné než vojenské povolání. Dokonce i v demokratických Athénách však všichni muži ve věku 17 a 59 let museli narukovat v případě války. Dá se tedy tvrdit, že falanga byla skupina spoluobčanů, kteří se postavili na odpor útočníkovi a jejich motivaci tedy stěží mohla překonat motivace běžných odvedenců, profesionálních vojáků nebo žoldnéřů.[1]
Základní výstroj
Nejdůležitější součástí výzbroje těžkooděnce byl hoplon, tedy štít, který dal těmto jednotkám název (hoplíta). Hoplon byl vlastně mělký talíř ze dřeva, zprvu jen s okraji obloženým bronzem, později celý pokrytý bronzem, měřící v průměru 80 - 100 centimetrů. Měl dvojitou rukojeť složenou z koženého nebo kovového pásu napříč středem, kterým mohla být prostrčena paže až po loket a smyčky z kůže nebo provazu na okraji, za kterou mohl být držen rukou. Mohl být tedy držen na lokti a část váhy spočívala na rameni, takže se snadněji nosil, ale nebyl tak poddajný jako štít s jednou rukojetí[1]. Hoplon byl ozdoben nějakým symbolem - zvláště populární byly tváře oblud, minotaurů a dalších stvůr - ale Sparťané prosadili přísnou uniformitu a všechny jejich štíty byly zdobeny písmenem lambda, které znamenalo Lakedaimonoi, což bylo jejich přesnější jméno.
Další výraznou součást vybavení těžkooděnce tvořila přilba a opět existovalo několik variací. Nejčastějším typem byla korintská, která zakrývala celou hlavu a tvář, jen pro oči a ústa v ní byl výřez ve tvaru písmene T a pozdější varianty měly také kryt nosu. Hoplíté také používali brnění. Od šestého století př. n. l. se začaly používat chrániče slepené z mnoha vrstev látky tak, že celková tloušťka činila až 5 centimetrů. Tyto chrániče kryly ramena a trup a patřila k nim suknice, která chránila břicho a podbřišek, většinou rozdělena tak, aby umožňovala chůzi a běh[1]. Výbavu těžkooděnce pak doplňovaly chrániče holení, často vytvarované podle svalů nositele.
Hlavní zbraní těžkooděnce bylo kopí, určené k bodání, dlouhé přibližně 1,5 až 2,5 metru s ratištěm z jasanu, železným plochým hrotem a bronzovou patkou. Bylo nalezeno mnoho mečů, ale od pátého století př. n. l. se ustálily dva hlavní typy: jeden byl dlouhý přibližně 60 centimetrů, čepel byla oboustranná, měla tvar listu a sloužila k sekání[1]. Druhý byl etruského nebo makedonského původu s ostřím jen na jedné straně a zakřivenou rukojetí. Meče byly používány čistě jako záložní zbraň, hlavní zbraní úderných jednotek vždy bylo kopí.
Běžná taktika
Nejběžnější taktikou falangy byl přímý postup a kontakt s nepřítelem. Thúkydídés popisuje postup dvou armád u Mantineie: Protivník postupoval divoce a zlostně, zatímco Sparťané postupovali pomalu ze zvuku píšťal. Tento zvyk neměl nic společného s náboženstvím, hudba měla udržet stejný krok, aby se jejich řady za pochodu neroztrhaly. Sparťané a později také jiní do boje pochodovali za zvuku bojových písní, které je vyzývaly k tomu, aby napodobili své neporazitelné předky. Není, co se stalo, když nepřítel neprchl. Podle soudobých svědectví se zdá, že boje falangy proti falanze byly směsice přetlačování štíty - othismos (strkání) - a bodání kopími, dokud jedna strana nepovolila. Thúkydídés v popisu bitvy u Delia (423 př. n. l.) vypráví o urputných bojích na thébském levém křídle, kdy do sebe vojáci byli zaklesnuti štíty tak dlouho, dokud jeden z nich nepovolil, čímž v liniích Thébanů vznikly mezery, do kterých Athéňané posílali svou lehkou pěchotu. Dalším důkazem důležitosti velkého tlaku je rostoucí hloubka falangy, která dosáhla vrcholu padesáti řadami Thébanů u Leukter a protože jejich velitel Epameinondás si přál, aby ho potěšili a udělali ještě jeden krok je docela možné, že jeho falangy Sparťany v podstatě převálcovaly. Takže i když falanga nerozdrtila nepřítele při prvním kontaktu, mohla ho porazit postupným oslabováním, přičemž nejdůležitější faktory byla hloubka formace a bojové odhodlání zúčastněných.[1]
Peltasté a další lehké jednotky
Stejně jako těžkooděnci (hoplíté) také peltasté dostali název podle štítu, který používali. Pelta byl půlkruhový proutěný štít s jednou rukojetí ve středu, potažený kozí nebo ovčí kůží. Přestože se běžně používala v mykénském období kolem pátého století př. n. l. je pelta spojována s útočnými jednotkami, které se všeobecně označují jako peltasté. Nejvíce však tento název přísluší horským kmenům z Thrákie (dnes severovýchodní Řecko a jižní Bulharsko) odkud štít pelta pochází. Thrácké kmeny bojovaly v lesnatých horských regionech a jejich taktika byla založena na náhlých útocích, léčkách a krátkých potyčkách, díky čemuž se Thrákové stali nejuznávanějšími lehkými pěšáky starověku.
Thráčtí peltasté sloužili jako odvedenci v perské armádě, která napadla Řecko v roce 480 př. n. l. a jako žoldnéři v řecké armádě od peloponéských válek dále. Během peloponéských válek začaly řecké armády využívat kromě úderných jednotek (hoplíté) také útočné jednotky (peltasté) a střelecké jednotky (lučištníky, prakovníci) a v taktice falangy se odrazila nutnost s těmito jednotkami spolupracovat a bránit se proti stejným jednotkám nepřítele.[1]
Význam lehké pěchoty
Řecké armády začaly se zařazováním lehké pěchoty do armád v letech kolem roku 490 př. n. l. a Hérodotos tvrdí, že u Plataj měli Athéňané 800 lučištníků. Avšak lehká pěchota nebyla pravidelnou složkou žádného řeckého polis. Nedostatek lehké pěchoty například pocítil během peloponéské války athénský velitel Démosthénés, když vedl jednotky hoplítů a menší počet lučištníků do hor Aitólie ve středním Řecku. Stejně jako Thrákové, také Aitólové obývali divokou krajinu a vypracovali si válečnou taktiku, která takový terén dokonale využívala. Démosthénovi hoplíté byli poraženi způsobem, který byl později nazván partyzánská válka:
Sbíhali se ze všech stran z hor, vrhali svá kopí a utíkali zpět, kdykoliv athénská armáda postoupila a objevili se okamžitě, když se na chvíli stáhla zpět. Po jistou dobu probíhal boj tím způsobem, při kterém se střídal postup vpřed s ústupem vzad. V obou případech však na tom byli hůře Athéňané, kteří se nicméně dokázali držet tak dlouho, dokud nedošly lučištníkům šípy a, přičemž sami byli jich schopni využít, takže lehce ozbrojení Aitólové padali v jejich dešti k zemi. Jakmile však velitel lučištníků padl, jeho muži se rozprchli.... vojáci byli neustálým manévrováním vyčerpáni.... Mnozí byli zabiti, když vběhli do koryt vyschlých řek, ze kterých nebylo úniku, nebo umírali na jiných částech bojiště, když ztratili cestu. Thúkydídés.[1]
V dobách následujících po korintské válce z let 395 - 387 př. n. l. se lehké jednotky staly nedílnou součástí řeckých armád, jejichž hlavní inspiraci byl talentovaný vojenský inovátor Ífikratés z Athén. V počátečních fázích války podporoval Ífikratés korintskou stranu a s využitím velkých námezdních sil, včetně Thráků, zorganizoval několik vpádů do Arkádie ve střední části ostrova Peloponés. V roce 390 př. n. l. byla spartská armáda zničena poblíž Korintu[1]. Peltasté neustále útočili na Sparťany a kdykoliv je chtěli Sparťané dostihnout, peltasté rychle utekli a vzhledem k jejich lehké výzbroji je nebyli Sparťané schopni dostihnout. Po skončení války pronajímali Athéňané Ífikrata a jeho peltasty mnoha zákazníkům, včetně perského krále Artaxerxe. V perské armádě bojovali při potlačování povstání Egypťanů a vedli si více než dobře. Ovšem nemáme záznamy o použití této lehké falangy v bitvě. Její vliv na makedonskou falangu však není možné opomenout.
Filip II. a makedonská falanga
Filip II., poté kdy se stal roku 359 př. n. l. králem Makedonie, zahájil řadu vojenských reforem, pomocí kterých proměnil špatně disciplinované feudální odvedence v jednu z nejimpozantnějších armád klasické doby. Filip profesionalizoval makedonskou armádu zavedením vojenského cvičení i v dobách míru, dále pravidelným, strukturovaným platem a přidělováním pozemků vysloužilcům po ukončení vojenské služby. Jednotky prodělávaly pravidelný výcvik a pochody s plnou výstrojí, které měli za cíl posílit fyzický stav a instinktivní disciplinovanost vojáků. Spolu s těmito základními změnami probíhala řada změn organizačních. Jednou z nejdůležitějších změn bylo zavedení nového typu falangy. Filip se při rekonstrukci makedonské armády, nechal pravděpodobně inspirovat z několika zdrojů. V létech 368 až 365 př. n. l. byl totiž Filip rukojmí v Thébách a během té doby se zřejmě naučil mnohé o řecké falanze. Dále se nechala inspirovat Ífikratém a jeho peltasty.[1]
Filipova nejradikálnější inovace se však týkala výzbroje. Hlavní zbraní makedonského a hélénského falangity byla sarissa, tedy obouruční kopí nesené pod rukou, které bylo podobné kopí zavedené Ífikratem. Je možné, že Filipem převzatá sarissa, měla jeho hoplítům zajistit výhodu delšího dosahu oproti kopím řeckých armád a dále byla použita proto, že dvouruční zbraň lze obtížněji odrážet. Podle Polybia, řeckého dějepisce z druhého století př. n. l. byla sarissa dlouhá 6 - 7 metrů, přičemž 4 metry z ní vyčnívali před hoplíty, kteří se připravovali k úderu. Makedonská falanga postupovala ve dvojnásobné síle, takže představovala hustou hráz kopí, za kterými pochodovaly mohutné řady mužů. Filip také zvolil formaci založenou spíš na množství, než na schopnostech jednotlivce, protože většina mužů v makedonském vojsku byli zemědělci a ti by se nedokázali vyrovnat v boji řeckým hoplítům. Hoplít makedonské armády měl méně brnění a tím bylo dosaženo toho, že makedonská falanga byla o hodně pohyblivější než falanga řecká.[1]
Makedonská armáda byla mohutná, ale křehká. Pro její účinnost bylo nutné, aby muži, kteří ji tvořili, byli zcela přesvědčeni, že je nezbytné za všech okolností udržet sevřené řady.
Římská pěchota
Pěchota římské republiky
Až do šestého století př. n. l., byly kmeny vnitrozemské Itálie ovlivněny spíše keltskou halštatskou kulturou ze severu, než Řeky na jihu. Vliv keltské kultury je také patrný i v římské vojenské historii. Bojové prostředky byly v úzkém vztahu s kmenovým modelem a existují důkazy o existenci elitního řádu vítězů a válečných kněží, zasvěcených bohu války Martovi, otci Romula a Rema, kteří byli legendárními zakladateli Říma. Římané zpočátku bojovali pouze meči; čepele dlouhé až 70 centimetrů, byly nalezeny spolu s bronzovými hroty šípů. Přilbice kalottského typu byly bronzové, zprvu ve tvaru hrnce a byly nošeny jako klobouky. Brnění chránilo především hruď.[1]
Okolo roku 600 př. n. l. si Řím podrobili Etruskové, národ neznámého původu, jejichž kultura byla soustředěna v několika velkých městech na severu.
Krátce před dosažením nadvlády převzali do svého arzenálu falangu hoplítů a zavedli její organizaci v Římě a ostatních podrobených národech. V etrusko - římské armádě sloužili všichni dospělí mužští obyvatelé státu. Lid byl rozdělen do voličských tříd známých jako centurie (setniny), přičemž každá ze tříd se na své náklady sama vybavovala pro případ války v rozsahu odpovídajícím jejím finančním možnostem. Římané vyhnali Etrusky koncem šestého století př. n. l., ale zřejmě si ponechali falangu řeckého typu. Slabost falangy se ukázala v mnoha bitvách z Galy a Samnity[1]. Samnité žili v drsné a hornaté zemi, takže většina z nich byla ozbrojena oštěpy, štítem a lehkým brněním. Římané se poučili z těchto bitev a zavedli legie. Legie byly rozděleny do manipul z nichž každý byl tvořen dvěma centuriemi. Legie byla dělena na hastati, principes a trirarii. Hastati byli mladíci, kteří byli ozbrojeni kopím (později mečem), štítem a lehkou výzbrojí. Principes byli muži na vrcholu sil, kteří byli skvěle vyzbrojeni. Trirarii byli staří veteráni, kteří byli ozbrojeni kopím a silným brněním.[1]
Další reformy
Legie prošly dalšími reformami po střetnutí s rychlými, obratnými kartaginskými armádami během punských válek. Pokud jde o armádu, jedná se stále o milici složenou z občanů střední a vyšší třídy. Od každého muže se očekávalo, že bude konat vojenskou službu v trvání šestnácti let, až do věku 46 let, ke které v době války každoročně nastupoval. Povaha římské brané moci se však pozvolna měnila: od roku 392 př. n. l. dostávali vojáci pravidelný plat, takže tato armáda spíše připomínala moderní armádu složenou z profesionálů než odvedenců. Povinnost vykonávat vojenskou službu během dlouhých válek ve čtvrtém a třetím století př. n. l. vedla k tomu, že se z mnoha legionářů stávali prakticky vojáci z povolání[1]. Legionářům byly poskytovány stále častější úlevy z majetkových odvodů a po katastrofální porážce u Kann byli povoláváni k vojsku rolníci a dokonce otroci. Legie měla 4200 mužů, přičemž tento stav mohl být rozšířen až na 5000. Legie byla rozdělena do centuriií po 80 - 100 mužích a dvě centurie tvořily jeden manipul, tedy hlavní taktickou jednotku římské armády té doby.
Každý muž měl k ochraně scutum (štít) a jeho výzbroj tvořila dvě pila (oštěpy). Pila byla dvojího druhu - silná a slabá. Pokud jde o silná pila, některá jsou okrouhlá o průměru délky dlaně, jiná čtvercová. Každé pilum je vybaveno hlavicí se zpětnými háčky o stejné délce ratiště. Hlavice byla pevně připevněna k dřevci několika nýty, takže v akci železo praskne dříve, než se oddělí ačkoliv je jeho tloušťka v místě, kde je v kontaktu se dřevem, na jedena půl prstu silná; tak velkou péči věnovali jejímu pevnému připevnění.Polybios[1]
Hlavní zbraní, kterou byli hastati a principes vyzbrojeni byl meč gladius hispaniensis, který Polybios popisuje jako vynikající ostrý a silný meč. Gladius byl patrně převzat od španělských keltiberských kmenů po druhé punské válce. Gladius byl vykován ze železa a měl čepel dlouhou 50 centimetrů. Jeho dlouhá špice nasvědčuje, že byl používán k bodání (což je více účinnější než sekání). Římské manipuly poskytovali více prostoru než těsné řecké falangy. V tomto případě se boj skládal z pestré směsice jednotlivých soubojů. Římané tímto způsobem vítězili především díky vynikajícímu výkonu jednotlivých dokonale vycvičených šermířů.[1]
Pěchota římského impéria
První římský císař Augustus poznal, stejně jako jeho velký strýc Caesar, že vojenský úspěch představuje vynikající předpoklad politické popularity a proto sledoval politiku opatrné expanze střídavě se zdokonalováním obrany impéria. Tento vývoj pokračoval až do doby kdy germánský vůdce Arminius zničil v roce 9 n. l. v Teutoburském lese tři římské legie. Augustus zrazoval svého následníka Tiberia od dalších dobyvačných válek. Přesto však došlo k dalším výbojům: v roce 43 n. l., kdy císař Claudius nařídil invazi do Británie a další v letech 100 n. l. až 115 n. l., kdy císař Traján dobyl Dácii (současné Rumunsko) a Mezopotámii. Trajánův následník Hadrián přijal pasivní defenzivní politiku. [1]
Strategie římské říše vyžadovala pouze malou profesionální armádu. V roce 31 př. n. l. bylo k dispozici 60 legií, ale Augustus snížil jejich počet na 28 legií tvořených délesloužícími dobrovolníky. Tradiční šestnáctiletá vojenská služba z dob války byla zavedena pro odvedence jako minimum. Požadavek vlastnictví majetku byl zcela zrušen a nyní mohl vstoupit do armády kterýkoliv římský občan, který prošel výběrem. Každé legii velel legát (senátor jmenovaný přímo císařem) a šest tribunů. Organizace se podobala té, kterou zavedl Marius. 10 kohort se tedy skládalo ze 6 centurií po 80 mužích, přičemž první kohorta byla rozšířena o 5 centurií dvojnásobné velikosti až na celkový počet 800 mužů. Vybavení legionáře prošlo pouze omezeným vývojem. Pilum bylo využíváno nejpozději do roku 200 n. l. ve tvaru podobném jako v dobách republiky, ale bylo podstatně lehčí. Meč se zkrátil, čepel byla typicky dlouhá kolem 50 centimetrů, ale měla relativně delší hrot což naznačuje, že se jednalo o čistě bodnou zbraň. Legionáři dále používali kroužkové brnění a to až do závěru prvního století kdy bylo postupně nahrazeno výrazně římským kusem lorica segmentata. Bylo to brnění vyrobeno ze železných pásků spojených dohromady háčky, řemínky nebo pásky. Zhruba ve stejné době byl původně oválný štít scutum, nahrazen štítem obdélníkovým, vyrobeným z vrstev dřeva pokrytého kůží, jehož strany byly chráněny bronzovým plechem. Pokud jde o přilby, byla zde pouze minimální uniformita. Nejvíce se používala přilba galská, která byla takto pojmenována, protože jí vyráběli zbrojíři v Galii.[1]
Pomocné sbory
Římské legie tvořily hlavní údernou složku římské armády, která byla povolána, aby čelila největší hrozbě. Práce v kasárnách a dobrovolné operace spočívaly na bedrech pomocných sborů - auxilia, které byly sestaveny z neřímských občanů a podrobených národů římské říše. Tyto pomocné sbory dále podporovaly legie při větších střetnutí. Auxilia sestávala z kmenových odvedenců, námezdních vojáků, nebo spojenců, ale od dob císaře Augusta bylo k dispozici nejméně 70 kohort pomocných pěších sborů sestavených z délesloužících profesionálů, organizovaných podobně jako kohorty legionářů. Každá kohorta pomocných sborů se rekrutovala zkonkrétní provincie římské říše, a její název označoval provincii, odkud pocházela. Od konce prvního století n. l., však byly kohorty často sestavovány jinde a odvody z nových oblastí byly zdrojem některých podivných etnických směsí. Hlavní pobídkou pro odvedence představovalo udělení římského občanství s veškerými právy vojákům pomocných sborů a jejich potomků po dokončení služby v trvání 25 let. Kohorty se skládaly z lučištníků, prakovníků nebo těžké pěchoty. Výstroj pomocných sborů byla nejméně o jednu generaci starší než vybavení legií.[1]
Taktika armády Římské říše
V době raného římského císařství nebyly velké bitvy v poli příliš časté. Spíše se jednalo o tažení proti vzbouřencům, které bylo obvykle ukončeno útokem legií proti jejich opevnění. Z válečných tažení se stala spíše rutinní logistická a technická záležitost než taktický problém. Pro toto období je příznačná doktrína, která spoléhala na mohutnou sílu střel. Když budoucí císař Vespasián obléhal v roce 68 n. l. židovské město Jotapata, zahájil obléhání každodenním útokem s bombardováním, při kterém bylo použito nejméně 350 vrhačů střel a 700 lučištníků. Když jeho syn Titus útočil o dva roky později na Jeruzalém, měl patrně podporu 700 vrhačů střel. Střelecká síla byla v bitvách v poli stále důležitější; proti Alamanům v roce 135 n. l. rozmístil Arriános svoje dvě legie za zdí sevřených štítů, za kterou byly umístěny dvě řady lučištníků a vrhačů střel, které rozstřílely jezdectvo Alanů zpoza ochranné barikády tvořenou legiemi. Pod ochranou střelecké síly útočily legie na opevněné pozice a přitom někdy používaly zvláštní formace. Nejznámější z těchto formací je testudo (želva). Tato formace dokumentuje úroveň výcviku armády Římské říše, protože k jejímu provedení bylo zapotřebí velice intenzivního výcviku.[1]
Úpadek římské pěchoty
Od poloviny druhého století n. l. představovaly hlavní vnější ohrožení Říma barbarské kmeny Germánů. Pokles účinnosti římské armády byl způsobem expanzí, která měla čelit hrozbě barbarů. Vojenská služba se stala povinnou, což byl velice nepopulární krok, který přispěl k úpadku armády, ale který byl ironicky kompenzován odvody barbarů. To na druhé straně vedlo k barbarizaci římských zbraní a taktiky. Taktická výhoda, které bylo dosaženo profesionalizací, tedy vynikající výzbroj a taktickou legií z doby republiky a počátku římského impéria, byla nakonec obětována strategickým krokům.[1]
Hlavními zbraněmi římské pěchoty byl meč spatha, dýka, těžké kopí nazývané spiculum, které mohlo být vrháno, nebo používáno k bodání a konečně lehčí kopí řečené vericulum. Spatha byl sekací meč s čepelí v délce 70,5 centimetru. Je možné, že byl odvozen z galského dlouhého meče a byl používán kavalérií z Augustova období. Mnoho pěšáků té doby zanechalo nošení brnění a dokonce přileb - což byla značná nevýhoda, když se postavili Gótům, kteří doprovázeli své výpady deštěm střel a později proti hunským jízdním lučištníkům. Brnění se skládalo téměř výhradně z přileb. Helmy nesly znaky nekvalifikované masové výroby, takže nebyly schopny uspokojit potřeby nové armády odvedenců. Střelecká síla byla hrozivá a jejím cílem bylo patrně zabránit barbarům aby se dostali na dosah, kde by jejich velikost a zuřivost mohly mít rozhodující význam.[1]
Odkazy
Reference
Literatura
- Penrose, Jane Řím a jeho nepřátelé
- Goldsworth, Adrian. Římské válečnitví, "Cassell & Co", Londýn, UK 1999
- Adcock, Frank E., Řecké a Makedonské umění války, CA: Universita v Kalifornii, 1962
- Connolly, Peter, Řecké a římské umění války, Londýn: Greenhillské Knihy, 1998
- Anthony J. Spalinger Válka ve starověkém Egyptě, 2005
- A.T. Olmstead: Historie Perské říše
Související články
- Starověké vojenství
- Římská říše
- Starověké Řecko
- Asyrská říše
- Starověký Egypt
- Perská říše
- Jízdní vojsko starověku
- Obléhací války starověku
- Námořní války starověku
- Starověká římská pěchota
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Pěchota starověku na Wikimedia Commons
