Psohlavci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Psohlavci
AutorAlois Jirásek
Původní názevPsohlavci
Jazykčeština
Žánrhistorický román
VydavatelAlbatros, nakladatelství pro děti a mládež
Datum vydání1884
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Psohlavci je historický román Aloise Jiráska. Román vznikl v letech 1883–1884 a nejdříve vycházel v roce 1884 na pokračování v časopise Květy, knižně poprvé v roce 1886. Za Jiráskova života vyšel tento román osmadvacetkrát. Dialogy v románu jsou psány chodským nářečím. Hlavními postavami jsou tři Chodové – Jan Sladký Kozina, Kryštof Hrubý a Matěj Přibek.

Název románu „Psohlavci“ odkazuje na přezdívku Chodů vzniklou ze středověké nadávky ("exotická obluda"), která teprve v tomto románu nabývá nádechu statečnosti.[1]

Děj

Šablona:Spoiler Děj románu se odehrává koncem 17. století nedlouho po Bílé hoře. Hlavním motivem je zpracování legendy o vůdci Chodů Janu Kozinovi. Chodové byla skupina obyvatel, kteří měli za úkol střežit hranici mezi Čechami a Bavorskem. Tito lidé byli přímými poddanými českého krále a za své služby se těšili mnohým privilegiím a výsadám, které je sociálně vydělovaly z okolního obyvatelstva.

Po třicetileté válce Chodové o svá práva přišli a jejich pozemky byly prodány Lomikarovi. Chodové samozřejmě nechtěli přijít o svá privilegia, ale jejich stížnosti ve Vídni a v Praze nebyly vyslyšeny. Proto začali organizovat povstání proti vrchnosti. Nejvýraznější postavou odboje byl Jan Sladký Kozina. Povstání však bylo potlačeno a Kozina odsouzen k popravě oběšením. Exekuce byla vykonána v Plzni 28. listopadu 1695.

Kozina před popravou zvolal mocným hlasem: "Lomikare, Lomikare. Do roka a do dne zvu tě Lomikare na Boží súd." Lomikar skutečně po roce zemřel na mrtvici, zrovna ve chvíli, kdy se na hostině posmíval Kozinovým prorockým slovům. Byl pohřben v kryptě kostela v Klenčí pod Čerchovem a jeho hrob byl v průběhu staletí několikrát vypleněn. Šablona:Endspoiler

Historickým předobrazem Lomikara byl Wolf Maxmilián Lammingern z Albenreuthu. Historické je i chodské povstání a spor o dřívější privilegia, když Domažlice a okolní obce ztratily zvláštní důvěru panovníka poté, co se přidaly na stranu stavovského povstání.

Jevištní adaptace

Brzo po napsání románu se objevují jeho úpravy pro jeviště. Jedna z prvních dramatizací vznikla a byla publikována v Americe již v roce 1897. Autorem další dramatizace byl J. B. Kühnl a tuto hru uvedlo dne 2. 4. 1899 Švandovo divadlo; Alois Jirásek však protestoval a soudně zakročil. Teprve dramatizaci Antonína Fencla z roku 1920 Jirásek schválil. Nic však nenamítal proti opernímu zpracování svého díla.[2]

Podle románu napsali libretista Karel Šípek a skladatel Karel Kovařovic stejnojmennou operu (premiéra v Národním divadle roku 1898). V souvislosti s přípravou uvedení této opery v Plzni v roce 1902 požadoval tehdejší předseda „garderobní komise“ divadla, aby Kozinův svatební kabát byl modrý s vyšíváním, nikoliv bílý, jak obhajoval ředitel divadla Vendelín Budil, který hru předtím inscenoval již v sezóně 1898–1899, jednou dokonce za pohostinského hostování tenora Národního divadla Bohumila Ptáka, který si přivezl ze šatny ND kabát bílý. Vendelín Budil, vědom si toho, že je v právu, požádal o dobrozdání nakonec samotného Aloise Jiráska, který mu odpověděl dopisem:

„ V Hronově 20. července 1902.

Velectěný pane!

S p r á v n ě   jest, že Kozina (v Národním divadle) v opeře Kovařovicově vystupuje v bílém, šerkovém županu. Správně jej kreslí M. Aleš. Modrý, vyšívaný kabát je z doby pozdější, takových Chodové v 17. století nenosili. Račte tedy nechati vesměs bílé kabáty či župany. Modré se do doby Kozinovy nehodí. Přeje nejlepšího zdaru, poroučím se a jsem v upřímné úctě

Váš oddaný

“
— Alois Jirásek[3]

Filmová adaptace

Překlady

  • Bohuš Pavel Alois Lepař přeložil román do němčiny pod názvem Chodische Freiheitskämpfer.[4]
  • Olav Rytter přeložil román do norštiny (nynorsk) pod názvem Stormtid, vydalo Det Norske Samlaget v Oslo, 1930.
  • Psohlavci patří k nejpřekládanějším dílům Al. Jiráska. Knižní vydání: bulharsky (Pesoglavci, 1951), čínsky (1958), francouzsky (Les Têtes-de-chien, 1923), gruzínsky (1959), hebrejsky (1959), chorvatsky (Pasoglavci, 1906, 1929), lotyšsky (1962), maďarsky (A kutyafejüek, 1951, 1962, 1977), moldavsky (Kapete de kyn', 1977), německy (Chodische Freiheitskämpfer, 1904; Die Hundsköpfe, 1952, 1962, 1985), norsky (Stormtid, 1930), polsky (Psiogłowcy nebo Psogłowcy, 1902, 1948, 1953), rumunsky (Capete de câini, 1950, 1953), rusky (Psoglavcy, 1902, 1911, 1945, 1955, 1957, 1983), slovensky (1951, 1955, 1957, 1960, 1971, 1978), slovinsky (Pasjeglavci, 1906), srbochorvatsky (Psoglavci, 1953), švédsky (1929), ukrajinsky (Pesyholovci, 1930,1949).[5]

Reference

  1. ↑ Milada Nedvědová a kolektiv: Slovo psohlavec v starší české slovní zásobě, Naše řeč, Ústav pro jazyk český AV ČR, citace 30.10.2012
  2. ↑ JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Alois Jirásek: [monografie s ukázkami z díla]. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1987. 581 s. [Viz str. 201.]
  3. ↑ Václav Jílek: Ještě Jirásek a Budil. In: Divadelní zápisník, roč. 1948, č. 1, str. 38–9
  4. ↑ Chodische Freiheitskämpfer na Google Books
  5. ↑ VORLÍČKOVÁ, Marie. Tou cestou jsem šel: nástin životopisu Aloise Jiráska. 2. díl : V Litomyšli. In: MAŇÁKOVÁ, Marcela, ed. a MIKULÁŠEK, Alexej, ed. Sborník Společnosti Aloise Jiráska. 2. Praha: Společnost Aloise Jiráska, 1996. 143 s. [Práce M. Vorlíčkové je otištěna na str. 3–95; viz str. 92–93.] – Názvy překladů byly vyhledány v Souborném katalogu ČR.

Literatura

O románu Psohlavci

  • CUŘÍN, František. Ke vzniku Jiráskových Psohlavců. In: Časopis pro moderní filologii, Roč. 29, 1946, č. 1, s. 30-38.
  • JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Alois Jirásek: [monografie s ukázkami z díla]. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1987. 581 s. [Viz kapitolu „Psohlavci" na str. 177–201.]
  • JÍLEK, Václav. Deset kapitol o Jiráskových Psohlavcích. In: Sborník Vyšší pedagogické školy v Plzni. Jazyk a literatura. 2. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1959. 373 s. [Práce je otištěna na str. 97–227.]

O příběhu Psohlavců z historického hlediska

  • IVANOV, Miroslav. Podivuhodné příběhy. 1. vyd. Praha: Práce, 1979. 321 s. [„Říkali mu Kozina" na str. 157–241.]
  • KRAMAŘÍK, Jaroslav. Kozina a Lomikar v chodské lidové tradici. 1. vyd. Praha: Academia, 1972. 195 s.
  • MAUR, Eduard. Chodové: historie a historická tradice. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1984. 126 s.
  • MAUR, Eduard. Kozina a Lomikar. Praha: Melantrich, 1989. 40 s. Slovo k historii; roč. 1989, č. 20.
  • ROUBÍK, František. Dějiny Chodů u Domažlic. V Praze: Ministerstvo vnitra, 1931. 666 s.

Související články

Externí odkazy

Dílo dostupné online

Dílo Aloise Jiráska
Romány
Skaláci (1875) • Na dvoře vévodském (1877) • Filosofská historie (1878) • Konec a počátek (1879) • U Rytířů (1879) • Na Staré poště (1881) • Poklad (1881) • V cizích službách (1883) • Psohlavci (1884) • V cizích službách (1885) • Skály (1886) • Z Čech až na konec světa (1888) • Proti všem (1893) • Staré pověsti české (1894) • Mezi proudy (1887–1890) • F. L. Věk (1888–1906) • U nás (1896–1903) • Bratrstvo (1900–1909) • Temno (1913–1915) • Husitský král (1920–1930)
Divadelní hry
Vojnarka (1890) • Kolébka (1891) • Otec (1894) • Zkouška (1895) • Emigrant (1898) • M. D. Rettigová (1901) • Jan Žižka (1903) • Gero (1904) • Lucerna (1905) • Samota (1907) • Pan Johanes (1909) • Jan Hus (1911) • Jan Roháč (1914)
Povídky
Povídka z hor (1878) • Z bouřlivých dob (1879) • Maryla (1885) • Zemanka (1885) • Zahořanský hon (1889) • Na Chlumku (1889) • Balada z rokoka (1905)
Filmové a
televizní adaptace
Film
Lucerna (Karel Lamač, 1925) • Psohlavci (Svatopluk Innemann, 1931) • Vojnarka (Vladimír Borský, 1936) • Filosofská historie (Otakar Vávra, 1937) • Lucerna (Karel Lamač, 1938) • Jan Roháč z Dubé (Vladimír Borský, 1947) • Temno (Karel Steklý, 1950) • Staré pověstí české (Jiří Trnka, 1952) • Vojnarka (Antonín Dvořák, 1953) • Jan Hus (Otakar Vávra, 1954) • Psohlavci (Martin Frič, 1955) • Jan Žižka (Otakar Vávra, 1955) • Proti všem (Otakar Vávra, 1956) • Ztracenci (Miloš Makovec, 1956) • Poklad hraběte Chamaré (Zdeněk Troška, 1984)
Televize
Lucerna (Jiří Bělka, 1960) • Lucerna (František Filip, 1967) • Záhořanský hon (Bohumil Sobotka, 1968) • F. L. Věk (seriál, František Filip, 1971) • Na dvoře vévodském (Evžen Němec, 1979) • Psohlavci (Milan Macků, 1985) • Preceptor (Jiří Bělka, 1986) • Staré pověstí české (seriál, Vladimír Mráz, 2012)
Hudební adaptace
Psohlavci (Karel Kovařovic, 1897) • Lucerna (Vítězslav Novák, 1923) • Jiří z Kunštátu a Poděbrad (Osvald Chlubna, 1942) • Temno (Iša Krejčí, 1944) • Poslední hejtman (Miroslav Krejčí, 1944) • Zahořanský hon (Jaroslav Křička, 1949) • Maryla (Vladimír Ambros, 1951) • Kolébka (Osvald Chlubna, 1952) • Pan Johanes (Ivo Jirásek, 1952) • Náchodská kasace (Sláva Vorlová, 1955) • Maryla (František Suchý Brněnský, 1956) • Vojnarka (Jiří František Novák, 1956) • Kolébka pro hříšné panny (Otmar Mácha, 1976)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Psohlavci&oldid=16069292“