Prstence Jupiteru

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Schéma Jupiterových prstenců ukazující hlavní čtyři pásy

Planeta Jupiter má systém planetárních prstenců, které jsou známé jako Jupiterovy prstence. Jupiterovy prstence nebyly dlouho rozpoznány, jelikož jsou jen slabé a špatně viditelné. Objeveny tak byly až v roce 1979, kdy kolem planety prolétla sonda Voyager 1[1] a Voyager 2 a později podrobně zkoumány v 90. letech 20. století orbitálním modulem sondy Galileo.[2] Jednalo se o třetí objevený prstencový systém ve sluneční soustavě. Za posledních 25 let byly prstence pozorovány i z pozemských observatoří,[3] na což se využívají největší možné teleskopy na Zemi, či Hubbleův vesmírný dalekohled umístěný na orbitální dráze kolem Země.[4]

Jupiterův systém prstenců je velmi slabý, nezřetelný při pozemských pozorováních a je tvořen převážně prachem.[1][5] Systém je tvořen 4 hlavními částmi: tenkým vnitřním torusem, který je obecně známější spíše pod názvem halo ring, poměrně jasným ale velmi tenkým hlavním prstencem a dvěma prstenci na okraji, které jsou široké a slabé zvané gossamer ring. Tyto dva okrajové prstence byly pojmenovány po dvou Jupiterových měsících Amalthea a Thebe, ze kterých pochází většina materiálu těchto prstenců.[6] Hlavní prstenec a halo prstenec jsou tvořeny materiálem, který nejspíše pochází z dalších měsíců soustavy. Jedná se asi o prach, který byl vyvržen z povrchu Metise a Adrastei a dalších zatím nepozorovaných těles v oblasti. Materiál byl do jejich okolí vyvržen nejspíše vlivem impaktů dalších těles na jejich povrch o veliké rychlosti.[2] Snímky s vysokým rozlišením získaných během cesty sondy New Horizons v únoru roku 2007 přinesly podrobnosti o bohaté skladbě těchto prstenců.

Při pozorování ve viditelném až přechodu do infračerveného světla jsou prstence načervenalé, vyjma halo prstence, který vykazuje namodralou barvu až šedou.[3] Velikost prachových částic v prstencích je různá, ale účinný průřez je největší pro nekulaté částice o poloměru kolem ~15 μm vyjma halo prstence.[7] Halo je oproti tomu tvořené nejspíše částicemi menšími než 1 mikrometr. Odhadovaná hmotnost veškerého materiálu v prstencích se pohybuje okolo 1016 kg včetně odhadu hmotnosti těles, které nejsou zatím pozorována, což odpovídá přibližně hmotnosti měsíce Adrastea.[8] Stáří prstenců není známo, ale je teoreticky možné, že existuje již od vzniku Jupiteru.[8]

Struktura[editovat | editovat zdroj]

Základní charakteristika čtyř známých Jupiterových prstenců.[5][2][6][7]

Jméno Dosah (km) Šířka (km) Tloušťka (km) Optická hloubka Obsah prachové složky Poznámky
Halo prstenec 92 000–122 500 30 500 12 500 ~1×10−6 100%
Hlavní prstenec 122 500–129 000 6 500 30–300 5,9×10−6 ~25% Ohraničený měsícem Adrastea
Prstenec Amalthea gossamer 129 000–182 000 53 000 2 000 ~1×10−7 100% Spojený s měsícem Amalthea
Prstenec Thebe gossamer 129 000–226 000 97 000 8 400 ~3×10−8 100% Spojený s měsícem Thebe.

Hlavní prstenec[editovat | editovat zdroj]

Mosaika obrázků zachycují prstence planety. Znázorněná jejich pozice (Courtesy NASA/JPL-Caltech)

Úzký a poměrně tenký hlavní prstenec je nejjasnější ze všech částí Jupiterovo prstencového systému. Jeho vnější okraj je situován do vzdálenosti 1,806 RJ odpovídající přibližně 129 000 km; RJ je rovníkový rádius Jupiteru, který je 71 398 km a je tedy ohraničen oběžnou dráhou malého měsíce Adrastea.[5][2] Vnitřní okraj naproti tomu není ohraničen žádným větším tělesem a zasahuje do vzdálenosti přibližně 122 500 km (1,72 RJ).[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b The Jupiter system through the eyes of Voyager 1 [online]. Science, 1979, [cit. 2008-03-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d e The Structure of Jupiter's Ring System as Revealed by the Galileo Imaging Experiment [online]. Icarus, 04/1999, [cit. 2008-03-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b Near Infrared Photometry of the Jovian Ring and Adrastea [online]. Icarus, 10/1999, [cit. 2008-03-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Keck Infrared Observations of Jupiter's Ring System near Earth's 1997 Ring Plane Crossing [online]. Icarus, 04/1999, [cit. 2008-03-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b c Jupiter's ring system - New results on structure and particle properties [online]. Icarus, 03/1987, [cit. 2008-03-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b ESPOSITO, Larry W.. Planetary rings [online]. 2002, [cit. 2008-03-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. a b The jovian rings: new results derived from Cassini, Galileo, Voyager, and Earth-based observations [online]. Icarus, 11/2004, [cit. 2008-03-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. a b BURNS, Joseph A.. [cit. 2008-03-20]. Dostupné online. (anglicky) 

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rings of Jupiter na anglické Wikipedii.