Pytlonošovití

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Pytlonošovití

Pytlonoš horský (Thomomys bottae)
Pytlonoš horský (Thomomys bottae)
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: hlodavci (Rodentia)
Čeleď: pytlonošovití (Geomyidae)
Bonaparte, 1845
Rody
Sesterská skupina
pytloušovití (Heteromyidae)

Pytlonošovití (Geomyidae) je čeleď hlodavců z podřádu Castorimorpha, kam patří i bobři a pytloušovití.[1] Zahrnuje 6 rodů s celkem 39–40 druhy žijícími v severní a střední Americe.

Jsou to podsaditá zvířata s 90–300 mm dlouhým tělem připomínající sysly. Jejich zvláštností jsou vnější lícní torby k přenášení potravy. Jsou dobře přizpůsobeni životu pod zemí, kde si vyhrabávají tunely a kde hledají potravu – kořínky a hlízy rostlin.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Pytlonoši žijí v Americe od jižních oblastí Kanady přes západní s středozápad USA (zde na východ zasahují až k Chicagu) přes Mexiko a středoamerické státy až po panamsko-kolumbijskou hranici. Vyskytují se od hladiny moře až po 4000 m n. m.[2]

Žijí většinou na otevřených a polootevřených prostranstvích – tam, kde si mohou vyhrabávat sítě podzemních chodeb. Přizpůsobí se nejrůznějšímu prostředí od pouští po vysokohorské louky.[3]

Podrobnější informace naleznete v článku Pytlonoš.

Historický výskyt[editovat | editovat zdroj]

Pytlonoši jsou známí z historických nálezů z třetihor od počátků oligocénu až po současnost.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Pro jednotlivé rody této čeledi nemáme jedinečný český název, a proto je všechny označujeme jako pytlonoše.

Alternativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Někteří autoři neuznávají samostatný rod Crategeomys a její příslušníky zařazují do rodu Pappogeomys.[4] Jiní oddělují rod Thomomys od ostatních a vytvářejí tak samostatné triby:

tribus Geomyini

  • rody Crategeomys, Geomys, Orthogeomys, Pappogeomys a Zygogeomys,

tribus Thomomyini

  • rod Thomomys.

Prestižní databáze savců Mammal Species of the World však zachovává výše uvedené dělení bez tribů a sloučených rodů.[1]

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Pytlonoši jsou býložraví hlodavci vzhledem částečně připomínající sysly, se kterými však nejsou příbuzní. Jsou to podsaditá zvířata dobře přizpůsobená životu pod zemí, s krátkýma nohama a sotva zřetelným krkem.[2] Jednotlivé druhy si jsou vzhledově podobné, ale jsou mezi nimi podstatné rozdíly ve velikosti: jejich tělo měří od 90 po 300 mm. Holý nebo jen řídce ochlupený ocas je kratší než tělo – měří od 40 do 140 mm – a je velmi citlivý na dotek.
Nejlehčí jsou pytlonoši rodu Thomomys, kteří mohou v dospělosti vážit jen 45 g,[5] naopak nejtěžší jsou pytlonoš kostarický (Orthogeomys heterodus), pytlonoš čiriki (Orthogeomys cavator) a pytlonoš darienský (Orthogeomys dariensis) s váhou od 500 do 950 g.[6] Samci jsou větší než samice; konkrétní rozdíl závisí nejen na druhu, ale i na místě výskytu.[3] Např. u pytlonoše horského (Thomomys bottae) žijícího v pouštních oblastech jsou samci asi o 15 % těžší, zatímco pokud žijí na zemědělských půdách, mohou být až 2× těžší a o 25 % delší než samice.

Srst je dosti hrubá a hustá, postrádá podsadu.[2] U druhů žijících v teplejším podnebí je hrubší a méně hustá.[3] Její barva se může nacházet v širokém rozmezí od černé přes různé odstíny hnědé po bělavou.

Mají lícní torby, které slouží k přenášení potravy nebo materiálu do hnízda. Jsou podobné torbám blízce příbuzných pytloušovitých hlodavců; oproti lícním torbám křečků nebo veverek jsou tyto torby vnější – situovány jsou po obou stranách tváře.[3]

Vzhledem k podzemnímu způsobu života mají malé oči i uši.[2] Celkem 20 zubů je uspořádáno podle zubního vzorce

  • 1.0.1.3
  • 1.0.1.3

Jejich řezáky vystupují z osrstěných pysků, takže mohou rýt v půdě, aniž by si zanesli nečistoty do úst.[3] Třenový zub, který slouží jako hlavní nástroj k rozemílání potravy, má tvar osmičky. Stoličky mají proti tomu jen slabou vrstvu skloviny a dorůstají po celý život.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Nákres pytlonoše se zvýrazněnými charakteristickými rysy

Všichni příslušníci této čeledi velmi dobře hrabou a vyvářejí si hluboké tunely, které vedou k hnízdům, zásobárnám potravy i zvláštním místnostem sloužícím jako záchod.[2] Na povrchu se u tunelů nacházejí kupky vyhrabané hlíny. Kromě nor vyhrabávají pytlonoši i mělké dlouhé tunely, kterými se dostávají k potravě – kořínkům a hlízám. Hrabou především předníma nohama s dlouhými drápy, ale k rozrušení tvrdé zeminy používají i horní řezáky. Podzemní tunely vyhrabané pytlonoši jsou velmi často využívány i jinými zvířaty.

Nevzdalují se daleko od svých hnízd. Ve vhodných biotopech obsadí všechna příhodná stanoviště a půda je pak provrtána množstvím jejich tunelů. V méně vhodných prostředích se pytlonoši soustředí jen do nejpříhodnějších oblastí a ostatní stanoviště zůstanou neobsazena.[3] Většinu času tráví pod zemí, i když některou svou potravu – nadzemní části rostlin – hledají i na povrchu.[2] Do nor si ji pak nosí v lícních torbách. Pytlonoši žijící v severních oblastech svého výskytu snižují v zimě obvykle svoji aktivitu, ale nepřezimují.

Pytlonoši žijí samotářsky – každý jedinec si vyhrabává svou noru. V období páření však mohou krátce žít samec i samice v jednou doupěti.[3] O samice nebo i o vhodné území spolu pytlonoši bojují – na tvářích nebo na zadních částech těla mívají jizvy, které pocházejí především z období páření.

Jsou to agilní zvířata, která se dokáží až překvapivě rychle pohybovat.[3] Zástupci některých rodů jsou velmi dobří plavci. V Kanadě byl např. pozorován pytlonoš druhu Thomomys talpoides, jak přeplavává 90 m širokou řeku.[2]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Většinu potravy si pytlonoši shánějí pod zemí: jedí kořínky, šťavnaté hlízy apod.[3] Nad zemí pak konzumují různou potravu z blízkosti svých nor – trávu a různé byliny. Jejich potrava se mění i sezónně – v pouštních oblastech v období sucha konzumují i kaktusy, aby si zajistili dostatečné množství tekutin.

V zemědělských oblastech pytlonoši škodí – v letech nájezdů pytlonošů může produkce některých plodin klesnout až o 50 %.[3] Mohou také poškozovat zavlažovací kanály.

Roznožování[editovat | editovat zdroj]

Období rozmnožování pytlonošů závisí na klimatických podmínkách: v horách se páří brzy po roztátí sněhu.[3] Samice mívají někdy jen jeden vrh ročně, ale v oblastech s bohatší potravou byly pozorovány i 4 vrhy. Počet mláďat se výrazně liší podle druhu – pro rod Pappogeomys jsou obvyklá jen dvojčata, zatímco příslušníci rodu Thomomys mají obvykle 5 mláďat a byly zaznamenány i dvojnásobně velké vrhy. Poměr pohlaví je různý a zdá se, že závisí na úrodnosti místa, kde pytlonoši žijí.[3] Na chudých půdách se rodí přibližně stejně samců jako samic, zatímco v zemědělských oblastech může být až 4× více samic.

Mláďata se rodí s uzavřenýma očima i lícními torbami – oboje se jim otevírá po 24–26 dnech. Jejich úmrtnost je vysoká – uvádí se, že jen 6–12 % pytlonošů horských (Thomomys bottae) se dožije reprodukčního období.[3] V přírodě mohou žít 4–5 let, v zajetí i o něco déle. Samice žijí téměř 2× tak dlouho jako samci – např. u pytlonoše mexického (Pappogeomys castanops, synonymum Cratogeomys castanops) bylo zjištěno, že se samice dožívají průměrně 56 týdnů, zatímco samci jen 31 týdnů.[3]

Stupeň ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Pytlonoš západní (Thomomys mazama)

Většina pytlonošů není ohrožena a v červeném seznamu druhů jsou vyhodnoceni jako málo dotčený druh. Čtyři druhy jsou však ohrožené, z toho tři kriticky:

Ohrožený druh:

Kriticky ohrožené druhy:

  • Pytlonoš tropický (Geomys tropicalis) vyskytující se jen na ploše několika km² v Mexiku u města Tampico ve státě Tamaulipas. Ohrožen je právě velmi malou velikostí území, které je navíc roztříštěno průmyslovými a zemědělskými plochami.[8]
  • Pytlonoš velký (Orthogeomys lanius) žijící v tropických deštných lesích ve středním Mexiku na hranici států Puebla a Veracruz. Všichni jedinci jsou známi pouze z jedné lokality. Je ohrožen přeměnou lesa na zemědělsky využívané plochy.[9]
  • Pytlonoš Alcornův (Pappogeomys alcorni) žije v Mexiku ve státě Jalisco jižně od jezera Chapala. Jeho populace prudce klesá – od roku 1998 se za 10 let snížila o 80 %. Je ohrožen pytláctvím a přeměnou lesa na zemědělské plochy.[10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Mammal Species of the World, 3rd edition [online]. Bucknell University, 2009, [cit. 2012-08-16]. Kapitola Castorimorpha. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d e f g h i NOWAK, Ronald M.. Walker's Mammals of the World. 6. vyd. Baltimore and London : Johns Hopkins University Press, 1999. 1921 s. [Dále jen NOWAK]. ISBN 0-8018-5789-9. Kapitola Pocket Gopehrs, s. 1309-11. (anglicky) 
  3. a b c d e f g h i j k l m n Encyclopedia of Mammals. Příprava vydání Macdonald, David W.. 1. vyd. Oxford : Oxford University Press, 2009. ISBN 978-0-19-956799-7. Kapitola Pocket Gophers, s. 216-19. (anglicky) 
  4. Profil taxonu Pappogeomys [online]. BioLib, [cit. 2012-09-29]. Dostupné online.  
  5. NOWAK, s. 1311
  6. NOWAK, s. 1314
  7. ÁLVAREZ-CASTAÑEDA, S. T., et al. Zygogeomys trichopus [online]. IUCN, 2008, [cit. 2012-09-15]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1.) Dostupné online. (anglicky) 
  8. ÁLVAREZ-CASTAÑEDA, S. T., et al. Geomys tropicalis [online]. IUCN, 2008, [cit. 2012-09-15]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1.) Dostupné online. (anglicky) 
  9. CASTRO-ARELLANO, I.; VÁZQUEZ, E.. Orthogeomys lanius [online]. IUCN, 2008, [cit. 2012-09-15]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1.) Dostupné online. (anglicky) 
  10. CASTRO-ARELLANO, I., et al. Pappogeomys alcorni [online]. IUCN, 2008, [cit. 2012-09-15]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1.) Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Geomyidae ve Wikimedia Commons